Od noblesy k tragédii: Labutí píseň první republiky v kavárně Esplanade
S obdobím první republiky bývá spojována i kavárenská kultura. Jednou z jejích výkladních skříní byl také brněnský podnik Esplanade, na jehož jméně však ulpěla krvavá skvrna
Pozvolný nárůst obliby kafeterií byl v naší zemi možná trochu překvapivý, předchozí staletí totiž patřila spíše hospodám. Ostatně se traduje, že právě na tvrdých lavicích s pivem v ruce se obrozenci dohadovali o tom, jak pozvednout český jazyk. Kavárny tak byly dlouhou dobu spíše prostředím německy mluvící části obyvatelstva. Po první světové válce však postupně přišla změna.
Můžeme si to dovolit
Zlatý věk nastartovalo hned několik jednotlivostí. V první řadě to byla rostoucí životní úroveň. A s tím, jak se zlepšovala dostupnost černého nápoje, klesala i jeho cena, a tudíž rostla obliba. Do podniků zamířili hlavně umělci, intelektuálové a mnohdy i lidé, kteří jen zatoužili po klidné chvíli na přečtení denního tisku.
V Praze přibývalo provozoven inspirovaných především pařížskými vzory, ale krok s rychle se rozvíjející kulturou drželo i Brno ovlivněné nedalekou Vídní. Pod vlivem funkcionalistické architektury tak v moravské metropoli začaly vznikat první skutečně slavné podniky. Vedle Zemanovy kavárny nebo Savoye to byla především záhy velmi oblíbená Esplanade nacházející se v těsné blízkosti dnešního Janáčkova divadla.
Architektonický skvost
Pokud bychom hledali ty nejvýznamnější meziválečné architekty, nechyběl by mezi nimi Ernst Wiesner. Právě podle jeho projektu vybudoval brněnský kavárník Alois Strompf v letech 1925–1927 na nároží dnešní Rooseveltovy a Jezuitské ulice jednu z nejkrásnějších kafeterií: Esplanade.
Umělec nešetřil nápady. Využil například prvky sakrální architektury. Každého návštěvníka tak na první pohled zaujal členitý prostor s lodžiemi připomínajícími modlitebnu, který dokonale osvětlovala velká prosklená kopule. Detaily pak byly kombinací klasické západní elegance s východními motivy. Nechyběly brokátové tapety či orientální prvky v černých rámech.
Součástí byl rovněž sál, který na první pohled zaujal třemi zrcadlovými stěnami, a nezaostávalo ani vybavení tvořené kulatými či obdélnými stolky a jednoduchými dřevěnými židlemi. Každý viděl, že jde o luxusní prostor pro movité zákazníky. Strompf se navíc už od začátku netajil tím, kdo má tvořit jádro klientely. Měli jím být především brněnští Židé.
Roky před válkou
Podnik nabízel klidné posezení vynikající občerstvení a prostor, kde si mnozí ze zhruba dvanácti tisíc brněnských Izraelitů mohli pohovořit. Po několika letech se podnik skutečně stal vyhlášeným místem. Ostatně právě tady měli téměř všechny důležité zahraniční noviny a byli sem zváni významní intelektuálové či umělci včetně herců z nedalekého divadla. Dostaveníčka si tu dávali také mnozí architekti v čele se samotným Wiesnerem.
Jenže období klidu se pomalu chýlilo ke konci. Nad Evropou se stahovala mračna nové války a především v českém pohraničí to vřelo Hitlerem rozdmýchávanou nenávistí mezi Čechy a Němci. Po mnichovské dohodě se do Brna začali stahovat Židé z nově okupovaného pohraničí. Bezpečí tam však nenašli na dlouho. V březnu 1939 byla země obsazena německými vojsky a došlo k vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava. Začaly platit zákony, které omezovaly pohyb i společenský život všech Židů. Kavárna se tak stala pomyslnou poslední baštou.
Konec jedné éry
V polovině roku 1939 panovalo v Brně zlověstné napětí. Situace se den ode dne zhoršovala. Skupiny českých fašistů, příslušníků wehrmachtu i členů gestapa neustále přepadávaly chodce a organizovaly všemožné výtržnosti. Vše vyvrcholilo dne 15. srpna, kdy se dav antisemitů sešel právě před kavárnou Esplanade.
Stalo se to rychle. Do kavárny náhle vtrhlo několik lidí vyzbrojených obušky a klacky, kterými začali okamžitě bít všechny přítomné Židy – mezi nimi i padesátiletého prokuristu Paula Drexlera, jenž pod náporem ran vyběhl z kavárny, aby si zachránil život. Jenže i tam na něj čekal rozlícený dav. „Běžel tou ulicí a se všech stran se sypaly na něho rány. Nehlesl, ale najednou se svalil. Nevydal hlásky a byl mrtvý!“ popsal ten hrůzný okamžik tehdejší redaktor Lidových novin Bedřich Golombek.
Vedle Drexlera, který zemřel při útěku na infarkt, bylo toho dne surově zbito i mnoho dalších lidí. Někteří přímo v podniku, jiní v konkurenčních kavárnách nebo přímo na ulicích v centru Brna. Pokud do toho dne někteří nevěřili, kam až může pronásledování zajít, nyní to jasně viděli. Doba první republiky byla definitivně pryč a s ní i zlaté roky československé kavárenské kultury.
TIP: Všechny chutě monarchie: Kultovní vídeňské kavárny, které stojí za návštěvu
Pomyslný klid vystřídal strach, krev a nakonec i nepředstavitelné utrpení milionů lidí umírajících v koncentračních táborech. Ani samotné Esplanade už nezbývalo mnoho času. V září roku 1941 do kafeterie naposledy vtrhlo gestapo, aby odvleklo tehdejší návštěvníky. Roku 1944 budovu poškodily spojenecké bombardéry a po válce přinesla definitivní tečku demolice.
Další oběti krvavé středy
Krvavému incidentu byla přítomna německá pořádková policie, která však pouze přihlížela. Následný příchod české policejní pohotovosti vítalo skandování hesel jako „Fuj policie!“ a „Benešovy prasata!“
Podle hlášení Prezidia policejního ředitelství v Brně byli uvnitř kavárny Esplanade lynčováni také další návštěvníci: „O 19. hodině přiběhl na strážnici 37letý Žid, účetní bez zaměstnání Leo Neubauer z Brna. Udal, že byl kolem 18.45 v kavárně Esplanade útočníky přepaden a zbit. Při tom byly z něho úplně strhány šaty a nakonec byl vyhozen na ulici. Úplně nahý přiběhl pak na hlavní strážnici. Utrpěl na pravé straně hlavy poblíž spánku asi 4 cm dlouhou tržnou ránu, která silně krvácela. Mimo to měl na celém těle krevní podlitiny. Po prohlídce policejním lékařem byl českou záchrannou stanicí dopraven do nemocnice“.
