Spolčení s ďáblem (3): Využití nacistických zločinců za studené války

Kromě vědců se Američané a Sověti zajímali také o důstojníky nacistických bezpečnostních a zpravodajských služeb, kteří znali nejedno tajemství Hitlerovy Třetí říše. Proslulým se stal případ šéfa gestapa v Lyonu Klause Barbieho, známého pod přezdívkou „lyonský řezník“. Tento válečný zločinec, jenž mohl za smrt několika tisíc lidí, začal po válce spolupracovat se západními Spojenci, díky čemuž až do 80. let unikal spravedlnosti.

Zpravodajští odborníci

Velká kariéra čekala v poválečném období na generála Reinharda Gehlena, který působil od roku 1941 u vojenské zpravodajské služby. Jeho úkolem bylo shromažďovat materiály o SSSR a Rudé armádě. Před skončením druhé světové války navíc se svými kolegy ofotografoval zpravodajský archiv a převedl jej na mikrofi lmy, jež byly ukryty do vodotěsných sudů a zakopány na několika místech v rakouských Alpách.

V květnu 1945 se vzdal Američanům a během prvních výslechů nabídl bývalým nepřátelům své znalosti a archiv k dispozici. Výměnou za to požadoval svobodu pro sebe i další zpravodajské důstojníky, kteří se nacházeli v zajateckých táborech. Američané souhlasili a po vyzvednutí Gehlenova archivu byl 20. září 1945 generál společně se třemi spolupracovníky letecky dopraven do USA, kde pracoval pro tajné služby.

Po návratu do Německa v červnu následujícího roku připravoval Gehlen vznik organizace tvořené bývalými německými zpravodajskými důstojníky, jichž se podařilo získat okolo 350. K nim se postupně připojily čtyři tisíce různých spolupracovníků, kteří tak či onak působili v její prospěch. Jeho organizace se stala pro Američany velmi důležitou a na přelomu 40. a 50. let představovala hlavní nástroj špionáže proti SSSR. Stovky bývalých nacistů zde nalezly své uplatnění jak při odhalování sovětských agentů, tak během vlastní zpravodajské činnosti v evropských částech SSSR, zejména v Pobaltí a na Ukrajině.

Spolupráce s esesáky

Gehlen původně odmítal spolupracovat alespoň s bývalými příslušníky SS, ale i toto omezení postupně padlo. Také každý německý válečný zajatec, který byl do roku 1955 propuštěn ze sovětských lágrů, se po návratu musel podrobit výslechu, vedenému příslušníky Gehlenovy organizace. Tímto způsobem se snažili odhalit možnost, že by se dotyčný stal spolupracovníkem sovětských zpravodajských orgánů.

Jenže činnost organizace začala být postupně veřejně známá a zejména britský tisk kritizoval skutečnost, že Američané neváhají spolupracovat s někdejšími nacisty, jen aby dosáhli svých cílů. Je pochopitelné, že i SSSR se této skutečnosti snažil propagandisticky využít ve svůj prospěch, přestože jeho tajné služby hodnotnými informacemi získanými od nacistů také nikdy nepohrdly.

K 1. dubnu 1956 byla činnost Gehlenovy organizace oficiálně ukončena vládou Spolkové republiky Německo v čele s kancléřem Konradem Adenauerem. Pro Gehlena samotného to však žádný problém nepředstavovalo, protože ihned došlo k založení Spolkové zpravodajské služby, do jejíhož čela byl postaven právě on. Tuto organizaci řídil až do roku 1968, kdy ji musel po několika odhalených skandálech definitivně opustit.