Zbožná královna: Vládkyně Markomanů si údajně dopisovala se sv. Ambrožem
Christianizaci Moravy si v první řadě spojujeme především s příchodem soluňských bratří svatými Cyrilem a Metodějem. Podle legend ale křesťanství v naší zemi zapustilo kořeny již o několik staletí dříve, ještě v dobách před příchodem Slovanů
„Téhož času Fritigil jakás, královna Markomanů, uslyševši od kteréhosi křesťana, který z krajin italských náhodou k ní přišel, pověst o muži svatém, uvěřila v Krista, jehož služebníka uznala v onom poutníku, a poslavši dary církvi do Milána, žádala prostřednictvím poslů, aby byla poučena spisy biskupa, jak by měla věřit. Jíž on napsal slavný list na způsob katechismu, v němž ji také napomenul, aby poradila svému muži, aby se se svým lidem poddal Římanům. Když připutovala do Milána, litovala velice, že svatého biskupa, k němuž spěchala, již nenalezla, neboť již opustil tento svět.“
Tyto řádky napsal svatému Augustinovi (354–430) na Bílou sobotu roku 397 Paulinus z Milána, notář a životopisec svatého Ambrože (339–397), onoho „svatého biskupa“ (který dle legendy Augustina pokřtil). Tento jedinečný historický pramen nás velmi střídmě informuje o jakési tajemné královně Fritigil, o níž hovoří zkazky na různých místech Moravy. Někteří legendisté dokonce tvrdí, že právě díky ní přijala Morava křesťanství.
Dopisování se sv. Ambrožem
Královna Fritigil (či Fritigilda) se stala posledním známým panovníkem Markomanů, kteří žili na jižní Moravě v závěru 4. století. Navzdory znění výše uvedeného listu Fritigil velmi pravděpodobně už byla křesťankou, ovšem ariánského vyznání. Ačkoli toto učení odsoudil hned první nikajský koncil v roce 325 jako herezi, i nadále se šířilo právě mezi germánskými kmeny (a nejen mezi nimi). Boji proti ariánství, které kupříkladu odmítalo úplné božství Krista a Ježíše považovalo za stvořeného Bohem, věnoval svatý Ambrož během svého života nemalé úsilí. Ve světle těchto informací můžeme porozumět dopisu Ambrožova tajemníka Paulina spíše tak, že Fritigil projevila zájem o jinou (nikajskou, podle Ambrože pravověrnou) podobu křesťanského učení. Jak se dozvídáme dále, jeden ze čtyř velkých církevních otců Západu pro markomanskou královnu vypracoval jakýsi stručný katechismus.
V Žarošicích na úpatí Ždánického lesa se navíc ještě traduje, že společně s tímto psaním poslové z Itálie přinesli také mariánskou sochu (zatímco podle jiné verze se jednalo o obraz). Tento dar svatého Ambrože pak prý Fritigil umístila do kostela, který nechala vystavět a v němž byla později sama pochována. Žarošice jsou dodnes oblíbeným poutním místem, které se tradičně řadí mezi nejstarší poutní místa Moravy (společně s Rajhradem, Křtinami, Velehradem a Tuřany). Zdejší kultovní předmět – sochu označovanou jako Stará Matka Boží, Panna Marie na vinici, Ochránkyně vinařů, anebo dokonce Divotvůrkyně Moravy – některé starší legendy považují právě za odkaz královny Fritigil. Historikové umění jsou však v tomto ohledu krajně nedůvěřiví. Podle nich vzniklo 142 cm vysoké dřevěné dílo asi ve 20. letech 14. století a jeho původ spojují s osobou Elišky Rejčky.
Vějíř otazníků
Dříve než se Fritigil vydala na svou poslední cestu, stačila prý ještě založit kapli v areálu olomouckého hradu. Podle tradování se pak místem posledního odpočinku markomanské královny stal již výše zmíněný kostel v Žarošicích. Archeologové ovšem po nějaký čas spojovali Fritigil radši s komorovým hrobem II na Žuráni u Brna. Přibližně čtyřicetiletá žena zde byla pohřbena společně se dvěma koňmi a velmi hodnotnou výbavou, reprezentující nejvyšší vrstvu tehdejší germánské společnosti. Za zmínku v této souvislosti stojí zejména nalezené zlomky pyxidy ze slonoviny, která byla bohatě zdobena reliéfy s křesťanskou tematikou.
Dnešní odborníci však pohřbenou ženu ztotožňují spíše s královnou Silingou, třetí manželkou langobardského krále Wachona, která žila v první polovině 6. století. Fritigil a její životní příběh nám tak stále zůstávají zahaleny nejedním tajemstvím. Nakolik se její odkaz v následujícím období uchoval či dále rozvíjel, těžko soudit. Provokativně však můžeme citovat autora Kristiánovy legendy, který se o christianizaci Moravy na konci 4. století zjevně doslechl, když píše: „Morava, země slovanská, přijala víru Kristovu, jak podle staré zvěsti věříme a víme, za dávných dob, za časů prý Augustina, učitele velebného.“ Zdá se, že markomanská královna Fritigil bude naši obrazotvornost dráždit navěky.
V jeskyni boha lovu
Se jménem markomanské královny se můžeme setkat také při návštěvě starobylého hradu Buchlov. Na jeho druhém nádvoří se nachází takzvaná Fritigildina jeskyně, která se prý stala svědkem náboženské horlivosti dávné panovnice. Pokud bychom měli věřit legendám, pak byla Fritigil mimo jiné i vášnivou lovkyní. Při pronásledování jelena údajně objevila sluj a v ní ukrytý oltář se soškou boha lovu. Rozlícená křesťanka poručila oltář ihned rozmetat a jeskyni zasypat. Samotné místo na temeni kopce se jí však údajně zalíbilo, pročež si tu podle pověsti nechala vystavět lovecké sídlo, jež se v průběhu věků proměnilo v nedobytný hrad.
Že se tu původně nacházelo pohanské kultovní místo, to má údajně dodnes připomínat pojmenování Buchlov, složené ze slov „bůh“ a „lov“. Samotnou markomanskou královnu pak prý zastupoval její obraz na hradě, dnes již naneštěstí nezvěstný.
