Sovětský odstřelovač Vasilij Zajcev: Nestárnoucí stalingradská legenda
Dlouhé hodiny tichého vyčkávání, sledování okolí a hledání vhodného cíle – takový byl postup nejlepších odstřelovačů, mezi které bezpochyby patřil i Vasilij Zajcev. Ač si na bojišti připsal řadu úspěchů, sovětská propaganda jeho příběh ještě náležitě přibarvila.
Jméno sovětského odstřelovače Vasilije Zajceva je dnes známo zejména díky filmu Nepřítel před branami (Enemy at the Gates), který v roce 2000 natočil režisér Jean-Jacques Annaud. Ve výpravném snímku o souboji snajprů v kulisách bitvy o Stalingrad si Zajceva zahrál Jude Law a v roli jeho úhlavního protivníka majora Königa jsme mohli vidět Eda Harrise.
Rozhodně však nejde o jediné dílo, které se Zajcevovým osudem zabývá. Název filmu byl převzat z publikace Williama Craiga Nepřítel před branami, bitva u Stalingradu, která vyšla už roku 1973. Sám Zajcev napsal o svém životě knihu, jež se nedávno dočkala českého překladu. Kromě toho se jeho osudy zabývá i román Davida Robbinse Válka krys vydaný v roce 2000. Skutečný Zajcev byl však poněkud jiný, než jak jej prezentují film či romány. Střílet však uměl, i když podle počtu zabitých nepřátel nepředstavoval zdaleka největší sovětské eso.
Nejprve k námořnictvu
Podobně jako u jiných známých odstřelovačů je třeba kořeny Zajcevova střeleckého umění hledat už v době jeho dětství. Narodil se 23. března 1915 v městečku Jelino v čeljabinském okrese. Vyrůstal v přírodě pohoří Ural a střílet divokou zvěř jej naučil dědeček. V jeho společnosti a také s mladším bratrem často vyrážel na lov, přičemž ve věku 12 let zastřelil starou kulovnicí svého prvního vlka. Když dokončil průmyslovou školu v Magnitogorsku, nastoupil v roce 1936 do řad sovětského válečného námořnictva a poté absolvoval vojenskou hospodářskou školu.
Vypuknutí války s Německem jej zastihlo ve funkci účetního na základně Tichomořské flotily ve Vladivostoku a on se pak dobrovolně přihlásil na frontu. Nadřízení brzy odhalili Vasilijovo střelecké umění a posléze jej přidělili k 1047. střeleckému pluku. Ten působil v sestavě 284. střelecké divize 62. armády generálporučíka Vasilije Čujkova a právě na bedrech této formace ležela na podzim 1942 hlavní tíha obrany Stalingradu. V prudkých bojích odráželi rudoarmějci den za dnem nápor divizí Wehrmachtu a v této krizové situaci byl dobrý každý prostředek k povzbuzení jejich morálky.
Stachanovci s puškami
Sovětská propaganda hledala různé cesty a navazovala přitom na své zkušenosti z před válečného období. Jedním z tradičních prvků bylo již od 30. let soutěžení – můžeme zmínit například stachanovské hnutí nazvané podle horníka Alexeje Stachanova, který údajně vyrubal za směnu v trvání pět hodin a 45 minut 102 tuny uhlí, čímž 14násobně překročil stanovenou normu. Podle něj pak pracovníci všech možných odvětví soutěžili, kdo odpracuje víc a vyrobí větší množství výrobků.
Tento model převzala i válečná propaganda a Rudá armáda. Muži 62. armády tvrdě bojovali o každý dům a bylo třeba jim ukázat nějaké vzory, hrdiny, jejichž příklad mají následovat. Tak se zrodil „snajperismus“, tedy soutěžení v tom, kdo z odstřelovačů zabije nejvyšší počet Němců. Politické oddělení stalingradského frontu myšlenku podporovalo a vše vrcholilo v období oslav 25. výročí bolševické revoluce. Tak začala „nová socialistická soutěž o co největší počet zabitých friců“ a pravidelná hlášení o dosažených úspěších odstřelovačů končila na stole náčelníka Hlavní politické správy Rudé armády Alexandra Ščerbakova. Pochopitelně byly také stanoveny odměny. Voják se 40 zlikvidovanými Němci na kontě dostal medaili Za statečnost a mohl se kromě toho pyšnit titulem „Vzorný odstřelovač“. Bylo však ještě třeba vybrat nějaký symbol – odstřelovačský vzor. A tím se stal právě Zajcev.
