Dinosauři nevymřeli: Každý vrabec i slepice jsou jejich potomkem
V současné době je moderní řadit vedle sebe ptactvo a dávné dinosaury. Uvedené srovnání se možná zdá na první pohled nepochopitelné, ale stojí na pevných vědeckých základech, které změní váš pohled na historii.
Podle současného vědeckého pohledu představují dnešní ptáci fakticky malé opeřené formy původně dravých teropodních dinosaurů. Abychom však tuto možná zarážející skutečnost lépe pochopili, musíme si přesněji definovat pojem „dinosaurus“. Nejedná se totiž pouze o suchozemské „druhohorní plazy se vzpřímenýma nohama pod tělem“. Dnešní věda považuje za dinosaura každého živočicha, který je přímým potomkem posledního společného předka iguanodona a megalosaura, tedy dvou prvních popsaných neptačích dinosaurů. Nerozhoduje přitom velikost, tvar těla či geologické stáří daného jedince – klíčová je pouze vývojová příbuznost. A ptáci bez nejmenších pochyb mezi potomky posledního společného předka iguanodona a megalosaura patří. Dinosauři tak zkrátka nevymřeli a prakticky žijí dodnes.
Označovat každého vrabce, slepici nebo pštrosa za současného dinosaura tedy není pouze trendem posledních let – jde o vědecky podložený fakt. Plazopánví teropodní dinosauři nevymřeli, naopak se stali velmi úspěšnými: Dnes jich existuje až jedenáct tisíc druhů, a dvojnásobně tak převyšují savce. Uvedená skutečnost nám ovšem poněkud ztěžuje vytváření tabulek rekordů pro skupinu Dinosauria. Nejmenším dinosaurem by totiž najednou nebyl čínský anchiornis o hmotnosti 110 gramů, ale dnešní dvougramový kolibřík kalypta menší. Prvenství z hlediska inteligence by nenáleželo žádnému dromeosauridovi či troodontidovi, kteří měli relativně velký mozek, ale některému z příslušníků čeledi krkavcovitých. A rekordmany sprintu by nemuseli být dlouhonozí ornitomimové, nýbrž pštros dvouprstý s maximální odhadovanou rychlostí běhu přes 72 km/h.
Evoluce nelže
Překvapení je zde určitě namístě: Vždyť pod pojmem „dinosaurus“ si stále vybavíme spíš masivní, šupinaté a hrozivě vyhlížející stvoření, nikoliv jemného kanárka či útlou hrdličku. V případě ptáků je však jejich hrdý a bohatý evoluční původ zcela nepochybný, přestože nemusí být vždy na první pohled zřejmý. Zároveň si musíme uvědomit, že ptáci tvoří jen jednu, anatomicky a fyziologicky vysoce specializovanou skupinu teropodních dinosaurů, takže usuzovat o všech kdysi existujících dinosaurech pouze na základě obrazu ptačí anatomie a fyziologie by bylo krajně zavádějící. Někteří druhohorní dinosauři se jim skutečně vůbec nepodobali, ačkoliv mnohé na pohled neviditelné znaky – jako systém vzdušných vaků či duté kosti – je spojují.
Současní opeřenci náležejí do třídy Aves, což je latinský výraz právě pro ptáky. Dnes však známe také řadu čtvrtohorních, třetihorních a v menším množství i starších křídových příslušníků dané skupiny. Několik taxonů dokonce pochází z období pozdní jury před více než 150 miliony let, kde nejspíš leží i evoluční kolébka těchto extrémně úspěšných obratlovců.
Létat umí kdekdo
Pro skupinu zahrnující jak moderní ptáky, tak jejich primitivnější příbuzné stanovil americký paleontolog Jacques Gauthier v roce 1986 vědecký název Avialae. Vedle současných opeřenců do ní tedy náleží například i pozdnějurská bavorská legenda archaeopteryx, proslulý čínský konfuciusornis, stále početnější skupina různých forem „zubatých praptáků“ zvaných Enantiornithes a také někteří „mořští praptáci“.
