Kam vítr, tam plášť: Kondotiéři si udělali z italských válek výnosné podnikání
Kde je válka, je i příležitost. Rabování, zrady i povýšení přinášejí prudké změny a z neznámého muže se snadno může stát bohatý a obávaný vůdce – nebo třeba mrtvola. Nikdo si to neuvědomoval lépe než kondotiéři…
Křížové výpravy proti muslimům na Blízkém východě (cca 1095–1291) přinesly do Evropy řadu novinek, ať už šlo o pokroky ve vědě a lékařství, nové koření či zásadní posuny v hygieně. A pak ještě jednu důležitou věc: tažení ve Svaté zemi vytvořila celou novou vrstvu profesionálních důstojníků. Když pak celé křižácké dobrodružství definitivně skončilo a křižácké státy zanikly, potloukali se Itálií nezaměstnaní vojáci. Někteří z nich hledali práci jako žoldáci, jiní jakoukoliv obživu a řada z nich se stala obyčejnými lupiči. Přidejte k tomu žoldáky a vojáky, kteří do Itálie přišli bojovat ve jménu aragonských králů nebo třeba Jana Lucemburského, a máte zemi plnou lidí, kteří často nemají vůbec co ztratit. Pro ně osobně možná tragédie, pro šikovného podnikatele ideální situace, jak začít podnikat ve vojenství.
Ve 13. a 14. století začaly roztříštěné italské státy prudce bohatnout díky mezinárodnímu obchodu a brzy i dalším inovacím. Měly k tomu právě vhodné politické podmínky. Benátskou, florentskou i janovskou republiku do velké míry přímo ovládali obchodníci a ti zisk často považovali za mnohem důležitější než tradici.
Tento systém měl ale i jednu velmi významnou nevýhodu: městské armády byly příliš malé na velikost bohatství, které měly chránit. Co dělat, když se jednotlivé státečky dostaly do sporů se svými sousedy? Když chtěly využít něčí momentální slabosti anebo si to do Itálie namířil francouzský král či císař? Řada italských států byla totiž formálně stále součástí Říše. Problém se dal vyřešit jedině penězi – zkrátka si najali žoldáky. Vztahy mezi objednatelem služby a vojákem pak vždy upravovala detailní psaná smlouva, italsky condotta. Muž odpovědný za celou jednotku pak byl condottieri.
Vítězové i poražení
Ve válečném podnikání se zpočátku angažovali hlavně Němci. Prvním italským kondotiérem, který do „branže“ přinesl průlom, se ale stal Lodrisio Visconti. Jeho příběh by sám o sobě mohl být symbolem prudkých změn, pro kondotiéry tak typických. Lodrisio se narodil do mocného rodu, kterému také coby voják dobře sloužil – zastával klíčovou úlohu v znovudobytí Milána od konkurenčního šlechtického rodu. Zapletl se ale do rodinných intrik a byl nucen prchnout do exilu, kde se živil jako žoldácký velitel.
Když se objevila možnost slavně se vrátit domů, najal armádu a stvořil první „Kumpanii svatého Jiří“, ve které mimochodem sloužili i Němci. Přes počáteční úspěchy však byla jeho armáda roku 1339 poražena a Lodrisio strávil deset let pobytem v železné kleci. I se svým synem! Když se poměry změnily, propustili jej a bylo mu svěřeno velení v boji proti antiviscontiovské lize. V těchto bojích zvítězil. O tom ale až za chvíli.
Kumpanie svatého Jiří očividně byla inspirativním podnikem, který nové principy žoldáckých armád dotáhl k dokonalosti. Zavedla dvě zásadní pravidla, která kondotiérům umožnila nabízet co nejkvalitnější služby – lákavé pro zaměstnavatele, motivující pro vlastní muže. Za prvé, všichni museli bezvýhradně dodržovat přísný vojenský zákoník, který určoval, jak se mají chovat v boji a jaká je hierarchie velení. Zároveň omezoval plenění a jasně definoval podmínky služby. To ale bylo vyváženo druhým zákonem: všechen zisk skupiny se mezi mužstvo dělil předem definovaným způsobem. Běžný voják bral samozřejmě menší podíl než významný důstojník a ten méně než nejvyšší velitel, ale muži najednou měli mnohem větší zájem na tom, aby vše fungovalo, a neuchylovali se pro vlastní obohacení k náhodným akcím.
