Pomocník na kolečkách: První dětský kočárek pochází z 18. století
Přepravovat dítě bez kočárku by si dnes většina rodičů nedokázala představit. Kojenci se přitom po většinu historie nosili v šátku na těle. Připevnit čtyři kola k proutěnému košíku napadlo až Williama Kenta v roce 1733.
První kočárek vznikl na popud Williama Cavendishe, vévody z Devonshiru, který chtěl pořídit svým dětem pěknou hračku, s níž by se zabavily venku. Malý zahradní kočárek pro potěšení rodiny mladého aristokrata sestrojil přední anglický architekt, zahradní a interiérový designér William Kent (asi 1685–1748). Jednalo se o zmenšeninu klasického kočáru, již táhly kozy nebo jiná domácí zvířata drobnějšího vzrůstu. Ostatně kozy jako tažná zvířata pro potomky bohatých členů společnosti nepředstavovaly nic výjimečného, vozily dokonce i ratolesti amerického prezidenta Williama Henryho Harrisona (1773 až 1841) kolem Bílého domu.
Ne tahat, ale tlačit!
Kentův dopravní prostředek měl skořepinový tvar a na vícero místech ho zdobili hadi coby součást erbu rodu Devonshirů. Sedák byl vyroben ze sametu a baldachýn z hedvábí. Tato prvotina a její pozdější napodobeniny sice sloužily pro přepravu dětí, nicméně podle dobových nákresů rozhodně nešlo o praktické a pohodlné pomocníky pro zvládání každodenních úkonů. Umělecké provedení prvních kočárků ve všech ohledech odráželo bohatství lidí, kteří si tento luxusní výrobek mohli dovolit. Jeho vlastnictví se stalo módní záležitostí. Změnu v tomto ohledu přineslo až 19. století, kdy nové vynálezy a masová výroba rapidně snížily cenu a zvýšily funkčnost výrobků.
Pro rodiče nebo chůvy bylo poměrně náročné tahat kočárek za sebou, když dítě opratěmi pobízelo vypřáhnuté zvíře. Tento problém vyřešila madla k jeho obsluze, která začal na vozítkách prodávat Benjamin Potter Crandall ve třicátých letech 19. století v USA. Jeho první modely však v hračkářství nikdo příliš nekupoval a stále šlo spíše o přepychové zboží. Rodinný podnik převzal jeho syn Jesse Amour Crandall, jenž provedl četná vylepšení a získal patent na brzdy, držadlo na slunečník nebo skládací kočárek.
Do každé rodiny
Další inovace přinesl Američan Charles Burton, který v roce 1848 uvedl na trh tlačný tříkolový kočárek, jehož design byl velmi jednoduchý a zahrnoval vyvýšené madlo, připevněné ke koženému křesílku. Ve své domovině příliš neuspěl, a tak se rozhodl zkusit štěstí ve Velké Británii, kde se jeho vynález stal prodejním hitem a brzy ho toužil vlastnit každý, kdo chtěl něco znamenat. Tu nejlepší reklamu, jakou si Burton mohl přát, mu zajistila královna Viktorie (1837 až 1901), která si zakoupila tři jeho kočárky pro potřeby královské rodiny.
V roce 1889 připevnil Afroameričan William Richardson ke košíku obdélníkového tvaru otočný kloub, čímž umožnil, aby se dítě v kočárku mohlo natočit směrem dopředu i dozadu. Dále upravil kola tak, že oproti jiným modelům neměla pevné osy, nýbrž se otáčela samostatně, což značně usnadňovalo jízdu. Součástí Richardsonovy konstrukce byly též zarážky zabraňující protočení košíku. Toto opatření zavedl vynálezce proto, aby „v rukou neopatrné a nekompetentní chůvy“ nedošlo přílišnou rotací ke zranění dítěte, jak zdůvodnil v patentové přihlášce. Jeho inovace definovaly moderní dětské kočárky používané dodnes.
Na konci 19. století se vozítka pro miminka rozšířila mezi všechny sociální vrstvy, některé dobročinné organizace je dokonce poskytovaly zdarma chudým matkám, a ve společnosti se prosadila myšlenka, že procházky na čerstvém vzduchu prospívají dítěti i rodiči. Tlačení kočárků nicméně stále představovalo značné kondiční cvičení, neboť se jejich váha pohybovala kolem 22 až 25 kilogramů.
Na ven i na doma
V českých zemích získaly kočárky na popularitě až v první polovině 20. století, kdy bylo především na severu a západě Čech vybudováno několik továren produkujících velké množství těchto pomocníků na kolečkách. Zvláště oblíbenými se staly takzvané promenádky, jež byly bohatě zdobené krajkami a rodiče je kromě vycházek používali jako domácí kolébku. To znepokojovalo tehdejší lékaře, upozorňující na nečistoty, které si lidé vozili až do obývacího pokoje.
V našich končinách vedle promenádek prosluly i takzvané kukaně. Jejich korbičky se vyplétaly z proutí, měly nezatahovatelnou stříšku a byly umístěny na nízkém podvozku. Vzhledem k rostoucímu množství aut a výfukových zplodin se podvozek začal zvyšovat, aby miminka dýchala čerstvější vzduch. V tomto typu kočárku rodiče své ratolesti vozili až do padesátých let. Jak šel čas, kromě proutí se k jejich výrobě používaly další přírodní materiály, jako sláma či bužírky, které měly o dost vyšší trvanlivost.
