Rozžhavená kovadlina: Příprava americké speciální operace Anger Anvil
Skupina amerických vrtulníků dostala za úkol vytvořit průrvu v systému irácké protivzdušné obrany a umožnit tak spojeneckým letounům napadat cíle hluboko v protivníkově týlu. Operace, která neměla v dějinách obdoby, proběhla díky preciznímu naplánování bezchybně a zahájila operaci Pouštní bouře.
Šestapadesát minut po půlnoci 17. ledna 1991. Čtyři speciální operační vrtulníky amerického letectva MH-53J Pave Low III a devět armádních útočných vrtulníků AH-64A Apache odstartovalo z předsunuté operační základny Al-Džauf v Saúdské Arábii a zamířilo ke svým cílům nacházejícím se hluboko v území Iráku. Jejich osádky měly za sebou nespočet hodin náročného výcviku. Úspěch začínající mise závisel na každém aspektu vysoce kooperativní a striktně časově naplánované operace. Vše se muselo odehrát nejen bezchybně, ale zejména na minutu přesně. Nesměly selhat ani palubní navigační systémy spoléhající na satelity řízené z opačného konce světa.
Pouštní štít
Operace amerických helikoptér představovala úvodní salvu koordinovaného leteckého úderu proti režimu Saddáma Husajna. Irácký diktátor vyslal své ozbrojené síly do sousedního Kuvajtu 2. srpna 1990 a bohatou monarchii prohlásil za 19. provincii Iráku. Saddám pak ještě více rozdmýchal plameny mezinárodního pobouření tím, že zjevně připravoval svou armádu na invazi do Saúdské Arábie – pokud by v tomto uspěl, získal by kontrolu nad téměř polovinou známých světových zásob ropy, destabilizoval by oblast Perského zálivu a výrazně narušil světovou ekonomiku.
Mezinárodní reakce na iráckou agresi se zpočátku omezila na diplomatické prostředky, přičemž Organizace spojených národů a Liga arabských států invazi odsoudily a vyzvaly k okamžitému stažení iráckých sil z Kuvajtu. Následovaly ekonomické sankce a zbrojní embarga. Spojené státy sice tato opatření podpořily, ale rozhodly se přijmout tvrdší linii. Pět dní po irácké invazi – se souhlasem saúdského krále Fahda – prezident George H. W. Bush zahájil operaci Pouštní štít a vydal americkým vzdušným a pozemním silám rozkaz, aby se jejich jednotky přesunuly do Saúdské Arábie a podpořily obranu království. Současně vyslal dvě bojové skupiny námořnictva do Perského zálivu jako demonstraci síly.
Dne 29. listopadu, vzhledem k Saddámovu tvrdošíjnému odmítání stáhnout své síly z Kuvajtu a jeho stále bojovnějším hrozbám Saúdské Arábii a dalším státům v regionu, přijala Rada bezpečnosti OSN rezoluci 678, která stanovila 15. leden 1991 jako konečný termín pro stažení irácké armády z okupované země. Současně mezinárodnímu společenství dovolovala použít „všechny nezbytné prostředky“ k vypuzení Saddámových jednotek z malého státu, pokud neodejdou dobrovolně. Fakticky se jednalo o povolení války proti Iráku.
Plán se slabinami
Ačkoliv i nadále probíhala diplomatická jednání, stály Spojené státy v čele úsilí o sestavení mezinárodní vojenské koalice pro možný ozbrojený zásah proti Saddámovi, přičemž 34 států – šlo o největší koalici od druhé světové války – poskytlo vojáky, techniku nebo finanční a logistickou podporu. Generál Norman Schwarzkopf, velitel koaličních sil, nařídil svým plánovačům, aby připravili ofenzivu, jež by snížila riziko iráckého útoku na Saúdskou Arábii a zároveň vyhnala Husajnovu armádu z Kuvajtu.
