Střídání diktátorů: Revoluce, která změnila Kubu i celý svět
Kubánská revoluce vedená Fidelem Castrem a Che Guevarou začala fiaskem. Postupně ale přerostla v úspěšné povstání, které vedlo k pádu Batistova režimu a nastolení nového pořádku s výrazným vlivem Sovětského svazu.
Pokus o násilné obsazení kasáren v červenci 1953 skončil pro bratry Castrovy fiaskem a před šibenicí je uchránily jen přátelské rodinné vazby s kubánským prezidentem Fulgencio Batistou. Po necelých dvou letech strávených ve vězení se Fidel Castro přesunul do Mexika, kde se seznámil s Argentincem Ernestem Che Guevarou.
Babička a 82 vnuků
Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje. Problémem bylo, jak se na Kubu dostat. Pak ale Castro objevil na řece Pontepec jachtu pro 12 osob jménem Granma (Babička). Nevelká a pomalá loď o délce 19 metrů a výtlaku 55 tun měla přepravit revolucionáře zpět do vlasti. Peníze na její nákup pomohl získat i na Floridě žijící exprezident Socarrás.
Krátce po půlnoci 25. listopadu 1956 se v přístavu Tuxpan na Granmu nalodilo 82 členů hnutí včetně Fidela, Raúla a Che Guevary, aby vyrazili na dlouhou plavbu. Čekalo je špatné počasí, mořská nemoc i neustálá hrozba potopení přetížené lodě, nakonec ale 2. prosince dopluli k Playa Las Coloradas. Castrův plán však rozhodně dobrý nebyl. Původně měla Granma přistát už 30. listopadu a podpořit povstání, které toho dne vypuklo v Santiagu, plavba se ale protáhla a vojáci vzpouru mezitím potlačili. Tím ztratili revolucionáři moment překvapení. Loď navíc během přistání uvízla na písčině, takže se výsadek s veškerým vybavením musel brodit na pevninu. Brzy ho vládní vojáci odhalili a napadli jak letecky, tak z moře. Terén na pobřeží neposkytoval úkryt, a proto se povstalci stáhli do vnitrozemí.
Vousáči ze Sierra Maestra
Jejich pohyb ale jeden z místních rolníků (který jim dosud dělal průvodce) vyzradil a odpoledne 5. prosince 1956 padli Castrovi muži u Alegría de Pío do léčky. Zaskočení a unavení povstalci kladli jen chaotický odpor a byli rychle rozprášeni. Z původních 82 mužů zůstaly jen dvě desítky. Castro spolu s dalšími muži našel úkryt u farmáře Ramóna Peréze a pak se všichni přeživší, mezi nimi i Raúl a Che Guevara, přesunuli do hor. Kolem Vánoc s několika místními mladíky zahájili v těžko přístupném pohoří Sierra Maestra partyzánskou válku a prostřednictvím vysílačky šíření propagandistických relací. Tehdy vznikla i jejich přezdívka Barbudos, jelikož se v drsných horských podmínkách nemohli holit.
První úspěšný střet s vládními vojáky svedli Castrovi partyzáni 17. ledna 1957. Cílem útoku se stala vojenská stanice v La Platě. I když nešlo o velkou akci, země se dozvěděla, že Castro a jeho přívrženci jsou naživu a bojují. Ke Kubě se brzy začala obracet pozornost světových médií. V únoru New York Times otiskly interview, které s Castrem vedl Herbert Matthews. Význam veřejného mínění si Barbudos dobře uvědomovali: „Přítomnost zahraničního novináře, nejlépe amerického, pro nás byla důležitější než vojenské vítězství,“ přiznal později Che Guevara.
... a nejen oni
K významné události ale došlo 13. března 1957 i v Havaně. Radikální studenti tam podnikli útok na prezidentský palác s cílem zabít Batistu. Podařilo se jim sice proniknout až do jeho kanceláře, ale prezidenta v ní nenašli a stráž poté většinu útočníků zlikvidovala. Jiná skupina se mezitím dočasně zmocnila Rádia Reloj a předseda studentské federace José Echeverría v něm přečetl výzvu k revoluci. Krátce nato byl i on zabit.
Ačkoliv si Castro později přisvojoval na této akci zásluhy, neměl s ní nic společného. Z Echeverríi a dalších studentů se ale stali mučedníci a 13. březen je považován za mezník v historii revoluce.
K dalšímu pokusu o protibatistovské povstání došlo 5. září 1957 na námořní základně v Cienfuegos. Vzbouření námořníci rozdali zbraně lidem z okolí a doufali, že dojde k povstání. To se nestalo a vládním silám se nakonec podařilo vzpouru potlačit. Bylo však zřejmé, že režim stojí na vratkých nohou. Během jediného roku se buňky Castrova Hnutí 26. července rozšířily do všech koutů země. Organizovaly protesty, sabotáže, a dokonce popravy policejních informátorů.
Místo partyzánů armáda
Mezitím také partyzáni v horách získávali další příznivce. I když neměl Castro dlouho více než 300 mužů s chatrnou výzbrojí, jejich počty přece jen postupně rostly. V únoru 1958 už si povstalci troufli na útok několika kolon na vojenský tábor v Pino del Agua, proti němuž musela „armáda tyranie“, jak ji Castro nazýval, nasadit celý prapor. Z partyzánů se zvolna stávala povstalecká armáda (Ejército Rebelde) s propracovaným systémem velení, spojení i zásobování. Důkazem bylo i otevření několika nových „front“ pod velením Juana Almeidy, Raúla Castra a Camila Cienfuegose na sever a na západ od Santiaga de Cuba.
