Případ brněnských gangsterů: Vydírání židovského továrníka přineslo nečekané zvraty
Lidové noviny, Moravská orlice a další noviny referovaly v roce 1936 o neobyčejném detektivním případu, který řešili brněnští kriminalisté. Na první pohled obyčejné vydírání přineslo nečekané zvraty a nádech amerických dobrodružných románů.
„Brněnský kidnapper dopaden!“, „Brněnský továrník vydírán po způsobu gangsterů“, „Americkým způsobům se v Brně nedaří“. Tyto a další podobné titulky zaplnily přední stránky novin v březnu 1936.
Pro pochopení souvislostí celé kauzy brněnského „kidnappera“ (čili únosce) je třeba představit dvě rodiny, kolem kterých se případ točil. Na počátku stáli dva židovští podnikatelé, kteří na samém konci 19. století přišli do Brna, aby v této metropoli textilního průmyslu zkusili své štěstí. Heinrich Himmelreich a Julius Zwicker založili na počátku roku 1895 společnou firmu Himmelreich und Zwicker.
Bohatí továrníci
Podnik se věnoval produkci vlněného zboží, mykané příze, bavlněné příze a výrobě příze z textilních odpadů a starých hadrů. Ve svém oboru byli úspěšní – na počátku svého působení zaměstnávali kolem 120 dělníků, kteří pracovali s 5 000 vřeteny. O šestnáct let později to bylo 800 dělníků a 30 000 vřeten. Roční produkce příze se zvýšila ze 400 000 na 2 500 000 kilogramů. V meziválečném období patřila jejich brněnská továrna k významným obchodním partnerům koncernu Baťa, který potřeboval vlněné látky na výrobu bačkor. Firma přečkala i velkou hospodářskou krizi první poloviny třicátých let 20. století.
Avšak továrnu během let nejednou zachvátil požár, který se ve skladech bavlny šířil rychlostí blesku. Noviny dokonce spekulovaly o žhářství. Pro továrníky bylo též problémem nespokojené dělnictvo. Jejich jména často propíral levicový tisk a provoz fabriky ochromovaly stávky zaměstnanců. V závodních výborech firmy měli v meziválečném období hlavní slovo komunisté. S dělnickým hnutím se potýkala většina tehdejších průmyslníků, ale zdá se, že firma Himmelreich und Zwicker byla v tomto ohledu obzvláště nepopulární. Přes všechny obtíže se však stala jednou z nejrychleji rostoucích brněnských textilních firem a majitelé se těšili bohatství a společenské prestiži.
Žíravina na kapotu
Heinrich Himmelreich zemřel v roce 1918 a novým spolumajitelem firmy se stal jeho syn Paul. Ten si po otcově smrti vzal za manželku dceru Julia Zwickera Mariettu a tím se oba rody spojily. Paulovi a Mariettě se o několik let později narodila dcera Marion.
Vyděračská aféra začala 31. ledna 1936, když byly Marion čtyři roky. Tehdy se Marietta Himmelreichová vracela ze schůze dámského dobročinného komité židovské obce. Našla své auto poničené kyselinou, která rozleptala střechu vozu. S manželem však tomuto vandalismu nepřikládali větší význam. Jak později uvedly noviny, „paní Himmelreichová příhodu policii neoznámila domnívajíc se, že jde o náhodu či bezvýznamné darebáctví“.
O několik dní později se objevil první dopis. V něm tajemní „tři rangeři“ žádali 45 000 Kč pod pohrůžkou násilí proti rodině, přičemž hrozili únosem dcery Marion (v tisku se o ní psalo jako o Miriam – zřejmě kvůli soukromí). V dopise bylo množství podrobností ze života bohaté rodiny, které dokazovaly, že je „rangeři“ sledují. „Nedá-li továrník peněz, nechť si následky přičte sám! Budou hrozné! Drei Rangers nemluví do vzduchu! Nechť si paní Himmelreichová vzpomene na žíravinu na autě,“ psalo se v dopise. Vyděrači zdůrazňovali, že nechtějí nikoho zabít, pouze zohavit.
Dcerka pod ochranou
„Tři rangeři“ prý dříve pracovali v továrně Himmelreich und Zwicker a jejich motivem měla být tuberkulóza, kterou tam ve špatných podmínkách onemocněli. Nyní byli bez práce a bez prostředků a dušovali se, že je zcela spravedlivé, aby je pan továrník vyplatil. Vyděračský dopis byl psán německy, těžkým, zcela kolmým písmem, z něhož na první pohled plynulo, že rukopis je úmyslně změněn. Peníze měly být nachystány v padesáti- a stokorunových bankovkách, zabaleny do hnědého papíru a uschovány v továrníkově bytě, kde by si je někdo vyzvedl. V brněnském deníku Morgenpost měl Paul Himmelreich zveřejnit inzerát, že souhlasí a že peníze přichystal.
Inzerát skutečně vyšel, avšak rodina předtím kontaktovala policii, která jim přislíbila ochranu. Marietta a Marion odcestovaly z Brna a jejich vilu na Schodové ulici hlídala nepřetržitě policie. „Byla dokonce ustavena zvláštní četa agentů, která neměla nic jiného na práci, než rozluštit případ Drei Rangers,“ popisovaly později Lidové noviny.
„Bylo to velmi těžké, protože nebylo možno zachytit ani drápek stopy.“ Vyděrač se do pasti nechytil, místo toho několikrát telefonoval a dále vyhrožoval: „Co to je? Drei Rangers kladli podmínku, že o věci nesmí policie mít ani tušení, a zatím agenti už pátrají?“ V tuto chvíli i Paul Himmelreich raději opustil město, ale na scénu vstoupila nová postava.
