Doktor Edward Jenner: Otec očkování, který dokázal porazit smrt

Smrtící epidemie nás pronásledují odpradávna, na intenzitě však nabraly ve chvíli, kdy naši předkové přecházeli od lovecko-sběračského způsobu života k zemědělství. Jelikož se nově koncentrovali na jednom místě, hygienické podmínky se zhoršily, zatímco populace setrvale narůstala. A rostla by ještě mnohem rychleji nebýt nesčetných nemocí, s nimiž si dnešní medicína hravě poradí, kdežto před pár staletími znamenaly rozsudek smrti. 

K největším strašákům středověké Evropy patřila černá smrt neboli mor, schopný vyhladit celá města. Nešlo však zdaleka o jedinou hrozbu, a patrně ani o tu nejhorší. Ještě víc životů si vyžádaly pravé nebo též černé neštovice, které lidstvo děsily až do konce 18. století, kdy je vyzval na souboj britský lékař Edward Jenner.

Staré kořeny

Pravé neštovice jsou s námi zřejmě už přes deset tisíc let a nejstarší důkazy o typických příznacích v podobě kožních lézí pocházejí ze starého Egypta. Pozůstatky po nich se dochovaly například na mumifikovaném těle Ramesse V., který zemřel roku 1142 př. n. l. Přibližně v téže době se neštovice objevily i v Číně nebo v Indii, do Evropy nejspíš výrazněji pronikaly od 6. století a ve středověku způsobily řadu menších či větších epidemií. Na jejich šíření měly nepochybně vliv také objevitelské a dobyvatelské výpravy, s nimiž se nemoc přenesla na všechna tehdy známá místa planety. 

K tragickým příkladům patří zavlečení neštovic španělskými conquistadory do Nového světa, kde se pak staly jednou z příčin zániku Aztécké a Incké říše. Pro místní populace a jejich imunitní systém znamenaly evropské nemoci – později se přidaly spalničky, chřipka či záškrt – něco naprosto nového a chybějící obrana organismu přispívala k vysoké smrtnosti. Zavlečení mezi původní obyvatele amerického kontinentu navíc nebylo vždy náhodné: Britští kolonisté se v 18. století údajně snažili nakazit nepohodlné indiány pomocí infikovaných dek, přestože nevíme, zda nakonec „uspěli“.

Léčba pivem

Mezitím neštovice dál řádily i na starém kontinentu. V 18. století na ně v Evropě ročně umíralo asi 400 tisíc lidí z celkové populace čítající zhruba 64 milionů, přičemž většinu obětí tvořily děti. Nespočet dalších pacientů nemoc doživotně poznamenala, ať už zjizveným obličejem, nebo třeba slepotou. Účinná léčba neexistovala, ačkoliv se lékaři nevzdávali. Například Angličan Thomas Sydenham doporučoval ochlazovat tělo, čehož se mělo dosahovat intenzivním větráním, zákazem topení v místnosti s nemocným a pitím 12 malých piv každých 24 hodin. 

Přestože poslední opatření v léčbě nejspíš nepomohlo, pacientům alespoň připadaly jejich útrapy snesitelnější… Už od antiky se nicméně vědělo, že lidé, kteří neštovice prodělali, získali imunitu. Uvedený fakt potom zřejmě podnítil provádění tzv. variolace, tedy vdechování usušených neštovičných strupů nebo jejich vkládání pod kůži skrz drobné řezy.

Odhodlaná bojovnice

V Africe i v Asii znali variolaci dávno předtím, než začala v 18. století pronikat do Evropy. Zprávy o ní přicházely především z Turecka, avšak zpočátku jim nikdo nevěnoval větší pozornost. Vše změnila Mary Montaguová, manželka tamního britského velvyslance. V roce 1715 pravé neštovice sama prodělala, a přestože přežila, zůstala jí coby připomínka zjizvená tvář. Podobné štěstí už neměl její bratr, který chorobě ve 20 letech podlehl. 

Během pobytu v Turecku Montaguová zřejmě jako první Evropanka nahlédla do harému i lázní a své zážitky také popsala. Všimla si, že ženy v harému nemají jizvy po neštovicích – což patrně souviselo právě s variolací, jak se posléze dozvěděla. Vzhledem k vlastním zkušenostem měla oprávněný strach o svého pětiletého syna a ještě v asijské zemi jej v roce 1718 nechala uvedený zákrok podstoupit. O tři roky později v Anglii prodělala tutéž imunizaci její čtyřletá dcera, za přítomnosti královských lékařů.

Svoboda za odvahu

Montaguová byla odhodlána propagovat nový způsob ochrany proti neštovicím v celém království, narazila však na odpor církve i lékařů. Nakonec alespoň částečně uspěla, když přemluvila Karolinu z Ansbachu, princeznu waleskou, aby nechala očkovat své děti. Nejprve se však musel postup vyzkoušet na někom méně důležitém než na příslušnících královské rodiny. 

Volba padla na šest mužů a žen odsouzených k smrti, kteří mohli za svou „odvahu“ získat svobodu. Vězni proceduru prováděnou pod dozorem královských lékařů přežili a u některých se časem skutečně ukázalo, že jsou proti nákaze imunní. Další zdařilý pokus proběhl o několik měsíců později na skupině sirotků, a 17. dubna 1722 tak mohly variolaci podstoupit i ratolesti princezny waleské.