Dne 26. března 1958 k tomu všemu USA pod tlakem veřejného mínění uvalily zbrojní embargo na Batistův režim. Ten ve snaze zvládnout stále složitější situaci nabídl povstalcům 3. dubna 1958 amnestii, odpovědí mu byla jen výzva ke generální stávce. Tu ještě Batista v zárodku potlačil, uvědomoval si však rostoucí nebezpečí, a proto se v květnu rozhodl pro úplnou likvidaci partyzánů.
Konec, který nenastal
Na rozkaz náčelníka generálního štábu Pedra Rodrígueze vypracoval plukovník Carlos San Martín „Plán FF“. (Fin de Fidel – Fidelův konec). Castrovu vzpouru mělo rozdrtit devět praporů s dalšími podpůrnými jednotkami. Původně šlo o 7 000 mužů, jejich počet ale s povolanými záložníky stoupl až na 10 000. Nevýhodou těžce vyzbrojených Batistových jednotek ovšem byla nízká mobilita, která neumožňovala malé povstalecké kolony včas obklíčit a zničit. Castro také začal uplatňovat účinnou psychologickou taktiku: zatímco vládní síly zacházely s rebely velmi brutálně, Castro zajaté vojáky propouštěl a staral se o ty, kteří utrpěli zranění. Samozřejmě o tom informoval na vlnách Radia Rebelde: „Jen co se zmocníme vojákovy zbraně, on sám nás přestává zajímat. Takový muž sotva touží bojovat proti těm, co se k němu chovali šlechetně, a propuštěný zajatec nejlépe vyvrací propagandu tyranského režimu…“
Že jde o správnou taktiku dokázal například několikadenní střet na soutoku řek Jigüe a La Plata v červenci 1958. Přes vládní vzdušné údery, zahrnující i bombardování napalmem, podporu dělostřelectva a také jedné z fregat se výsledkem regulérní bitvy stala kapitulace 18. praporu a zajetí asi 240 vojáků, přičemž dalších 41 padlo. Povstalci měli údajně pouze tři padlé.
Už v srpnu bylo jasné, že ofenziva selhala, a Batista nařídil stažení sil ze Sierra Maestra. Castro se pak rozhodl rozšířit válku i na zbytek Kuby. Che Guevaru a Camila Cienfuegose vyslal do centrální oblasti země, aby připravili útok na strategické město Santa Clara, jehož ovládnutí představovalo klíč k Havaně. Fidel s Raúlem zůstali na východě, aby zaútočili na Santiago de Cuba.
Šťastný Nový rok 1959?
Kolony Che Guevary a Camila Cienfuegose se šest týdnů prodíraly bažinatým terénem na západ ostrova, dokud nedosáhly hornaté oblasti Escambray. Vládní síly se je ještě v listopadu pokusily porazit, ale už 4. prosince přešli povstalci do protiútoku. Hlavní silnice a železniční trať v té době na několika místech přerušili, ostrov fakticky rozdělili na dvě části a vládní vojska na východě šlo zásobovat pouze ze vzduchu. Koncem roku 1958 byl už pád Batistovy diktatury nevyhnutelný.
Castro měl nyní pod svým velením asi 3 000 mužů a přidávali se k nim další a další včetně některých armádních jednotek. Dne 28. prosince zahájila kolona Che Guevary útok na Santa Claru. Když ji na Silvestra povstalci dobyli, rozhodl se Batista k útěku. Castro vstoupil 1. ledna 1959 triumfálně do Santiaga de Cuba a ihned rázně odmítl vytvoření nějaké další vojenské junty. Vyzval ke generální stávce a nařídil Che Guevarovi a Cienfuegosovi, aby pokračovali v postupu na Havanu, kam dorazili 2. ledna 1959. O šest dnů později přijel do Havany i Castro a již 13. ledna vynesl revoluční tribunál první rozsudky nad aktivisty bývalého režimu.
V té době ještě USA hodnotily povstání na Kubě vcelku pozitivně. Ostatně v první vládě po převratu Fidel nezasedl. Opoziční právník José Cardona do ní nominoval především umírněné členy Hnutí 26. července a prozatímním prezidentem se stal soudce Manuel Urrutia. I proto nový režim ihned uznaly nejen země Latinské Ameriky, ale i USA. Hlasy, které varovaly, že skutečné moci se co nevidět chopí Castro, který má diktátorské sklony, byly považovány za přehnané.
Vývoj na Kubě jim však dal za pravdu. V únoru první vládu vystřídala jiná, tentokrát s Fidelem Castrem v čele. Ta záhy vyhlásila zákon o pozemkové reformě a novou hlavou státu se pak v červenci stal radikál Osvaldo Dorticós Torrado. Premiér Castro si mezitím našel nového spojence v Sovětském svazu a jeho východním bloku. Na Kubě mělo dojít k vlně znárodňování, což zároveň znamenalo, že éra nadstandardních vztahů s USA skončila a obě země rychle spěly k otevřené konfrontaci. Že se při ní svět ocitne na pokraji jaderné války, však ještě nikdo netušil.
