Willem Barents: Mořeplavec, který hledal severovýchodní cestu a našel smrt v Arktidě
Nizozemský mořeplavec a kartograf Willem Barents zasvětil svůj život hledání severovýchodní cesty do Asie. Jeho odvážné expedice ale skončily v sevření arktického ledu a bojem o přežití.
Willem Barents se narodil kolem roku 1550 na jedné z farem ve vsi Formerum na západofríském ostrově Terschelling. Jeho jméno existuje v různých přepisech (Barentsz, Barentz), nejvíce je asi známo v anglicizované verzi Barents.
O jeho dětství nevíme téměř nic. Zjevně nebyl prvorozeným synem, neboť nepřevzal po otci grunt, jak bylo v této době u nejstaršího mužského dědice zvykem. Naopak jej potkal osud mladších synů, kteří museli odejít na moře jako rybáři nebo lodníci. Tak se Willem Barents vydal do Amsterdamu, kde se vyučil kormidelníkem. Byl jedním z mála lodníků, jenž dokázal vypočítat polohu lodi podle hvězd. Uměl také kreslit mapy. Jeho mapová kniha středomořských zemí byla vydána v roce 1594 v atlasu Lucase Janszoona Waghenaera. O dva roky později vytvořil mapy Irska a severního Norska. O Barentsově soukromém životě víme pouze tolik, že byl ženatý a měl pět dětí.
Hledá se severovýchodní průjezd
Barents nastoupil svou kariéru v přelomovém období konce 16. století, kdy se nizozemští obchodníci živě zajímali o alternativní námořní cestu na Dálný východ. Jediná známá trasa kolem Afriky byla dlouhá a nebezpečná a mořeplavci zde čelili útokům jiných námořních mocností. Nizozemci proto vysílali expedice, hledající cestu k lukrativním trhům Číny a Japonska na severovýchodě, v arktických vodách. Jejich kartografové byli totiž přesvědčeni, že musí existovat průliv, který by umožnil bezpečný přístup do Asie podél severního pobřeží evropského Ruska a Sibiře. V zásadě měli pravdu, netušili ale, že kvůli malé době ledové byl severovýchodní průjezd v 16. a 17. století uzavřen ledem.
Z iniciativy antverpských kupců Gillise Hooftmana a Balthasara de Moucheron byla v roce 1584 vystrojena první výprava pod vedením Oliviera Brunela, o níž se dochovalo jen velmi málo zpráv. Možná doplula až k ústí řeky Ob, ztroskotala však v roce 1585 při zpáteční cestě z Karského moře v ústí Pečory.
Hledání průjezdu bylo opět obnoveno v roce 1594, tentokrát již ze severního Nizozemí. Balthasar de Moucheron, který mezitím přesunul své podnikání do Middelburgu, se spojil s kazatelem a kartografem Peterem Planciem a navrhl novou expedici, jež se měla „plavit do severních moří a objevit království Kathaj (Čínu) severně od Norska, Moskovie a Tartárie“.
Písemné svědectví o výpravě podal Jan Huyghen van Linschoten, který se jí účastnil jako faktor. Pro plavbu byly k dispozici tři lodě: Mercurius pod velením Willema Barentse, De Zwaan pod velením Cornelise Naye a Enkhuizen pod velením Brandta Tetgalese. Expedice vyplula 6. června 1594. Na ostrově Kildin se posádka poprvé setkala s ledním medvědem. Pokusila se jej chytit, ale zvíře bylo příliš divoké a muselo být zabito.
Výprava se později rozdělila. Barents se měl pokusit obeplout ostrov Nová země ze severu, zatímco Cornelis Nay a Brandt Tetgales měli zamířit na jih do Jugorského průlivu a dále do Karského moře. Novou zemi spatřil Barents poprvé 4. července a určil její zeměpisnou šířku na 73° 25ʹ. Dosáhl mysu, který nazval Langeneß (dnes Suchoj Nos) a pokračoval v plavbě podél západního a severního pobřeží ostrova, dokud mu 30. července nezabránil v cestě led. Nay s Tetgalesem mezitím dosáhli Karského moře, což současníci vnímali jako nalezení přístupu k severovýchodní cestě. Barents se znovu setkal se svými krajany u ostrova Vajgač 16. srpna.
Další marný pokus
Expedice se vrátila do Nizozemí 16. září 1594 a byla obecně považována za úspěšnou, proto byla v roce 1595 sestavena flotila sedmi lodí, jejichž náklad tvořilo obchodní zboží, proviant a munice. Kromě nalezení průlivu bylo cílem také prodat nejrůznější zboží. Na výpravě se opět podílel Jan Huyghen van Linschoten, tentokrát jako vrchní faktor, který expedici vylíčil ve své zprávě. Vedle té se zachovala ještě zpráva Gerrita de Veer.
