Nájezdníci, kteří pokořili krále i císaře: Jak vikingové dobyli v 9. století Paříž?

Vikingové, obávaní nájezdníci z Dánska, Norska a Švédska, se stali postrachem Evropy již kolem roku 800. Na svých dlouhých lodích (dnes ne zcela správně nazývaných drakkary) plenili pobřeží britských ostrovů i kontinentu. Postupně se odvažovali čím dále víc na jih a nakonec pronikli i do Středomoří. V bezpečí před nimi nebylo ani vnitrozemí. Jejich dlouhé lodě dokázaly díky nízkému ponoru a silným veslařům pronikat i proti proudům řek a plenit krajiny i stovky kilometrů od moře. Tak se stalo, že se 28. března roku 845 vikingové objevili i před Paříží. 

Úspěch bez boje

Od ústí Seiny proti proudu se vydalo asi 120 lodí s 5–6 tisíci muži na palubách. V jejich čele stál podle franských pramenů jistý Reginherus, což byl pravděpodobně legendární válečník Ragnar Lodbrok, který měl nevyřízené účty s franským králem Karlem Holým a chtěl mu oplatit porážku ve Frísku. Vikingové nejprve dobyli Rouen a pak postupovali k hlavnímu městu. Karel Holý proti nim vypravil vojsko, ale vikingové pluli po řece, proto král musel své muže rozdělit na dvě části a každá z nich postupovala po jednom břehu. Pro Ragnara nebylo těžké jednu izolovanou část porazit a druhá se raději stáhla zpět. 

Celkem 111 zajatců pak vikingové oběsili. Způsob popravy nasvědčuje, že šlo o oběť vládci severských bohů Odinovi. Aby náboženské symboliky nebylo málo, dorazili pohanští nájezdníci k Paříži 29. března, právě na velikonoční neděli, největší křesťanský svátek. Město prakticky neměl kdo bránit, panovník i se zbytkem armády je raději opustil a nechal na pospas vetřelcům. Vikingové bez potíží překonali hradby a Paříž vyplenili. Stejný osud postihl i předměstí, kde stála řada kostelů a klášterů. Dílo zkázy dokonal oheň. 

Mor z Boží vůle

Jenže tím vším museli rozhněvat mocného Boha křesťanů. Jak jinak si mohli vysvětlit, že v jejich táboře u Paříže vypukl mor? Tedy asi ne ten pravý dýmějový, ale nějaký druh zhoubné epidemie. Přesný druh nemoci neznáme. Nejprve žádali o pomoc vlastní božstva, a když se jí nedočkali, poradil jim jeden z křesťanských zajatců, aby se postili. Pro bujaré vikingy to jistě nebylo jednoduché, ale nebesa tím obměkčili – epidemie skončila. Situace se začala dostávat do patu, protože nájezdníci sice drželi město, ale to již bylo zcela vypleněné. Jejich vojsko bylo navíc oslabeno morem. Usadit se tu rozhodně neplánovali, šlo jim jenom o kořist. 

Na druhou stranu král Karel neměl dost sil, aby je odtud vyhnal. Byl to však on, kdo musel něco podniknout, aby získal zpět své sídelní město a zbavil zemi nájezdníků. Nakonec nabídl vikingům výpalné, kterému se tehdy vznešeně říkalo tribut. Zaplatil jim 7 000 livrů ve zlatě a stříbře, tedy více než 2,5 tuny těchto vzácných kovů. Teprve potom Seveřané Paříž opustili. Přijaté peníze jim ovšem nezabránili v dalším plenění na zpáteční cestě. Karel Holý při obraně města selhal, a ačkoli ve výsledku bylo vyplacení nájezdníků asi to nejlepší, co mohl udělat, uškodilo to pověsti jeho i jeho dědiců. V konečném důsledku zřejmě stál karlovskou dynastii tento neúspěch západofranský trůn. 

Odepřený tribut 

Tuny zlata a stříbra, které vikingům vyplatil Karel Holý, ovšem nebyly jednorázovým poplatkem. Mělo se jednat o pravidelný tribut, po jehož zaplacení vikingové upustí od nájezdů. V Anglii se podobnému výpalnému říkalo danegeld, tedy dánské peníze. Západofranští panovníci jej v následujících desetiletích odvedli třináctkrát, byť samozřejmě nepříliš ochotně. Proto se opakovaně vikingové objevovali před Paříží, aby si smluvený poplatek vymohli. 

Tak tomu bylo až do roku 885, kdy císař Karel III. Tlustý odmítl tribut nadále platit. Na západofranském trůnu totiž došlo ke změně. Zatímco Karel Holý a jeho potomci vikingům (vědomi si své slabosti) platili, na počátku roku 885 získal korunu jejich bratranec císař Karel Tlustý. Ten naposled v dějinách spojil všechny části Franské říše svého dědečka Karla Velikého a považoval se za natolik mocného, že tribut odmítl dál odvádět. Jenže jeho říše byla ve skutečnosti jen rozkolísaný obr na hliněných nohou, což měl císař brzy poznat. 