Očkování mocipánů

Díky popsaným úspěchům se navzdory částečnému odporu, provázejícímu každou revoluci v léčbě, šířila variolace Evropou i za oceán. Odmítání pramenilo zčásti z faktu, že se asi u 2–3 % těch, kdo očkování podstoupili, nemoc nakonec rozvinula a zemřeli, popřípadě nákazu šířili dál. Navíc se vše odehrálo víc než sto let předtím, než Louis Pasteur zjistil, že mohou chorobu způsobit drobné mikroorganismy, a než Joseph Lister zavedl antiseptické postupy při chirurgických zákrocích. 

TIP: Ignác Filip Semmelweis: Nesnesitelný průkopník hygieny v medicíně

Lidé se tak při variolaci sice mnohdy zbavili nebezpečí jedné nákazy, ale kvůli nesterilním nástrojům si odnesli jinou, například tuberkulózu. Přesto se ve srovnání s hrozbou samotných neštovic jednalo o přijatelné riziko a proceduru podstupovalo mnoho aristokratů, včetně Ludvíka XVI. či Marie Terezie a jejích dětí i vnoučat.

První setkání

V roce 1757 absolvoval variolaci také osmiletý Edward Jenner, pro kterého ani zdaleka nešlo o poslední setkání s nemocí… Narodil se 17. května 1749 v anglickém Berkeley, brzy však osiřel a staral se o něj starší bratr. Edward od dětství projevoval velkou zvídavost a zájem o přírodu, což ho později přivedlo do učení k místnímu chirurgovi. V 21 letech odešel do Londýna a stal se žákem anatoma a chirurga Johna Huntera, proslulého studiemi ženské dělohy včetně plodu. 

Pro Jennera to znamenalo ideální příležitost k dalšímu rozvoji vlastních přírodovědných zájmů, jež se neomezovaly pouze na lidské tělo. Pomáhal například klasifikovat vzorky z výprav kapitána Jamese Cooka a napsal práci, ve které líčil pozorování kukaččího mláděte, jež z hnízda pěstounských rodičů vystrnadilo jejich vajíčka i mláďata. Ačkoliv řada kritiků považovala podobné chování za nemožné, studie Jennerovi vynesla členství v prestižní Královské společnosti.

Nápomocné krávy

Dnes si však jeho jméno spojujeme především s vývojem první bezpečné vakcíny proti pravým neštovicím. Působil jako venkovský lékař a během praxe často slýchával, že dojičky, jež se od dobytka nakazily kravskými neštovicemi, získaly imunitu vůči těm mnohem nebezpečnějším, pravým. Jennera logicky napadlo, že kravské neštovice dokážou člověka ochránit stejně dobře jako variolace, a hlavně mnohem bezpečněji – neboť se při zákroku do těla vnášely přímo pravé neštovice, což občas mívalo neblahé následky. Lékař se tedy rozhodl svou hypotézu prověřit. 

Hrdinkou prvního pokusu se stala dojička Sarah Nelmsová, která zrovna trpěla kravskými neštovicemi, a osmiletý syn Jennerova zahradníka James Phipps. Lékař mu drobnou rankou vpravil do těla obsah jedné z neštovičných lézí Nelmsové a čekal. U chlapce se projevila mírná horečka a bolest v podpaží, devátý den po očkování ztratil chuť k jídlu a trpěl zimnicí, ale vzápětí se jeho stav výrazně zlepšil. O dva měsíce později Jenner postup zopakoval, tentokrát se již žádné problémy nedostavily a procedura byla u konce. Časem se ukázalo, že je hoch vůči pravým neštovicím skutečně imunní.

Vakcína je na světě

Následujícího roku zaslal Jenner zprávu o svých výsledcích Královské společnosti, ale byl odmítnut. Uskutečnil tedy několik dalších pokusů a závěry zveřejnil roku 1798 ve spise Zkoumání příčin a účinků vakcíny proti pravým neštovicím. Dnes již všeobecně zažitý název „vakcína“ odvodil od latinského „vacca“ neboli „kráva“, respektive „vaccinia“ čili „kravské neštovice“. 

Zpočátku lékaři nové metodě příliš nedůvěřovali. Když ovšem začalo být jasné, že funguje, rychle se rozšířila do zbytku Evropy i Nového světa a nahradila zastaralou variolaci, později zakázanou. Od roku 1853 se v Británii proti pravým neštovicím očkovalo povinně a počet úmrtí na kdysi obávanou nemoc rychle klesal, stejně jako v dalších zemích. Toho už se však Jenner nedožil, neboť v roce 1823 zemřel.

Budoucí hrozba?

Přestože pacientů s pravými neštovicemi v 19. a 20. století ubývalo a v Evropě či Severní Americe se nemoc již skoro nevyskytovala, jinde nezmizela. V roce 1966 jí proto Světová zdravotnická organizace (WHO) vyhlásila globální boj. Jako poslední se přirozeným přenosem nakazil v roce 1977 somálský kuchař Ali Maow Maalin, ale zcela se uzdravil. WHO tak mohla díky uvedené kampani prohlásit 8. května 1980 pravé neštovice za vymýcené a doporučila očkování zastavit. 

Vítězství však nemusí být definitivní, neboť virus bohužel dál znamená hrozbu coby potenciální biologická zbraň. Ačkoliv jeho vývoj a použití zakázala konvence OSN z roku 1972, vojenské laboratoře několika zemí – s jistotou víme o Rusku a Spojených státech – jej dál skladují ve velkém množství, jež lze rozprášit ve formě aerosolu. Doufejme, že k podobnému kroku nikdy nikdo nesáhne.