Když Vikingové drancovali Evropu: Vzestup seveřanů umožnila slabost jejich protivníků

Jak vlastně končí historické epochy? Dějiny zapsané v knihách mají rády jasná a pevná data: V tomto případě šlo tedy o rok 1066, kdy ztroskotala poslední velká vikingská invaze do Británie. V „bitvě dvou Haroldů“ u Stamfordského mostu ji utopil v krvi anglosaský panovník Harold Godwinson, když vyhladil téměř celou armádu vedenou norským králem Haraldem Hardradou. Střet se stal symbolem blednoucí slávy kdysi hrůzostrašných plenitelů. I v následujících desetiletích se seveřané samozřejmě ještě pokoušeli z Anglie ukousnout pořádný kus. Nic z toho však již nemohlo pozici tamních vládců seriózně ohrozit.  

Tři staletí hrůz

Za věk vikingů se tak obvykle považuje rozmezí mezi rokem 793, kdy se uskutečnil první loupežný nájezd proti opatství v Lindisfarne, a právě krvavým koncem Hardradovy armády roku 1066. Jak je však možné, že dokázali vikingové plenit západní Evropu tak dlouho? Odpověď zní – díky slabosti protivníků. 

Prvotní výpravy směřovaly do Británie proto, že na ostrově neexistovala silná centrální vláda. Hornatý sever dnešního Skotska ovládaly tvrdé, ale chudé kmeny Piktů, na kterých si lupiči neměli co vzít a jejichž půda se nehodila k obdělávání. Anglie samotná se dělila mezi sedm království, která založili nájezdníci z území dnešního Německa po odchodu Římanů. Skrz boje a dynastické sňatky se v průběhu let počet zmíněných nezávislých celků zredukoval na čtyři: Mercii, Wessex, Northumbrii a Východní Anglii.

Je možné, že by se tímtéž procesem Anglie nakonec skutečně sjednotila, nicméně koncem 8. století se čtyři tvrdohlavě nezávislá království nacházela ve stavu téměř permanentní války, v níž si každý z vládců toužil urvat titul „krále králů“. Pro vikingy, kteří do oblasti cestovali za obchodem a znali místní poměry, šlo o lákavou kořist. 

Naopak alespoň zpočátku se lupiči neodvážili plenit Franskou říši: Pod centralizovanou vládou Karla Velikého, jenž ji prohlásil za pokračovatelku Říma, se totiž zdála jako neporazitelný protivník. Mezi seveřany se usadila řada příchozích z pohanských zemí okolo Baltu, které Karlovy „křížové výpravy“ vyhnaly z domovů. O moci Franků se tak na severu dobře vědělo. 

Právo Dánů

Anglosaská království padala jedno po druhém. Co začalo jako „obyčejné“ loupežné přepady – při nichž nájezdníci ukradli, co mohli, zapálili domy a odvezli si zajatce coby otroky, jen aby se doma při hostinách mohli chvástat svými poklady – se postupně proměnilo v dlouhodobou invazi, s cílem zabrat úrodná pole v přívětivém anglickém klimatu. Země dnešního Norska i Dánska totiž koncem 8. století zažívaly populační explozi, jenže nevhodné podmínky pro zemědělství a zvyk přenechávat rodinné farmy výhradně nejstarším synům utvořily skutečně výbušnou směs. Bezprizorní mladí muži toužili získat bohatství a postavení, ale na severu nebylo kde brát. Nezbylo tak než se po novém domově poohlédnout jinde. 

Ačkoliv se z filmů a seriálů může zdát, že lupičské nájezdy prováděly skupiny „profesionálních“ válečníků, nic není vzdálenější pravdě. Výhradně mečem se živilo jen velmi málo mužů a obvykle tvořili osobní stráž lokálních náčelníků, tzv. jarlů. Na „vík“ neboli „lup“ vyráželi v drtivé většině farmáři, kteří už se postarali o svá pole – či pole svých šťastnějších bratrů – a okrádání sousedů jim přišlo jako vhodný přivýdělek k uživení rodiny.

Když si pak zkušení zemědělci obhlédli úrodnou půdu a zjistili, že je z ní Anglosasové nedokážou vystrnadit, neváhali se do Anglie stěhovat a brát s sebou i své příbuzenstvo. Na severu ostrova okolo města York tudíž vzniklo území přímo ovládané seveřany, postupně se rozšiřovalo k jihu a cestou smetlo království Northumbrie, Mercie i Východní Anglie. Vznikl tak Danelaw, tedy oblast, kde vládlo „právo Dánů“. 

Vzhůru na Paříž!

Moc a síla Franské říše však netrvaly věčně a po smrti Karla Velikého se země propadla do občanské války, revolt a všeobecného chaosu. Pro vikingy se jednalo o vítanou příležitost vrhnout se na tamní bohatá města. V roce 845 tak 120 lodí s válečníky proklouzlo ústím Seiny, načež vydrancovali Paříž. Aby odtáhli, musel jim navíc Karel II. Holý zaplatit výkupné v podobě dvou a půl tuny zlata a stříbra. Mír však netrval dlouho, a vesnice i města okolo Seiny, Loiry a Mázy se třásly před vraždícími lupiči. 

TIP: Povoláním Viking: Analýza DNA ukázala pravou tvář severských bojovníků

Podobně úspěšně se vikingové prosadili ve východní Evropě. Ačkoliv i tam původně obchodovali, koncem 9. století se místní chabé státy postupně proměnily v jejich kořist. Největší díl si urval švédský válečník Rurik, kterého podle legendy pozvali obyvatelé slovanské Ladogy, aby jim coby cizinec nezapletený do lokálních šarvátek spravedlivě vládl. Pravda je nejspíš taková, že se Rurik se svou družinou zmocnil města násilím. Poté si z něj udělal základnu a expandoval dál do vnitrozemí podél mohutných řek, tak vhodných pro revoluční mělkou konstrukci vikingských dlouhých lodí. Jeho spolubojovník Oleg pak přenesl sídlo nové říše ještě dál, do Kyjeva, kde se zrodila Kyjevská Rus.