Tajemný řád zabijáků: Jak se zrodil tajemstvími opředený asasínský mýtus?
Jen málo náboženských sekt v historii si vysloužilo takovou pozornost jako asasíni. Tomuto záhadnému společenství vrahů a atentátníků z horské pevnosti Alamút byly věnovány filmy, romány i celá série mimořádně úspěšných videoher. Do jaké míry se jejich tvůrci inspirovali historickými fakty a co jsou pouhé pověry a legendy?
Asasínovský mýtus se v evropském světě stal známý především díky styku Evropanů s islámskou kulturou během křížových výprav. Jednu z nejranějších informací dodal na západ v roce 1175 Burchard ze Štrasburku, vyslanec římského císaře Fridricha Barbarossy (1152–1190) v Egyptě a Sýrii. Ten vylíčil obyvatele syrských hor jako heyssessini – lidi žijící bez zákona, kteří jedí vepřové maso, dělí se o své ženy a praktikují incest s matkami a sestrami. Popsal i obávaného Mistra sekty, který vládl pomocí sítě zabijáků a byl postrachem všech muslimských i křesťanských vládců.
Tradovalo se, že mu patří krásné a nepřístupné paláce v horách, kde se mladí muži vzdělávají od útlého dětství a učí se cizím jazykům a obyčejům. Vštěpovala se jim naprostá oddanost Mistrovi a odměnou za jejich služby jim měly být veškeré radosti a slasti ráje, které mohli již během své výuky na krátký čas okusit. Ochotně pak od Mistra přijímali zlatou dýku, určenou k zabití osoby, kterou jim označil.
Ráj na zemi
Začátkem 14. století pak podnítil fantazie Evropanů o asasínech Marco Polo. Benátský cestovatel strávil 25 let v Orientu a v líčení svých cest uvádí legendy o nádherných zahradách skrytých za zdmi pevnosti Alamút. Stály tam prý zlaté paláce zdobené skvostnými malbami a hedvábnými tapetami. Zahradou protékala voda, mléko s medem, víno a zrály tam všechny druhy ovoce. Krásné ženy, školené v hudbě, tanci a umění lásky, splnily vyvoleným, kteří směli do zahrady vstoupit, všechna přání.
Polo tvrdil, že místo mohli navštívit učedníci, pečlivě vybraní Starcem z Hory na základě jejich bojových dovedností a osobní věrnosti Mistrovi. Nejdříve vypili omamný nápoj, po jehož požití upadli do hlubokého spánku. Když se probudili, nacházeli se v čarokrásné zahradě, kde mohli strávit určitý čas. Poté dostali opět vypít omamný nápoj a probudili se zpět v pevnosti. Následně je předvedli před Starce z Hory a ten jim určil, koho mají zabít. Každému z nich slíbil, že po splnění úkolu se může vrátit do zahrady, a kdyby při své misi zahynul, pošle pro něj anděly, aby jeho duši odnesli do ráje. Právě vyprávění Marka Pola se stalo na dalších 400 let nejpopulárnějším pramenem pro asasínský mýtus.
Nedobytná pevnost
Řád asasínů, jejichž správné označení zní nizárijští ismáílité, vznikl kolem roku 1090. Historik Enno Franzius je popsal jako: „(…) šíitskou sektu kombinující islámské a babylónskými naukami; alíovskou (podle vnuka proroka Mohameda) tajnou společnost zasvěcenou svržení dynastie sunnitských Abbásovců a revoluční sociální hnutí usilující o zlepšení údělu utlačovaných.“
Zakladatelem této sekty se stal legendami opředený Hassan-ibn-Sabbáh, který se narodil kolem roku 1055 v perském Qumu do šíitské rodiny. V mládí se seznámil s doktrínou ismáílitů a později odešel studovat toto učení do Káhiry, kde strávil asi tři roky. Následujících devět let pak putoval jako duchovní učitel po Persii. Kromě šíření ismáílijské doktríny se ale Hassan snažil také získat podporu místního obyvatelstva pro rozsáhlé povstání proti nenáviděným Seldžukům, kteří vyznávali sunnitskou formu islámu.
