Operace Ohnivý meč: První nálet na irácký jaderný reaktor 1980

Současné nepřátelství mezi Izraelem a Íránem, jehož středobodem je íránský jaderný program, působí z historického hlediska poněkud paradoxně. Obě země totiž svého času bývaly těsnými spojenci a na počátku 80. let úzce spolupracovaly ve snaze zastavit nukleární program Iráku, s nímž tehdy Írán vedl krvavou válku. Izraelci poskytovali islámské republice podporu i při důležité operaci, která byla historicky prvním preemptivním útokem na atomový reaktor se záměrem nedovolit nepříteli výrobu jaderné zbraně.

Přátelství z rozumu

V době vlády íránského šáha Pahlavího byly Írán a Izrael prakticky přirozenými spojenci proti arabskému nacionalismu. V roce 1979 byl moderně smýšlející, avšak často brutálně vládnoucí šáh svržen fundamentalisty a z monarchie se stala islámská republika. Ta se sice někdy slovně vymezovala proti židovskému státu, ovšem ve skutečnosti spolupráce pokračovala.

Zahraniční politice Izraele nikdy nechyběla značná dávka pragmatismu, navíc převládalo mínění, že nový režim v Teheránu nejspíše příliš dlouho nevydrží – faktem je, že vláda ajatolláhů byla zpočátku všechno možné, jen ne pevná a stabilní. Írán se okamžitě stal cílem amerického embarga, takže nemohl dostávat náhradní díly k americké vojenské technice, jejímž byl šáh velmi významným odběratelem.

Aliance proti Saddámovi

Vedle toho narůstalo i napětí s Irákem, kde se v roce 1979 prohlásil prezidentem již dřívější faktický vládce země Saddám Husajn, který chtěl využít slabosti nové íránské vlády k získání části íránského území. Dne 17. září 1980 proto vypověděl alžírskou smlouvu, jež urovnávala spor o povodí řeky Šatt al-Arab, a o pět dní později zahájily irácké síly útok na toto íránské území.

Začala irácko-íránská válka. Ještě v den invaze dorazila do Teheránu telexová zpráva z Izraele, která kromě mnoha cenných zpravodajských informací obsahovala také (z dnešního pohledu skutečně paradoxní) větu: „Jak můžeme pomoci?“ Už za několik dnů začaly v Íránu přistávat izraelské boeingy s náklady náhradních součástí, jež byly určeny pro letadla íránských vzdušných sil. Ta pomohla zabrzdit iráckou invazi a záhy sehrála klíčovou roli v jedné odvážné dálkové úderné operaci.

Irák chystá jaderné zbraně

Izrael a Írán totiž spojovalo i znepokojení z jaderných záměrů Saddáma Husajna. V roce 1967 začal pracovat první irácký jaderný reaktor, který dodal Sovětský svaz, ale arabský diktátor se snažil získat další. A v roce 1975 se konečně dohodl s Francouzi, kteří mu přislíbili postavit (a to převážně za peníze Saúdské Arábie) atomový komplex, známý jako Osirak. Mělo jít o systém se dvěma reaktory, z nichž větší (jménem Tammuz-1) měl dodávat výkon až 70 MW a menší (Tammuz-2) měl sloužit pro výzkumné a školící účely.

Ve skutečnosti však Iráku nešlo zdaleka jen o výrobu elektrické energie, ale také (nebo spíše zejména) o vývoj jaderné zbraně, což v několika prohlášeních ostatně přímo uvedl i sám Saddám Husajn. Iráčané hodlali využít velký reaktor k produkci plutonia a plánovali i výrobu uranu obohaceného na stupeň, který by byl vhodný i pro jaderné zbraně. Po celém světě získávali znalosti, nakupovali uran a měli své pracovníky v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii (IAEA), a tudíž znali i její postupy, takže věděli, jak před ní příslušné části svého jaderného projektu ukrýt.

Tyto aktivity nemohly samozřejmě neupoutat pozornost izraelských a íránských zpravodajských služeb. Znepokojily již šáha, který dokonce zvažoval preemptivní úder na jaderný komplex Osirak, jenž vznikal u Tuvajty nedaleko Bagdádu. Izraelci mezitím provedli několik sabotáží a zavraždili minimálně jednoho z iráckých jaderných vědců. Írán pak od nich obdržel zpravodajské informace, jež mu kvůli vyhrocení vztahů po svržení šáha přestali posílat Američané. Na základě těchto údajů se rozběhlo plánování náletu na irácký jaderný komplex. 

