Fuj, bílá voda: Mléko bylo v Římě považováno za nápoj barbarů a chudiny
Římané se pyšnili svou kulturní nadřazeností. Vysmívali se „necivilizovaným barbarům“ – jejich pohanským bohům, nedostatečně květnaté řeči se spoustou zmatených dialektů, chabé hygieně i tomu, co jedí a pijí.
Proto by nás nemělo překvapit upřímné pohoršení dobyvatele Julia Caesara nad tím, kolik Britoni pozřou mléka. Z Keltů, kteří popíjejí „syrový tekutý výměšek žaludků“ koz a krav, si utahoval geograf Strabón. A pro zálibu Germánů v „nechutném suchém vytloukaném mléce“, tedy másle, měl jen slova pohrdání i jinak rozumný senátor Tacitus. Ve starém Římě se totiž mléko nepilo. Naopak, bylo považováno za poněkud nechutnou surovinu, tolerovanou jen díky její nezbytnosti při výrobě sýrů.
Věci, které slušný Říman nedělá
Nevraživostí vůči mléku a máslu neprosluli ve Středomoří pouze Římané. Podobně negativně se k němu stavěli i staří Řekové, u kterých bylo slovo boutyros považováno za hanlivé. Označovalo „kraví a kozí lidi“, špinavé pastevce, kteří jsou schopni nejrůznějších zvrácených nechutností. Například stloukat máslo, a navíc ho i jíst! Obvykle se tak vyjadřovali o obyvatelích Thrákie nebo příslušnících bulharských kmenů…
Neoblíbenost másla ve starověkém Římě i v Řecku vycházela ze stejných kořenů. Byl to prostě nadbytečný produkt, pro který místní kuchyně neměla uplatnění. Potřebujete smažit a péct? „Máte přece olivový olej, ne? Tak do toho laskavě nedávejte tu mazlavou kraví věc,“ řekl by vám asi o poznání peprněji nějaký dávný předchůdce Zdeňka Pohlreicha. Olivový olej, který snesl i vyšší teploty smažení a byl o poznání trvanlivější, neměl zkrátka na pobřeží Středozemního moře konkurenci.
Dá se to vysvětlit i jinak: v jakém stavu asi bylo máslo stlučené barbary kdesi na hranicích impéria, než dorazilo na císařův stůl? Říci, že žluklé, by plně nevystihovalo jeho „kvality“. Jistě není pravda, že by se obyvatelé Středomoří zříkali chovu dobytka. Ale za jediný jakž takž přijímaný mléčný produkt té doby se považovaly tvrdé sýry, které prošly delším zpracováním. Na těch si pochutnávali chudí i bohatí. Takový zauzený kozí sýr z Velabrumu s trochou chřestu a oliv jistě nikoho z Kapitolu neurazil!
Mléko je víno chudých
Mléko v římské říši sem tam popíjeli jen ti, kdo byli skutečně blízko u zdroje: chudina a venkované. Přepravovat bílou tekutinu na větší vzdálenosti bez potřebného systému chlazení totiž nešlo. To mezi barbary, v poměrně chladnějším Skotsku, Irsku nebo Walesu byla situace jiná. Není divu, že místní brzy pronikli i do tajemství smetany a vynikajících sýrů.
Vztah k přímé konzumaci mléka se ale v Evropě nezměnil ani staletí po pádu Říma. Mléko pili špinaví „lidé od krav“, aristokracie tímto produktem pohrdala. Ještě ve 13. století se o pití mléka píše jako „rozpustilosti dětí a rozmaru starců“. Těm se tento lehce pohoršující zvyk dal odpustit, ale ve slušném podniku by vás sklenicí mléka určitě nepohostili.
Změnily to vlastně až kaaskoppen, v překladu sýrové hlavy, tedy Holanďané. Ti dotáhli výrobu sýrů, mléčných produktů a jogurtů k dokonalosti. A učinili z mléka kultivovanou a velmi žádanou záležitost. Od té doby je společenský kredit mléka na vzestupu a už se nepovažuje za známku pokleslosti.
