Chudí rytíři chrámu Šalamounova: Po počátečním úspěchu čekal templáře krutý pád
Někdy po roce 1118 vzniklo v Palestině rytířské bratrstvo, které se záhy změnilo na rytířský duchovní řád. Jeho hlavním úkolem byl boj s nevěřícími a ochrana poutníků ve Svaté zemi. Templáři, jak se tito rytíři nazývají, se rychle prosadili jako jedna z hlavních sil na Východě.
Náboženský zápal, odolnost a vytrvalost západních rytířů dovedla účastníky první křížové výpravy od bouřlivého závěrečného shromáždění na koncilu v Clermontu roku 1095 v duchu hlavního hesla výpravy „Bůh tomu chce“ až do krví zalitých ulic dobytého Jeruzaléma. Celé tažení tak bylo završeno kýženým úspěchem. Po dosažení vítězství však musela křesťanská enkláva ve Svaté zemi řešit ryze praktické problémy. Na nově nabytém území bylo nezbytné vybudovat fungující správu a uhájit pozice před početně silnějším soupeřem.
Bratrstvo rytířů
Právě s úkolem ochraňovat křesťanské poutníky putující do Jeruzaléma založila po roce 1118 skupina tří desítek francouzských rytířů v čele s Hugem z Paynes († 1136/1137) a Godefroiem ze Saint-Omeru rytířské bratrstvo. Původně řeholní bratrstvo získalo již roku 1129 na synodě ve francouzském Troyes potvrzení své existence především zásluhou vlivného cisterciáckého opata sv. Bernarda z Clairvaux. Význačný církevní myslitel ve svém spise De laude novae militiae (O chvále nového rytířstva) položil základy dalšího chápání zbožných mužů spojujících středověký ideál zbožného mnicha s ideály válečníka hájícího Kristovo učení. Rytířským řádům přinesl rovněž kýžený společenský ohlas, který se zobrazil ve větším množství zbožných darů jednotlivým řádům (tedy nejenom templářům).
Název řádu byl odvozen od jeho sídla v místech někdejšího Šalamounova chrámu – Templu. Templáři se v očích celého křesťanstva stali rytíři Krista, naplňující ideál asketického mnicha a rytíře bojujícího pro větší slávu kříže, jako znamení Krista a spásy. Tato myšlenka byla postavena na přesvědčení, že kdo bojuje navenek proti pohanům, měl by svést také bitvu s démony svého nitra, tedy symbolizovala analogii duchovního a fyzického boje. Templáři i johanité (jejich souputníci a paradoxně zároveň ve Svaté zemi i na Západě velcí soupeři) svůj boj vnímali pouze jako boj s nevěřícími a svůj kříž chápali nikoliv jako symbol křižáků, ale znamení slávy Boha, svatého kříže a Kristova utrpení.
Rytíři „chudí“, ale mocní
Templáři se stejně jako johanité velmi rychle vypracovali na jednu z určujících sil v rámci Jeruzalemského království. Rytíři řádu templářů, stejně jako johanité, představovali jádro a výkvět křesťanské armády v Levantě a byli považováni za nejzuřivější protivníky muslimů. Jejich politický vliv, vojenské schopnosti a dovednosti a také nesporně vzrůstající hospodářská síla byly neopominutelné. Zatímco osobně byli jednotliví rytíři chudí a nevlastnili prakticky vyjma své výzbroje a koně žádný majetek, samotný řád bohatl z podpory svých příznivců. Prostředky získané na svou činnost pak řád mohl napřít do svých aktivit na Východě. Například v 70. a 80. letech 12. století se hovoří až o 600 rytířích a 2000 seržantech templářského řádu, kteří zde působili.
Templáři se nakonec stali obětí svého vlastního počátečního úspěchu, stejně jako doplatili na neochotu vysvětlit svou vypjatou symboliku a překonat vlastní velmi strohou prezentaci. Ta byla postavena striktně dlouhá léta na tvrdě vynucované mlčenlivosti členů řádu, chápané jako ochrana vojenských tajemství a bezpečnosti řádu na Východě. Ve změněných podmínkách rozjitřené atmosféry po pádu poslední křesťanské bašty Akkonu se tato značná uzavřenost řádu vůči vnějšímu světu stala řádu osudnou.
Pýcha předchází pád
Po zániku latinských států ve svaté zemi roku 1291 naplno zazněly hlasy po reformě rytířských řádů a jejich unii. Jedním z nejradikálnějších kritiků řádů již v posledním desetiletí 13. století byl i pozdější význačný aktér z procesu s templářským řádem Vilém z Nogaretu, kancléř francouzského krále Filipa IV. Ten doporučoval zrušení všech řádů, jež byly dle jeho soudu nepřiměřeně bohaté, a získané prostředky využít na válku s muslimy.