V ohnivé bouři
Sovětská propaganda si ovšem Zajcevův život upravila podle svých potřeb. Začalo to už tvrzením, že šlo o „prostého pasáčka ovcí z Uralu“. Skutečnost, že Zajcev měl relativně slušné vzdělání se politickým komisařům „státu dělníků a rolníků“ příliš nehodila. Něco si k legendě přidal i spisovatel Vasilij Grossmann působící jako válečný dopisovatel. Život odstřelovačů ho fascinoval a vykreslil jej nejen v sérii novinových článků, ale i v úspěšné knize Za Volhou není země, jejíž název byl inspirován právě Zajcevovým výrokem. Mnoho legend se objevilo i v pamětech samotného odstřelovače. To však nic nemění na skutečnosti, že ve Stalingradě skutečně dlouho působil a zaznamenal řadu úspěchů.
Jeden z prvních prožitých bojů takto sám popsal: „Německá děla nám připravila doslova ohnivou bouři, a když skončila, zaútočila na nás pěchota. První vlnu jsme odrazili s pomocí kulometů Maxim, druhá se dostala o něco blíže a museli jsme ji odrážet granáty a samopaly. Další německé útoky začínaly mohutnými ztečemi granátníků, postupujících ze tří stran najednou. Podařilo se jim prolomit naše pravé křídlo, brzy poté i střed a nakonec i křídlo levé a všechna naše postavení zachvátil boj muže proti muži. Na okamžik jsem polevil v pozornosti a jeden z granátníků mi vrazil do zad bajonet, načež jsem zřejmě omdlel, protože si jen pamatuji, že jsem se náhle ocitl na stanici první pomoci při velitelství praporu. Přinesli mě tam naši nosiči raněných.“ Zranění však nebylo vážné a Zajcev mohl zahájit svou odstřelovačskou kariéru.
Během bojů ve Stalingradě si dal za úkol zabít do výročí Říjnové revoluce celkem 150 Němců. Sám později napsal, že průměrně zabíjel čtyři až pět nepřátel denně. Dosáhnout vytyčeného skóre se mu sice nepovedlo, ale jen těsně – oficiální bilance se totiž vyšplhala na 149 zlikvidovaných vojáků. Zvěsti o Zajcevových úspěších šly tehdy na frontě od ucha k uchu a jeho reputace rychle stoupala.
Učitel Zajčat
Život odstřelovače však rozhodně nepředstavoval procházku růžovým sadem. Němci měli v snajperském způsobu boje řadu zkušeností a Sověti museli odhalovat různé nástrahy a léčky nepřátelských střelců. Zajcev svou taktiku popsal takto: „Poté, co jsem získal jisté zkušenosti, jsem se naučil, že zcela zásadní jsou dvě věci – pečlivé pozorování a velká dávka zdrženlivosti. Řekněme, že jste spatřili něco, co vypadalo jako odraz slunce od zapalovače, a usoudili jste, že je to odstřelovač, který si zapaluje cigaretu. Může být, ale také nemusí. Zapamatujte si to místo a čekejte – měl by se objevit obláček dýmu. Uběhne nějaká doba, někdy celý den, a pak se na zlomek sekundy zjeví přilba. Nesmíte střílet! I kdybyste ho dostali, nemůžete zatím vědět, kde mezi klamnými pozicemi se skrývá váš skutečný protivník. A pokud vystřelíte a zasáhnete návnadu, jste odhaleni a ničeho jste nedosáhli.“ Přes své úspěchy však nebyl nejlepší. Během bojů o Stalingrad si nejvíce „zářezů“ připsal odstřelovač známý pouze jako „Cikán“, který do 20. listopadu 1942 zlikvidoval 224 Němců.
Už v průběhu stalingradské bitvy byl Zajcev velením 62. armády pověřen výcvikem dalších odstřelovačů a jeho žáci dostali název Zajčata. Celkem měl oficiálně vyřadit během své snajperské kariéry 242 nepřátel. Už 22. února 1943 obdržel titul hrdina Sovětského svazu, tedy nejvyšší ocenění, jež mohl osáhnout. Válku ukončil v hodnosti kapitána a poté se usadil v Kyjevě, kde pracoval jako inženýr a ředitel jedné z tamních textilek. Zemřel 15. prosince 1991 a místem jeho posledního odpočinku se nejprve stal Kyjev, v lednu 2006 Rusové jeho ostatky převezli a pohřbili s vojenskými poctami na Mamajově mohyle ve Volgogradu.