Velká kumpanie
Na základě těchto pravidel založil Werner von Urslingen roku 1342 „Grande Compagnia“ čili Velkou kumpanii, z níž vzešla řada slavných velitelů. Už na podzim roku 1342 se ale společnost rozpouští a Werner se vrací do rodného Švábska. Že by to značilo mírumilovný konec Wernerovy kariéry? Nic takového by muži, který na kyrysu nosil vyrytý nápis „Nepřítel Boha, lítosti a smilování“, nestačilo. Příležitost přišla o pět let později. Tehdy se maďarský král rozhodl zamíchat do italských událostí a najal Velkou kumpanii proti neapolské královně Joanně.
Werner se vrátil do Itálie, kde se setkal se starým známým Konradem von Landau a seznámil s provensálským žoldákem přezdívaným „Fra Moriales“. V dobách největší slávy měla Velká kumpanie až dvacet tisíc vojáků (převážně jezdců) a dalších dvacet tisíc civilistů všeho druhu, kteří s nimi táhli jako obchodníci, rodinní příslušníci, felčaři i prostitutky. Armáda po přijetí Francouzů a Maďarů sice přišla o svůj typický německý nádech, stala se ale dominantní silou italských bojišť poloviny 14. století.
Po odchodu Wernera von Urslingen převzal velení Fra Moriales. Byl ale popraven po té, co se zapletl do půtek v Římě. Velení tak záhy přebral Konrád von Landau. A tomu uštědří asi nejbolestivější porážku muž, který byl na začátku všeho. Roku 1356 nad šiky Piemontu a Velké kumpanie slavně zvítězí Lodrisio Visconti, velící milánskému vojsku! Po této porážce se Konrádovi ještě společnost povede znovu vybudovat a přivést k dalším vítězstvím, ale už jen jako jednu z mnoha skupinek.
Kondotiérská sláva
Najednou byla kondotiérů plná Itálie! Byli mezi nimi ti, kteří by pro svůj původ neměli jinde šanci, ale i mladší synové šlechtických rodů vychovávaní od dětství pro válku, a také nejpodivnější existence, které dovednosti, štěstí či intriky vynesly k velení menších i větších žoldáckých armád. Kondotiéři začali přímo ovlivňovat politiku. Pokoušeli se ovládat menší státečky i navyšovat svou osobní moc. Často vůbec nedošlo k bitvě: kondotiér měl pro druhého kondotiéra určitou míru pochopení a úplatek či drobný ústupek představoval lepší řešení konfliktu než vzájemné zabíjení kvůli každé drobnosti. Snadno se totiž stalo, že kdo stál v jednom týdnu mezi vašimi nepřáteli, v dalším byl najednou vaším druhem ve zbrani.
Když už k bitvám došlo, byly i podle vzpomínek Niccoly Machiavelliho přinejmenším zvláštní. Grandiózní, efektní, často jako by secvičené… A oproti válčení kdekoliv jinde v Evropě jen velmi málo krvavé! Zajatec měl řádově větší cenu než mrtvola. A vzdát se bylo mnohem lepší než zemřít se zbraní v ruce.
Například v bitvě u Zagonary se střetly vojska milánského vévody a florentské republiky – na obou stranách stála celá řada slavných kondotiérů. Zemřel z nich jediný: při manévru spadl z koně tváří do bláta a udusil se. V 15. století pak zahraniční žoldáky postupně téměř úplně vytlačili italští kondotiéři, hlavně z řad drobné šlechty. Tuto dobu můžeme považovat za skutečný zlatý věk kondotiérů, éru, kdy dle Machiavelliho drželi téměř veškerou vojenskou moc v ruce jen oni. Monopol s sebou ale nese i semínka dalších problémů…
A jejich pád
Kondotiéři sice uměli mnohé vylepšit, nezvládli se ale přizpůsobit nové době. Ještě na konci 15. století tak dokázali odolávat novotám ze zbytku Evropy, ale jejich taktika založená především na těžké jízdě byla proti vojskům složeným hlavně ze střelců a pikenýrů den ode dne zastaralejší. Kondotiérské armády pak nesly problémy hlavně pro zaměstnavatele: jejich neustálé zrady, politikaření a stále se zvyšující ceny nemohly konkurovat v Evropě již převažujícímu modelu jádra profesionálních vojáků pevně svázaných s jedním státem.
Chování řady kondotiérů během francouzských i říšských invazí dávalo za pravdu novotám. Gian Giacomo Trivulzio zradil v době potřeby Milán a ujal se vedení francouzských vojsk. Andrea Doria sloužil jako admirál postupně Janovu, Francouzům a nakonec císaři Karlu V. Když se pak velké evropské mocnosti začaly skutečně zajímat o italské bohatství, donutily italské státy rychle přecházet k vlastním armádám, na které se zkrátka mohly spolehnout!
