Vykutálení Lammingerové: Kdo byli příslušníci rodu, který si znepřátelil chodskou stráž?
Bez nadsázky se dá říct, že Lammingerové jsou v našich dějinách zapsáni jako typický příklad pobělohorského útisku sedláků. Spolu s páterem Koniášem jsou vlastně symboly doby temna
Alespoň v očích českých obrozeneckých historiků má Maxmilián Lamminger tuto roli jasně určenou. Vždyť to byl cizák, přivandrovalec z Němec, utiskovatel českého lidu a pobělohorský konfiskátor. I čeští spisovatelé pak značně přispěli k šíření tohoto negativního obrazu. Jasně ho popsala Božena Němcová ve svých chodských pověstech a tvrdil to i Alois Jirásek v Psohlavcích. Až teprve v poslední době, kdy trochu opadá nacionální hysterie, přestává mít rod pověst pobělohorských přistěhovalců, protože k nim prostě nepatřil. Přistěhoval se prý už kdysi, snad v 15. století, z Bavorska.
Jenže ani to není pravda. Rod Lammingerů z Albenreuthu pocházel z Chebska, které bylo dlouhou dobu součástí Svaté říše římské a k českým zemím je definitivně připojili až ve 14. století Jan Lucemburský a jeho syn Karel IV. Z jazykového hlediska se tedy jednalo o Němce, ovšem středověk, ani raný novověk jazyková hlediska neuznával. Čechem byl ten, kdo měl v Českém království inkolát (potvrzení, že je „usedlý“ v Čechách) a kdo se v Českém království narodil. Obě podmínky Lammingerové bezezbytku splňovali.
Bílá hora: počátek vzestupu
Lammingerové se cítili jako příslušníci české stavovské obce i po stránce náboženské. Byli horlivými luterány, měli v Újezdě u Svatého kříže i vlastního luteránského kněze. Co se majetku týče, nepatřili k nijak zámožným rodům. K jejich svatokřížskému manskému statku patřily jen vesnice Újezd a Babice. Teprve Wolf Jáchym Lamminger vykoupil po roce 1596 Újezd z manství a získal i další vesnice. Zakoupením Rybníka a Korytan se rod stal bezprostředním sousedem chodských obcí.
Do stavovského povstání od roku 1618 se velmi agilně zapojili tři synové Wolfa Jáchyma – Wolf Fridrich, Wolf Josef a Wolf Jáchym spojili své osudy s povstalci, sloužili v krajské hotovosti a po porážce povstání na Bílé hoře museli emigrovat. Nad lammingerovským panstvím se stahovaly mraky a hrozila mu konfiskace. Jen zásluhou čtvrtého z bratrů Wolfa Viléma k ní nedošlo. Ten prokázal lepší odhad situace než jeho sourozenci, konvertoval ke katolickému náboženství a naplno se zapojil do služeb císaři. Sloužil jako diplomat, vyjednával v Uhrách s Bethlénem a v nouzi neváhal poskytnout císaři i půjčku. Na to věčně zadlužený Habsburk nezapomněl a Wolf Vilém se stal rázem jeho oblíbencem.
Podařilo se mu zachovat rodový majetek a uchránit ho před zabavením. Jednal okamžitě a vychytrale. Dostavil se na statek Újezd u Svatého kříže a bez jakéhokoliv pověření se ujal správy, přičemž tvrdil, že mu dosud nebyl vyplacen dědičný podíl. Objevilo se sice vážné podezření, že lže, protože svůj podíl dostal a také utratil. Ale kdo by si dovolil osočovat člena mimořádného soudního tribunálu? Jak se říká, drzé čelo i zeď prorazí a v tomto případě měl úspěch měl i pan Wolf Vilém Lamminger, protože císař mu nakonec celé panství velmi levně podstoupil.
Dalším krokem v jeho kariéře se stalo členství v mimořádném tribunálu, který měl posoudit zločiny stavovské opozice. Je známo, že tribunál postupoval neúprosně. Na Staroměstském náměstí zaplatilo povstání životem 27 českých šlechticů a měšťanů, přičemž jejich popravě přihlížel i pan Wolf Vilém. Jako chytrému a podnikavému člověku mu bylo jasné, že se mu otvírá krásná příležitost ke zbohatnutí a tak se rozhodl popadnout ji za pačesy.
Chodská zástava
Za chodské vsi a pohraniční lesy zaplatily kdysi Domažlice 37 142 kop míšeňských grošů. Lammingerovi na to stačilo pouhých 7 500 zlatých, dalších 500 zlatých ho stála zástava blízkého Eisendorfu neboli Železné. Získal chodské sedláky, jejich vesnice, chodský hrad se všemi lesy, pozemky a důchody z nich plynoucí. Majetek rodu se tím značně navýšil.
Laciná koupě se mu podařila díky dobrým vztahům s Karlem z Lichtenštejna, který odůvodňoval podstoupení majetku Wolfu Vilémovi jeho zásluhami o císařský trůn a také tím, že se dal vždy „snaživě, ochotně a neúnavně potřebovat“. Problémem ovšem bylo, že to byla pouze zástava, nikoliv dědičná držba, po které Wolf Vilém toužil.
Měl ale i odpůrce. Česká komora neustále poukazovala na to, že zástava je nevýhodná a zpochybňovala i právo Lammingera na hraniční les a „německé“ vesnice na Chodsku. Podle ní bylo pro císaře výhodnější Chody vyplatit a statky si ponechat, či celé příslušenství Chodského hradu rozprodat po částech. Lamminger se ale bránil. Lhal, když tvrdil, že panství je chudé a celý roční výnos nestačí ani na pokrytí úroků z oněch 8 000, které zaplatil. Proto, dodával, by pro císaře bylo naopak nejvýhodnější celou zástavu odprodat Lammingerům do dědičné držby.
Na Chodsko se tedy vydala českou komorou vyslaná komise, která měla na věc zcela jiný názor. Podle ní činila hodnota chodských vsí bez lesů, rybníků a mlýnů 37 005 kop míšeňských a hodnota „německých“ vsí pak dalších 10 458 kop míšeňských!
TIP: Karel starší ze Žerotína: Zrádce stavovského povstání
Wolf Vilém měl však u dvora pevné postavení. Nejprve zpochybnil nezaujatost komise a později v roce 1623 poskytl císaři další půjčku, tentokrát ve výši 20 000 zlatých, s podmínkou, že mu bude nahrazena jeho zastavenými statky na Plzeňsku. Přes odpor české komory mu roku 1628 císař Chodsko pojistil na dalších deset let a v roce 1630 mu byly obce prodány do dědičného držení za částku 56 000 zlatých, což nebylo mnoho. Česká komora protestovala a spor se táhl až do roku 1635, kdy Wolf Vilém zemřel. Jeho vdova Barbora z Mörsbergu si vymohla osobní audienci u císaře a slavila úspěch. Dekret dvorské kanceláře z 15. května 1635 definitivně rozhodl, že chodské zboží patří dědičně do držení rodu Lammingerů.