Velení výpravy převzal Cornelis Nay. Barents se plavil jako hlavní kormidelník a navigátor lodi Greyhound pod kapitánem Jacobem van Heemskerk. Výprava odplula 2. července a Severní mys se podařilo obeplout 10. srpna. O devět dní později našli Nizozemci Jugorský průliv plný ledu, a aby toho nebylo málo, museli čelit silnému protivětru.
Koncem srpna se mořeplavci setkali s dvaceti Samojedy, lidmi, kteří jsou součástí uralské jazykové skupiny. Posádka je nazývala divokými muži, přestože, jak pravil de Veer „nejsou divocí, protože jsou rozumného úsudku“. Samojedi konverzovali s jedním rusky mluvícím členem Barentsovy posádky, kterému poskytli cenné informace o okolních mořích.
Dne 2. září výprava pronikla do Karského moře, kde došlo k tragédii: „6. září někteří z našich mužů vyšli na pobřeží, aby hledali kameny, které jsou druhem diamantu (pravděpodobně horský křišťál), a proto bylo mnoho z nich na ostrově. Jak hledali kameny, dva z nich leželi na stejném místě, když najednou přišel velký hubený bílý medvěd krást a chytil rychle jednoho z nich za krk, a ten nevěda co ho chytlo za krk, křičel: ‚Kdo je ten, co mě táhne za krk?‘ Mezitím ten druhý, který ležel nedaleko od něj, zdvihl hlavu, viděl, co se stalo, a když viděl, že je to obrovský medvěd, křičel: ‚O, kamaráde, to je medvěd!‘ A ihned vyskočil a utíkal pryč. Medvěd se nejprve svalil na muže, rozbil mu hlavu a sál jeho krev, a proto zbytek mužů, kteří byli na zemi, celkem asi dvacet, sem přiběhlo, buď aby zachránili muže, nebo spíše svalili medvěda z jeho mrtvoly, nabíjeli své pušky a ohýbali své hroty, posadili se na něj, dokud ještě požíral muže, ale když je přiměl, aby k němu přišli, rychle a krutě je napadl, vytrhl dalšího z okruhu ostatních a roztrhal ho na kusy, zatímco ostatní utekli.“
Barents naléhal na Naye, aby umožnil alespoň několika lodím strávit zimu v Karském moři. Zatímco ten váhal, 8. září vypukla vzpoura posádky. Podařilo se ji potlačit, pět rebelů bylo pro výstrahu popraveno. Lodě se poté pokusily dostat dále na východ, ale marně. Nay vše vzdal 15. září a zamířil zpět do Nizozemí, kam expedice dorazila 18. listopadu.
Vězni ledu
Protože se obě výpravy vrátily, aniž by čehokoli dosáhly, nizozemští stavové přestali projekt podporovat. Plancius a Barents přesto neztráceli optimismus. Nakonec nový podnik podpořilo město Amsterdam. Za tímto účelem byly v roce 1596 vypraveny dvě lodě, kterým veleli Jan Corneliszoon de Rijp a Jacob Heemskerk, sám Willem Barents byl hlavním kormidelníkem a navigátorem pod Heemskerkovým velením. Expedice vyplula 10. května 1596 a již 5. června objevila Medvědí ostrov (Bjørnøya) – jeho název byl odvozen od ledního medvěda, s nímž se tam posádky obou lodí setkaly. Námořníci netušili, že jde o nejjižnější část souostroví Špicberky (Svalbard). Oblast je zaujala strmými horami, po kterých dostal jméno největší z ostrovů, jehož název se vžil pro označení celého souostroví. Byl objeven 17. června.
Výprava se poté obrátila opět na jih, avšak u Medvědího ostrova se cesty posádek rozešly. Heemskerk s Barentsem se rozhodli vydat se svou lodí Windhond (původně Witte Swaen) směrem k Nové zemi, zatímco de Rijp se se svými muži po dalších toulkách Špicberky vrátil do Amsterdamu. Windhond proplula v červenci kolem severního cípu skupiny ostrovů Nové země na východ, ale záhy ji zastavil mořský led. Poté zamířila podél západního pobřeží na jih, ale i tam jí cestu zastoupily kry. Ani plavba zpět na západ nebyla úspěšná a koncem srpna loď zcela uvízla v ledu, který ji rozmačkal.