Falešná stopa
Policie při vyšetřování vyslýchala „řadu pochybných individuí“ a hledala muže, který píše kolmým písmem. Tak se údajně o aféře dozvěděl i jistý malíř pokojů Vilém Retlaky původem z Košic. Retlaky navštívil otce Marietty Himmelreichové Julia Zwickera – v té době vitálního sedmdesátníka a předsedu brněnské židovské náboženské obce. Přímo v továrně se mu představil jako člen tajného bratrstva, jehož úkolem bylo vydírat bohaté brněnské Židy. Za vyzrazení všech plánů této zločinné organizace a záchranu Zwickerova života chtěl 10 000 Kč.
Julius Zwicker však pojal již před přijetím neznámého hosta podezření a nechal svou sekretářku, aby se ukryla za španělskou stěnou a celý rozhovor zapsala. Dal Retlakymu zálohu 1 000 Kč a pozval ho na příští den. Když dorazil, v továrně už čekala policie a zatkla ho. Brzy se však ukázalo, že Retlaky společníkem „tří rangerů“ nebyl. Když se zpráva o jeho zatčení objevila v tisku, vyděrač se znovu ozval a prohlásil, že Retlaky je břídil a nedouk, který se chtěl jen přiživit.
Chycen při činu
Tato epizoda však vyděrače přiměla k tomu, aby své úsilí směroval právě na Julia Zwickera. Napsal další dopis, kde znovu požadoval 45 000 Kč a vyhrožoval zmrzačením. Poté následoval příval telefonních hovorů – třikrát až čtyřikrát denně volali „tři rangeři“ a pokaždé zněl v telefonu jiný hlas, takže se Zwickerovi zdálo, že jich je více než tři. Několik dnů takto vyzváněl v továrně telefon a připomínal, že 9. březen je neodvolatelně poslední termín k vyplacení peněz. Požadovaný obnos však vyplacen nebyl.
Když 10. března opět telefon zazvonil, zvedl ho policejní agent, aby si vyslechl další výhrůžky. V té chvíli ve veřejné telefonní budce na ulici Tivoli (dnešní Konečného náměstí) jiný policista vyděrače zatkl. Policisté vyčerpali běžné vyšetřovací prostředky, a proto rozestavěli hlídky u telefonních budek. Vyděrač byl hovorem tak zaujat, že si nejdřív ani nevšiml, když policisté otevřeli dveře budky. Díky tomu ho uslyšeli říkat: „Dnes večer ty peníze musíte dát, nebo je zle!“
Jenže „Bylo zle pro 29letého soukromého úředníka bez zaměstnání Jana Peiperta,“ ironicky komentoval případ tisk. Tak znělo jméno vyděrače z Hrušovan, který se skrýval za pseudonymem Drei Rangers, čili „tři rangeři“. Nebyl textilním dělníkem ani netrpěl tuberkulózou – rodinu Himmelreichových znal pouze podle jejich luxusní vily v Brně-Černých Polích. „Nejhnusnější zločinec, se kterým se v poslední době policie zabývala. Neboť není hroznějšího činu, než onen, kterého se dopustil Peipert, nepřihlížejíc k tomu, že je sám otcem děcka asi ve stejném stáří jako malá holčička, které hrozil únosem.“
Inspirace literárním brakem
Johann Peipert se nesnažil zapírat. Vylíčil svůj plán, ke kterému ho inspirovala četba dobrodružných a detektivních knih. Do rukou se mu dostala studie o amerických gangsterech, která uváděla, že recept telefonního štvaní oběti je neomylný. Dlouho si počínal zručně – telefonoval vždy z veřejných budek a přesvědčivě měnil hlas. V dopisech měnil své písmo, přičemž psaní jednoho dopisu mu údajně zabralo i několik hodin. S dopisy manipuloval pouze v rukavičkách, aby nezanechal otisky. Trval na tom, že jednal sám, a žádní další společníci nebyli odhaleni.
Na konci dubna 1936 soud poslal již dříve trestaného Peiperta na dva a půl roku za mříže. Když se zdálo, že je po všem, objevil se v květnu téhož roku třetí vyděrač. Po odsouzení Retlakyho i Peiperta Himmelreichovi opět obdrželi dopis podobného obsahu jako předtím – hrozil zohavením dcerky i manželky a chtěl se pomstít za „nespravedlivě odsouzeného Peiperta“. Ukázalo se, že jde o jakéhosi „naivního vojína“ Jana Nováka, který se inspiroval v novinových článcích z března. „Nové vyděračské úmysly vojína byly však tak průzračné, že policie jim učinila brzy přítrž.“
Mnohem horší zločiny
Tak skončila aféra brněnského „kidnappera“. S odstupem let úsměvný případ, který předcházel mnohem tragičtějším událostem. Na rodinu čekaly během války těžké útrapy. Julius Zwicker si prošel Terezínem, avšak přežil a vrátil se do Brna. Jeho továrna stále stojí na brněnském Cejlu, dlouhé roky v jejích prostorách fungovala výroba Zbrojovky. Potomci Julia Zwickera se po vleklých soudních sporech domohli vrácení továrních budov. Malá Marion se svou matkou emigrovala před válkou do USA. Dodnes žije v New Yorku a z této kapitoly svého dětství si už nic nevybavuje.