Vpád vikingů

Roku 885 vikingové podnikli další z mnoha nájezdů na Západofranskou říši. Tentokrát ovšem přitáhli s daleko větší silou než dříve. Očitý svědek, franský kronikář Abbo Cernuus, píše o 30 až 40 tisících nájezdníků a 700 lodí. Ačkoli jeho údaje jsou po středověkém způsobu značně nadnesené, šlo jistě o mimořádně početné vojsko. O tom svědčí i skutečnost, že se nájezdu účastnili kromě Dánů i norští vikingové. 

Vůdcové Sigfred, Sinrik a Rollo původně počítali s tím, že zemi „jenom“ poplení, vymohou si obvyklý tribut a odplují zpět. Jenže císař odmítl peníze vyplatit. A tak vikingové vypluli proti proudu Seiny k hlavnímu městu, aby si tribut vymohli silou. To však netušili, že Paříž byla už jiným městem, než jaké jejich otcové dobyli o čtyři desetiletí dříve. 

Dvě statečná srdce 

Vnějškově se sice město příliš nezměnilo, stále to byl opevněný ostrov se dvěma mosty, ale na jejich předmostích vyrostly velké dřevěné věže, které měly přístup po mostech bránit. Šlo v podstatě o malé pevnůstky známé v pozdější době jako Malý a Velký hrádek. Pravobřežní věž sehrála při obraně města klíčovou úlohu. 

Tím nejdůležitějším rozdílem oproti roku 845 však byla skutečnost, že ve zdech města pobýval muž, který byl odhodlán město bránit. Hrabě Odo Pařížský měl rozsáhlá panství v okolí města a spolu s ním Paříž bránily i družiny několika dalších šlechticů. Významnou posilou jim byl i pařížský biskup Goslin (Joscelin), který ve městě zůstal. A to posilou nejen duchovní. V čele svého houfce se osobně účastnil bojů a je to údajně první bojující prelát, o kterém je v historii zmínka.

Až do té doby se duchovní osoby bojům vyhýbaly. Císař Karel Tlustý dlel tou dobou v Itálii, odkud se později pokusil zorganizovat pomoc obleženým. Obráncům nechyběla statečnost a odhodlání, ale chyběli jim vojáci. Podle Abba Cernua čítala Odonova družina pouhých 200 mužů, což znamená, že se všemi dalšími bojovníky počet obránců nemohl přesáhnout několik stovek. I když odmítneme přehnaná tvrzení o síle nájezdníků, převyšovali vikingové svým počtem obránce přinejmenším desetinásobně. 

Nedobytná věž

Vikingové se objevili před Paříží 24. či 25. listopadu. Když Frankové opětovně odmítli jejich žádost o vyplacení tributu, hned druhý den zahájili útok. Hlavní úder směřoval proti mostecké věži na pravém břehu. Hned 26. listopadu proti ní zahájili masivní ostřelování z katapultů. Jenže obránci dokázali v noci veškeré škody nejen opravit, ale dokonce věž zvýšit o patro! Pokus o zteč odrazili tím, že na vikingy lili roztavenou smůlu a vosk. Následujícího dne se útočníci pokusili věž zničit za pomoci podkopů, beranidel a ohně, ale byli opět odraženi. Duší obránců se stal biskup Goslin, který s křížem na zbroji povzbuzoval své muže, zasypával útočníky šípy, a když došlo na boj muže proti muži, neváhal vzít do ruky sekeru. 

Po dvoudenním boji vikingové zjistili, že se jim nepodaří věže tak snadno zmocnit a dostat se na ostrov po mostě. Rozhodli se tedy město oblehnout. Na pravém břehu vybudovali velký opevněný tábor a začali stavět další obléhací stroje. V následujících dnech zasypávali nejen věž, ale i samotné město krupobitím kamení i zápalných střel. Snažili se zejména o likvidaci mostů, které umožňovaly obráncům k oběma věžím přisunovat posily, a naopak vikinským lodím bránily ve volném pohybu po řece. 

Nejprve se mosty pokusili zapálit hořícími projektily z praků, potom se dokonce snažili prolomit říční jezy, aby příval vody smetl mostní pilíře. Nicméně obojí neúspěšně. Zároveň pokračovali v útocích na pravobřežní mostní věž, byť s menší intenzitou než v prvních dvou dnech. Toto obléhání trvalo téměř dva měsíce a trpěla jím nejen Paříž, ale i celá okolní krajina, kterou vikingové plenili, aby si obstarali zásoby. 