Štáb se musel vypořádat s řadou překážek včetně politického soupeření a náboženských rozporů mezi členy koalice, logistických a operačních těžkostí spojených s vedením mnohonárodní kampaně a nesčetných výzev, které přináší mechanizovaná válka v poušti. Plánovači předložili Schwarzkopfovi první návrh koaličního plánu 10. srpna, pouhých osm dní po irácké invazi do Kuvajtu. Operace Instant Thunder svým názvem zdůrazňovala masivní letecký útok na Bagdád a řadu velitelských bunkrů Saddámových vojsk.
Ačkoliv plán zahrnoval inovativní a obecně dobře připravenou operaci na vyřazení irácké protivzdušné obrany, měl v určitých oblastech slabiny. Mezi hlavní sporné body patřil předpoklad, že vzdušné údery přimějí Saddáma ke stažení sil z Kuvajtu, aniž by plánovači zvážili, jak elitní Republikánská garda – vynechaná ze seznamu cílů – zareaguje na koaliční útok. Tento a další nedostatky vedly k zamítnutí plánu. Dne 21. srpna Charles Horner, generálporučík USAF, velitel koaličních leteckých sil v Rijádu, pověřil brigádního generála Bustera Glossona zrevidováním plánu a na přípravu brífinku mu dal méně než týden.
Schwarzkopf se zlobí
Glosson se svým týmem pracoval v suterénních kancelářích Saúdského královského letectva téměř nepřetržitě. V následujících dnech tato plánovací skupina položila základy čtyřfázové strategické letecké kampaně. Kritická první fáze vyžadovala pozemní útok speciálních jednotek, které měly zničit radarové stanice v západním Iráku. Schwarzkopfa, který se s návrhem zevrubně seznámil 3. září, Glossonův návrh zpočátku nadchnul, ale o tři týdny později se plánování náhle zastavilo. Když totiž na generálův stůl dorazila žádost o pozemní vozidla vybavená GPS, přímo ho to rozzuřilo. Okamžitě si předvolal Glossona a zkritizoval ho za nápad na použití speciálních jednotek v pozemní operaci. Jako vysoce vyznamenaný pěšák a osvědčený velitel z vietnamské války získal Schwarzkopf v jihovýchodní Asii s misemi speciálů řadu špatných zkušeností, které utvořily jeho vyhraněný názor na tyto „hotshot“ jednotky. Generál dal jasně najevo, že hodlá jejich nasazení v operaci udržet na co nejnižší úrovni. Poté zrušil 1. fázi plánu v celém rozsahu. Glosson zmizel zpět ve své kanceláři, protože věděl, že zničení iráckých radarů představuje zásadní předpoklad jakéhokoli úspěšného leteckého útoku na Saddámovy síly.
Do akce půjdou Apačové
S vyřazením speciálních jednotek se nyní na pořadu ocitla otázka použití vrtulníků. Glosson a jeho podřízení během několika hodin připravili aktualizovaný plán postavený kolem armádních AH-64A Apache, bojových strojů vybavených téměř vším nezbytným pro úspěšný první úder včetně palebné síly a schopnosti fotografického ověření úspěšného zničení či poškození cílů. Apačům však chybělo potřebné navigační vybavení, které by je k cílům navedlo, takže k nim Glossonovi muži přidali vrtulníky letectva MH-53J Pave Low III. Ty byly vybaveny novými GPS přijímači a disponovaly tak schopností přesné navigace.
Glosson představil revidovaný plán Schwarzkopfovi a podrobně mu vysvětlil své důvody pro použití Pave Low. Podle něj by taková operace dokázala prorazit díru v iráckém systému protivzdušné obrany a tím otevřít cestu pro vzdušné útoky. Generál letectva zdůraznil, že bez součinnosti vrtulníků armády a USAF nemá mise šanci na úspěch. Navzdory své nechuti k čemukoliv označenému jako „speciální operace“ Schwarzkopf pochopil logické Glossonovovo zdůvodnění a plán schválil.