Přestože v pozadí likvidace řádu templářů ze strany francouzského královského dvora na počátku 14. století stály nepochybně ekonomické a zcela zištné motivy, zklamání z neúspěchu při obraně Svaté země hrálo také důležitou roli a přispělo k tomu, že dobová společnost proti zrušení řádu nijak neprotestovala.
Zde byli templáři znevýhodněni, protože byli zaměřeni především na bojové akce, zatímco u johanitů byla vždy zdůrazňována péče o nemocné, chudé a potřebné v řádových špitálech. Templ byl více než kterýkoliv jiný řád spojen právě s obranou křižáckých států a svatých míst.
Na čele „obrodného hnutí“ rytířských řádů pak pomyslně stanul právě francouzský král Filip IV., usilující o vznik nového řádu jeruzalémského rytířstva pod protektorátem či přímým vedením krále, respektive některého z jeho synů. Navíc byl Filip přesvědčen, že Francie je vyvolené království Boží, jehož panovnická dynastie Kapetovců je povolána být strážcem a ochráncem církve. Řád templářů se však i v letech 1291– 1307 snažil naplňovat svou úlohu v boji proti nevěřícím a nic nesvědčí o tom, že by před rokem 1307 někdo uvažoval o jeho zrušení či jej vůbec podezíral z něčeho pohoršlivého a nepřípustného, odporujícího křesťanské morálce.
Násilný francouzský zásah
Náhlost vystoupení francouzské státní moci a inkvizice v říjnu roku 1307 tedy mnohé zaskočila, stejně jako tvrdost postupu (mnoho vyslýchaných zemřelo na následky mučení). Ještě krátce před zatýkáním (dokonce i v jeho průběhu) král neváhal stále využívat finančních služeb templářů. Pohled na dobu celé vlády Filipa IV. a jeho nákladnou zahraniční politiku (válka proti Anglii a Flandrům) ukazuje, s jakými potížemi se při vládnutí potýkal. Doslova kořistnické akce proti italským bankéřům ve Francii či proti Židům na přelomu 13. a 14. století nás pak nenechávají na pochybách o užívaných řešeních. Pro náhlé zatčení templářů tedy existovaly jednoznačné finanční důvody, jelikož jako bankéři disponovali značným hotovým majetkem a jako majitelé půdy i mnoha statky v celé Francii.
S výjimkou pařížského Templu nebyl žádný řádový dům opevněn a navíc většina zatčených nebyla ozbrojena. Jednalo se většinou o muže středního a vyššího věku, kteří se starali především o hospodářský chod jednotlivých domů a finanční operace řádu. V žádném případě tedy nešlo o válkou zocelené válečníky. Zatčení byli nepřipraveni, zaskočeni a ihned vystaveni tvrdým výslechům a mučení ve snaze inkvizitorů, jednajících jednoznačně na pokyn dvora, dosáhnout rychlého doznání.
Celkem 5000 zatčených členů řádu bylo obviněno z kacířství, popření a poplivání Krista při iniciačním rituálu vstupu do řádu, dále ze sodomie, tedy homosexuálních styků s dalšími členy řádu, a uctívání tzv. Bafometa – zpodobnění ďábla v podobě vousaté hermafroditické postavy s kozlími rohy. Úspěchem inkvizice bylo především doznání čelních představitelů řádu – velmistra Jakuba z Molay, vizitátora Francie Huga z Pairaudu či preceptora v Normandii Geoffreye z Charney. Z celkem 138 dochovaných výpovědí od října do listopadu 1307 jsou pouze čtyři zcela odmítavé.
Vleklý a krvavý proces
Úmysl panovnického dvora uskutečnit proces co nejrychleji však zhatil svým zásahem papež Klement V., který aktivně do celé záležitosti vstoupil. Byl zřejmě posílen vlažnou reakcí dalších evropských panovníků na vystoupení Filipa IV. Papež se tak mimo jiné snažil potvrdit svou výlučnou roli a pozici, jež byla postupem francouzského krále opomenuta. Francouzský dvůr zjevně spoléhal, že po doznání vůdčích představitelů řádu se papež podvolí a celou záležitost uzavře. Po vstupu papeže do celé záležitosti však začali vůdci řádu své vynucené výpovědi odvolávat. Papež toho využil k zastavení řízení. Francouzská vláda musela intenzivně půl roku jednat, aby toto rozhodnutí zvrátila.
Popravy řady rebelujících templářů a přímá výhrůžka procesem proti předchozímu zemřelému papeži Bonifáci VIII. (1294–1303) nakonec slavila úspěch a papež případ znovu otevřel. Celé obnovené vyšetřování se však táhlo a nakonec rozhodl až koncil svolaný do Vienne. Dne 22. března 1312 byl přijat výnos o zrušení řádu vyhlášený papežskou bulou Vox in excelso. Francouzský dvůr však v důsledcích přeci jen utrpěl porážku, když papež 2. května 1312 bulou Ad providiam převedl majetek templářského řádu nikoliv francouzské koruně, ale řádu johanitů, aby dále sloužil pro věc Svaté země.