Phantomy nad Osirakem

Jelikož byl komplex pro Irák pochopitelně nesmírně důležitý, byl velmi dobře chráněn. Kolem něj se nalézaly baterie protiletadlových raket 2K12 Kub/Kvadrat a Roland 2 a několik desítek palebných postavení kanónů ráže 23 a 57 mm. V zájmu účinného a současně bezpečného náletu bylo nutno použít nepříliš velký počet letadel, z nichž každé bude mít velký náklad bomb. Kvůli nezbytnosti letět nízko padla volba na letouny americké výroby F-4 Phantom II, kterých šáh koupil přes 230 kusů tří verzí; kromě stíhacích bombardérů F-4D a F-4E šlo také o průzkumné RF-4E.

Na počátku bojů s Irákem se nacházelo ve službě kolem dvou stovek letounů, pro něž byla právě určena většina náhradních dílů z Izraele. Do operace Ohnivý meč (persky Némléjat Semsér Súza, do angličtiny nejčastěji překládáno jako Scorch Sword), jak byl nálet nazván, se zapojila čtyři letadla F-4E z 33. letky íránských vzdušných sil. Každé neslo šest brzděných pum Mk 82 (váha po 227 kg), dvě střely vzduch–vzduch AIM-7E-2 Sparrow, pouzdra pro elektronický boj AN/ALQ-87(V)-3 a zásobu střeliva pro 20mm kanón M61A1 Vulcan.

Čtveřice phantomů vzlétla 30. září 1980 asi v 5:30 místního času, záhy se připojil doprovod v podobě stíhaček F-14A Tomcat a tankovací letadlo Boeing 707-3J9C, z něhož letouny F-4E doplnily palivo. Poté klesly nízko k zemi pod úroveň radarů a řítily se k Bagdádu, kde se rozdělily na dvě dvojice. První napadla samotný nukleární komplex Osirak a druhá elektrárnu jižně od města. Zcela překvapení Iráčané nestačili vystřelit ani jedinou ránu a všechny letouny se v pořádku vrátily.

Následky bombardování

Saddám Husajn (snad kvůli notorickému podceňování Íránců) obvinil z náletu Izraelce a první zprávy tvrdily, že útok způsobil pouze minimální (pokud vůbec nějaké) škody. Skutečnost ale byla jiná. Samotný reaktor opravdu nebyl zasažen, zejména proto, že íránští piloti na něj vůbec nemířili. Zpravodajské služby si totiž nebyly jisté, zda už se v reaktoru nenalézá palivo, a Íránci tudíž nechtěli riskovat radioaktivní zamoření Bagdádu.

Bomby z F-4E přesně dopadly na chladicí věže, výzkumné laboratoře a další podpůrná zařízení, což celému komplexu hodně uškodilo. Francouzští a italští inženýři a vědci navíc okamžitě odcestovali ze země, a ačkoli se potom část vrátila, irácký jaderný projekt byl značně zpomalen.

Zbraně za úspěch

Třicátého listopadu 1980 uskutečnili Íránci další operaci, ale tentokrát čistě průzkumnou – nad Osirakem přelétl stroj RF-4E a vyfotografoval způsobené škody. O dva dny později jeden z izraelských boeingů, jež vozily do Íránu náhradní díly, přepravil do Izraele schránku s pořízenými snímky. Izraelci zhodnotili útok jako úspěšný, vyjádřili Íránu vděk a pokračovali v dodávkách, mimo jiné poskytli nová pouzdra pro elektronický boj AN/ALQ-119, s nimiž pak často létaly právě íránské RF-4E, které mohly lépe čelit iráckým protivzdušným systémům.

TIP: Střípky z války v Zálivu: Důsledky krvavého konfliktu na Blízkém východě

Projekt Osirak se pak ale přece jen opět rozběhl, a proto Izraelci provedli 7. června 1981 operaci Opera, která reaktor zničila. Iráčané však také nenechali Ohnivý meč bez odpovědi a během let 1983–1987 několikrát zaútočili na jaderný komplex v íránském Búšéhru. Irácko-íránská válka proto dodnes zůstává jediným konfliktem, v němž obě strany napadly nukleární zařízení nepřítele.