Spolčení s ďáblem (2): Využití nacistických zločinců za studené války

Když příslušníci spojeneckých zpravodajských služeb zkoumali na jaře 1945 četná vojenská zařízení na dobytém území nacistického Německa, museli si připadat jako ve snu. Zejména německý program vývoje tajných zbraní americké i sovětské odborníky právem naprosto fascinoval.

Německo drželo primát v bojovém nasazení proudových i raketových letounů, řízených raketových střel, balistických střel a mnoha dalších pozoruhodných technických novinek. Naštěstí pro Spojence neprobíhal vývoj těchto projektů organizovaně. Spojenecké vlády měly eminentní zájem získat co nejvíce německých odborníků do svých služeb. Rýsující se bipolární rozdělení světa totiž jasně ukazovalo, že budou potřeba.

Operace Paperclip

Američané chtěli původně pouze vyslechnout německé vědce pracující na vývoji raket a zabavit jejich dokumentaci. Právě raketový výzkum byl považován za nejvýznamnější a Němci se mu intenzivně věnovali již od 30. let. Roku 1936 byla zahájena výstavba základny Peenemünde na ostrově Usedom v Baltském moři, kde mimo jiné probíhal i vývoj balistické střely V2, s jejíž pomocí Němci od září 1944 s její pomocí ostřelovali evropská města, kde zahynulo okolo 8 000 osob.

V Peenemünde pracoval výkvět německých vědců, z nichž prakticky všichni byli členy nacistické strany a mnozí měli důstojnické hodnosti SS. Rakety se kompletovaly v obrovské podzemní továrně Dora nedaleko města Nordhausen ve středním Německu. V krutých podmínkách zde pracovaly desítky tisíc vězňů z koncentračních táborů a nejméně 20 000 jich zde zahynulo.

Raketoví vědci si nepochybně museli být vědomi této skutečnosti stejně jako faktu, že jejich výtvory rozsévají smrt. Zjevně se přitom řídili heslem „účel světí prostředky“, což je však nijak nezbavuje spoluzodpovědnosti za válečné zločiny. Podobné úvahy ale nebyly roku 1945 pro Spojence důležité. Američané svůj plán v průběhu května pozměnili v tom smyslu, že je třeba najít a odtransportovat za oceán všechny důležité vědce i s jejich rodinami. Celá akce dostala krycí jméno Paperclip.

Velká ryba pro Američany

Tým německých raketových odborníků byl řízen mladým profesorem Wernherem von Braunem. I on dobře věděl o otrocké práci vězňů vyrábějících rakety V2. Sám totiž v jednom z dopisů ze srpna 1944 uvedl, že v koncentračním táboře Buchenwaldu osobně vybíral vězně vhodné k montáži raket. Koncem války se Braun obával zejména toho, aby nepadl do rukou Rusů, protože slyšel o jejich krutosti k válečným zajatcům. Proto navrhl svým spolupracovníkům vzdát se Američanům i s kompletní dokumentací a důležitými prototypy nových zbraní. Nebylo to však snadné, protože tým vědců byl v dubnu 1945 převezen do bavorských Alp, kde jej střežili muži z jednotek SS.

Dne 2. května byl 1945 von Braun zajat Američany a následně převezen i se svým týmem do Ameriky. Kromě toho byla odtransportována i stovka raket V2 společně s dokumentací. V 50. a 60. letech se tito Němci v USA věnovali dalšímu vývoji balistických raket a velice významný byl i jejich podíl na americkém kosmickém programu. Vrchol snah Braunova týmu představovala raketa Saturn V, s jejíž pomocí mohli být v rámci programu Apollo vysazeni astronauti na Měsíci.

Raketoví vědci v SSSR

Velký zájem o německé raketové odborníky projevoval pochopitelně také Sovětský svaz. Jeho snahy však nebyly tolik úspěšné jako americké a podařilo se získat většinou pouze druhořadé vědce, kteří začali pro sovětskou stranu pracovat ve výzkumném středisku Bleicherod zřízeném v červenci 1945. Přilákat sem řadu z nich nepředstavovalo žádný problém.

Německo bylo v troskách a lidé živořili, takže práce v pohodlí za vysoké platy byla pro nejednoho odborníka v těch dobách malým zázrakem. Nejvýznamnějším vědcem pracujícím pro Rusy se stal Helmut Gröttrup, který během války zastával v Peenemünde funkci zástupce vedoucího telemetrického úseku raketového střediska. Sověti mu nabídli 5 000 marek měsíčně, k tomu vilu a veškerý dostupný komfort. Nebylo divu, že výhodné podmínky přijal a po něm i řada dalších. 

Sověti však chtěli mít tyto důležité vědce na vlastní půdě a proto je na podzim roku 1946 donutili přestěhovat se do SSSR. Protesty byly marné a na východ tak putovalo 152 raketových vědců i se svými rodinami. Řada z nich poté pracovala v centru raketového výzkumu v Kaliningradě-Podlipkách. Když je pak počátkem 50. let Sověti přestali potřebovat, začali vědce postupně posílat na území Německé demokratické republiky. Samotný Gröttrup však mohl opustit území SSSR až v prosinci 1953.