Přezimování v Arktidě
Sedmnáct námořníků v čele s Heemskerkem a Barentsem rychle vylodilo všechny své zásoby na ostrov a troubením na trubku přitom zahánělo lední medvědy. Jak napsal účastník výpravy Gerrit de Veer ve své zprávě, která vešla v širokou známost: „Byli jsme donuceni strávit tuto zimu v hrozném chladu, bídě, utrpení a strádání.“ Trosečníci využili dřevo ze ztroskotané lodi a 11. září našli navíc naplavené dřevo, což dle Veera považovali za dar v nouzi: „(…) bylo asi vrženo na břeh z Tartarie, Moskovie či odjinud, neboť v této zemi žádné nebylo (…), posloužilo nám ke stavbě domu, ale také k otopu po celou dlouhou zimu, (bez něj) bychom nepochybně zahynuli strašlivým chladem.“
Tento úkryt se stal později známý jako Dům záchrany. Uprostřed příbytku byl komín a pod ním ohniště. Trosečníci měli uhlí z lodi a naplavené dřevo. V noci je zahřívaly rozžhavené dělové koule pod postelemi. Při teplotách klesajících pod 40 nebo i 50 stupňů pod nulu mrzlo sice i uvnitř chaty, ale alespoň tam nefoukalo. Od konce listopadu strávila posádka v chatě dva měsíce v temnotě polární noci, až 24. ledna 1597 spatřila znovu slunce. Tato informace ve Veerově zprávě vyvolala později údiv astronomů, neboť k jevu došlo o dva týdny dříve oproti jejich očekávání. Vysvětlení se našlo až o mnoho let později. Byla to arktická fata morgána jinak známá jako efekt Nové země.
Boj o přežití
Po celou dobu ohrožovali trosečníky lední medvědi. Když se k nim šelmy dobývaly do chaty, odráželi jejich útoky mušketami. Poté, co medvěda námořníci zabili, „rozpárali (…) jeho břicho, opekli jeho játra a snědli“. Následující gastronomický zážitek popsal de Veer slovy: „(…) nám chutnalo dobře, ale udělalo se nám z toho všem špatně, zvláště tři z nás byli velmi nemocní.“
Šlo o první popis hypervitaminózy A. Po této zkušenosti již trosečníci používali pouze medvědí kůže a tuk (do olejových lamp). Co je však opravdu udrželo při životě, byly polární lišky, které chytali do pastí. Liščí maso bylo bohaté na vitamín C, a to je dlouho chránilo před kurdějemi. Pivo a chléb měla posádka na příděl. Na tříkrálový večer si námořníci dopřáli palačinky.
Co nedokázali medvědi, dokázaly nemoci. Než byly vztyčeny první trámy domu, zemřel lodní tesař. V květnu 1597 trosečníci připravili na odjezd dva otevřené čluny a v červnu vyrazili z ostrova přes nynější Barentsovo moře na jih. Šest dní po odjezdu, 20. června, zemřel na palubě šalupy nezdolný Willem Barents. Pro výpravu znamenal jeho odchod velkou ztrátu, neboť, jak napsal de Veer, „byl velitelem a jediným kormidelníkem, za kterého bychom se hned po Bohu postavili“. Pohřben byl pravděpodobně do moře, jeho hrob se nikdy nenašel.
Následovali jej další tři členové expedice. Koncem července se na jižním cípu ostrova Nová země námořníci setkali s Rusy. Po plavbě spojené s občasným veslováním, která byla dlouhá 2 160 kilometrů, se dvanáct přeživších dostalo 2. září na poloostrov Kola. Zde je vyzvedla nizozemská obchodní loď pod vedením Jana Corneliszoona de Rijpa, na jejíž palubě k jejich zotavení přispěl „sud silného švédského piva, lososi a cukr“. Dne 30. října 1597 dorazili do přístavu Maassluis. Tak skončil poslední pokus najít severovýchodní cestu do Asie.
Neúspěšná expedice?
Expedice však nebyla zcela neúspěšná, neboť se z ní dochovalo kartografické dílo Willema Barentse: mapa ostrova Špicberky, Nové země a také mapa Arktidy, která poprvé zobrazovala severní pól v moři, obklopený kontinenty. Tyto mapy se používaly několik staletí, polohu obou ostrovů Barents určil velmi přesně.
Když se Cornelisi de Houtmanovi na konci 16. století podařilo dokončit první nizozemskou plavbu kolem mysu Dobré naděje, nizozemští obchodníci ztratili zájem financovat další plavby na severovýchod. Barentsova výprava nicméně způsobila, že na Špicberkách se od devadesátých let 17. století úspěšně rozvíjel nizozemský lov velryb.