Co však vlastně dělá ptáka ptákem? A dokážeme nějakým způsobem definovat „ptákovitost“ daného obratlovce na základě určitého znaku či vlastnosti? Bohužel ne, jelikož realita není tak přímočará. Například schopnost aktivního letu můžeme coby stěžejní rozpoznávací znak z definice okamžitě vyloučit: Létají totiž také savci ze skupiny letounů, tedy netopýři a kaloni, nemluvě o různých vývojových liniích hmyzu. Ve druhohorách navíc aktivně létali rovněž rozmanití ptakoještěři, a možná i někteří menší deinonychosauři čili opeření draví neptačí dinosauři.
Vaky a dutiny
V současné době lze ptáky od jiných obratlovců dobře odlišit díky jedinečné stavbě těla. Na rozdíl od ostatních dnešních živočichů je pokrývá peří a liší se také lehkým, ale pevným bezzubým zobákem, četnými dutinami v kostech a přítomností vzdušných vaků. Dnes však víme, že peří dostali do vínku i mnozí dinosauři, přestože v různé míře a „kvalitě“. Nedávný objev čínského heterodontosaurida rodu Tianyulong navíc posunul výskyt pernatých struktur hluboko do období středního triasu, asi před 245 miliony let. Již předek všech dinosaurů se tedy možná chlubil vlastním, nikoliv cizím peřím…
Opeření nicméně mohlo být sdíleným znakem všech dinosaurů – druhohorních i těch žijících v kenozoiku neboli poslední geologické éře, zahrnující třetihory i čtvrtohory. Ani pernatá pokrývka tedy ptáky z obecného hlediska přesně nedefinuje. Podobná situace pak panuje se vzdušnými vaky a souvisejícími dutinami v kostech, které rovněž nacházíme u četných vývojových linií přinejmenším plazopánvých dinosaurů. Jim však ještě neusnadňovaly aktivní let, ale spíš se uplatnily při namáhavé dlouhodobé pohybové aktivitě nebo pomáhaly efektivněji dýchat.
Peří proti srsti
Jak tedy můžeme ptáky definovat? Do jejich charakteristiky musí patřit celý soubor anatomických a dalších znaků: systém vzdušných vaků, který pomáhá k intenzivnímu dýchání a regulaci tělesné teploty i hydratace; distribuce dutých a tzv. voštinových kostí; relativně velký mozek a odlehčený bezzubý zobák; přítomnost kosti sáňkové a obvykle také mohutné hrudní kosti; dlouhé kosti předních končetin formující křídla a podobně. Díky popsaným prvkům sdíleným také s některými skupinami dravých dinosaurů můžeme lépe stanovit míru příbuzenství mezi příslušníky třídy Aves a jinými, dávno vyhynulými teropody, od praptáka archeopteryxe přes velociraptora až po obří tyranosaury či giganotosaury.
Všichni ptáci jsou tak nepochybně maniraptoři, célurosauři, tetanury, teropodi a zároveň vývojově vysoce pokročilí a specializovaní plazopánví dinosauři. I obyčejná slepice je tudíž s děsivým tyranosaurem či obřím argentinosaurem evolučně příbuzná mnohem víc než třeba krokodýl nilský nebo varan komodský. Nelze zkrátka než obdivovat vývojovou adaptabilitu a žasnout nad evoluční úspěšností dinosaurů. Vždyť tuto planetu obývají osmdesátkrát déle než náš vlastní rod Homo, který se dle dnešních odhadů zrodil v Africe asi před 2,8 milionu let. Z hlediska dlouhodobé evoluční úspěšnosti tak peří nejspíš „poráží“ srst. A dokonce ani vznik a vývoj lidské civilizace už na tom patrně nic nezmění.
Mezi ptákem a krokodýlem
Nejbližší vývojové příbuzné ptáků dnes představují krokodýli, přestože bychom je při vší fantazii navzájem nezaměnili. V období rané křídy zhruba před 125 miliony let by nám však v ekosystémech současné severovýchodní Číny činilo problémy odlišit malé opeřené dinosaury od primitivních forem praptáků. Dokonce snad většina relativně velkých suchozemských obratlovců byla totiž tehdy opeřená. Největšího známého prokazatelně opeřeného dinosaura reprezentuje dravý tyranosauroid Yutyrannus huali z čínské provincie Liao-ning, vědecky popsaný v roce 2012. Na délku měřil až devět metrů, vážil asi 1,4 tuny a jeho tělo pokrývala zhruba 20centimetrová vláknitá pera.