Suť, klády a mrtvoly

Ani intenzivní ostřelování, ani opakované útoky nedokázaly obránce věže udolat. Když ji vikingové nebyli schopni dobýt ze souše, pokusili se ji zcela obklíčit, aby na ni mohli útočit ze všech stran. V mělkých vodách u břehu začali vršit val. Po tři dny házeli do Seiny doslova všechno, co jim přišlo pod ruku: kamení, stromy i mrtvoly zvířat a lidí. Třetího dne se pokusili ještě jednou izolovat obránce věže zničením mostu. Tentokrát proti němu poslali tři zapálené lodě. Ty sice k jeho pilířům dopluly, ale potopily se dřív, než oheň stačil most zničit. Přesto se jim podařilo jeho konstrukci poškodit, což se brzy ukázalo jako osudové. 

Nestvůrný val sice vikingům při útoku na věž příliš neposloužil, ale přesto jim pomohl. Dne 6. února 886 se totiž po vydatných deštích Seina rozvodnila. Dravý proud uvedl do pohybu obrovskou masu klád i mrtvých těl, která se valila k dřevěnému mostu. Jeho ohněm zeslabená konstrukce nedokázala náporu odolat a prolomila se. Vikingové konečně dosáhli svého dílčího cíle – věž byla odříznuta od města. Zůstalo v ní v tu chvíli pouhých 12 obránců. Odmítli se vzdát a statečně poslednímu vikinskému útoku vzdorovali. Nájezdníci však věž dobyli a přeživší obránce bez milosti povraždili. 

Promarněné vítězství

Věž byla dobyta – ale co dál? Vikingové se unavili dlouhým obléháním. Nepřipluli do Francie proto, aby s velkými ztrátami dobývali městské hradby, ale pro snadnou kořist a přislíbený tribut. Stále více mužů proto opouštělo ležení a vydávalo se plenit do okolí. Přesto před Paříží zůstala síla zcela postačující k pokračování obléhání. Město potřebovalo pomoc. 

Odo se sice už v zimě obrátil se žádostí na panovníka a císař mu poslal vojsko pod vedením saského hraběte Jindřicha, jenže šlo spíše o symbolickou pomoc. Jindřichovo vojsko, samo o sobě nijak početné, se ještě oslabilo zimním pochodem. V únoru konečně dorazilo k Paříži, ale zmohlo se na jediný slabý útok, který vikingové bez problémů odrazili. Přesto začal hrát čas proti nim, protože bylo jasné, že dříve či později císař vyšle Paříži na pomoc daleko větší vojsko. To pochopil alespoň jeden z dánských vůdců – Sigfred. Začal jednat s hrabětem Odonem a nakonec se spokojil s výkupným 60 liber (asi 30 kg) stříbra a po jeho zaplacení se svými muži v dubnu odplul. Před Paříží tak zůstával se svými muži jediný vojevůdce – Rollo. Ten se stále nevzdával myšlenky na dobytí města. 

Císařův zásah

Jenže ani Pařížané ještě neměli vyhráno. V květnu vypukla ve městě epidemie, které padl za oběť i statečný biskup Goslin. Odo pochopil, že přes všechny úspěchy se Paříž už dlouho neudrží. Odhodlal se tedy k zoufalému kroku. Potají opustil město a vydal se k císaři prosit o pomoc. Statečnému obránci nemohl císař podporu odmítnout. Zatímco se Odo vrátil do Paříže, vypravil se městu na pomoc s velkou armádou. 

Poslední zoufalý útok na město podnikli Rollovi vikingové v létě, ale opět byli krvavě odraženi. V říjnu konečně dorazil císař se svým vojskem. Nedalo mu mnoho práce vyčerpané vikingy obklíčit a porazit. Všichni čekali, že se s nimi tvrdě vypořádá. Jenže Karel Tlustý udělal něco, co všechny šokovalo. Uzavřel s Rollem dohodu a nejen že jej propustil, ale dokonce mu dovolil vyplout nahoru po Seině a napadnout Burgundsko, které se proti císaři právě vzbouřilo. A když se pak Rollo po řece na jaře následujícího roku vracel, vyplatil mu dokonce 700 livrů ve stříbře – tedy stejnou částku, kterou vikingové původně žádali a kvůli které Paříž začali obléhat! 

Proč bylo tedy nutné téměř roční obléhání Paříže, které zaplatilo životy mnoho statečných franských obránců v čele s biskupem Goslinem? Proč císař nakonec dal poraženým vikingům to, co původně chtěli, a proč je pustil plenit další země ve vnitrozemí? Tak se ptali urození muži Západofranské říše. A uzavírali logickou otázkou: Proč bychom měli takového panovníka vůbec poslouchat? Autorita Karla Tlustého, ale ostatně i celé karlovské dynastie, ležela v troskách. Západofranská říše však měla svého hrdinu: pařížského hraběte Odona, který dokázal statečně vzdorovat severským nájezdníkům. Úspěšným bojovníkem proti vikingům byl ostatně už jeho otec. A tak, když se Karel Tlustý v prosinci roku 887 vzdal vlády, zvolila západofranská šlechta králem nikoli člena karlovské dynastie, ale právě Odona. V únoru roku 888 spočinula na jeho skráních koruna země, která do dějin později vešla jako Francie.