Na svých cestách proto Hassan vytrvale pátral po nedobytné pevnosti, odkud by mohl vést svou „svatou“ válku. V září 1090 se mu podařilo zmocnit se lstí hradu Alamút, vybudovaného na vysokém skalním hřbetu v pohoří Alborz. Pevnost ovládala uzavřené zemědělské údolí, v němž leželo několik vesnic, jejichž obyvatelé ochotně přijali ismáílijské učení. Získání této citadely se stalo klíčovým okamžikem v asasínských dějinách, které v Persii trvaly více než 150 let. Po tuto dobu tam existoval takzvaný alamútský imámát.
Odlišný způsob boje
Kromě Alamútu získali nizárijci na přelomu 11. a 12. století několik dalších oblastí, kde uplatnili svůj vliv. První se stala pevnost Lammasar vzdálená necelých 50 kilometrů od Alamútu. Dále pak oblast Chúzistánu v jihovýchodní Persii, Kúhistán v jihozápadním Iránu a v neposlední řadě území Sýrie. Roku 1092 se pokusila alamútskou pevnost dobýt armáda seldžuckého sultána Melik-šáha I. (1072–1092) pod vedením vezíra Nizám al-Mulka. Současně podnikli Seldžukové také útok proti Kúhistánu. Obě vojenská uskupení byla ale navzdory obrovské početní převaze poražena posádkami nizárijských pevností a vezír al-Mulka se stal ještě téhož roku první politickou obětí asasínů.
Hassan zemřel roku 1124 a svou sektu zanechal ve velmi dobrém stavu. Jeho stoupenci poté pokračovali v upevňování moci pomocí likvidace významných sunnitských vládců, generálů a učenců. Tím proměnili vraždu v jistý druh politického umění, ve kterém místo otevřeného boje dvou armád rozhodovala o dalším vývoji smrt jedince. Asasíni si ověřili, že odstranění důležité osoby vyvolá decentralizaci v seldžuckých státních strukturách, neboť nedokážou zavražděného dostatečně rychle nahradit. Smrt jednoho člověka tak stačila k rozvrácení mocenské rovnováhy. Během své existence nizárijská sekta sprovodila ze světa jednoho krále, dva chalífy a bezpočet sultánů, vezírů a křižáků.
Proti Saladinovi a křižákům
Hassanovi stoupenci pronikli i do Sýrie, kde postupem času vznikla samostatná asasínská hierarchie. Ve stejné době ale vtrhla do tamní oblasti také křižácká vojska. Území Sýrie se tak stalo místem střetu křesťanské, sunnitské a nizárijské moci, přičemž tento konflikt trval po celou dobu křížových výprav. K prvnímu kontaktu mezi ismáílity a křižáky došlo v září 1106. Antiochijský kníže Tankred tehdy oblehl hrad Apace nedaleko Aleppa, který krátce předtím obsadili nizárijci. Křesťané je dokázali porazit, a dokonce zajali i hlavního syrského duchovního učitele Abú Tahira a přinutili ho zaplatit výkupné. V druhé polovině 12. století se syrští asasíni dočkali charismatického vůdce. Stal se jím Rašíd ad-Dín Sinan známý jako Stařec z Hory, který proslul svou vychytralostí a krutostí.
V té době panoval v Egyptě sultán Saladin (1174–1193), který usiloval o sjednocení islámských států na Blízkém východě pod autoritou jediného vládce. Rašídovi stoupenci se ho pokusili dvakrát zabít. Sultán ale pokaždé unikl díky kroužkové zbroji, kterou neustále nosil. Jeho vojsko pak neúspěšně obléhalo hlavní Sinanovu pevnost Masjaf.
Roku 1192 se syrským asasínům podařilo zabít italského šlechtice Konráda z Montferratu, a to několik dní předtím, než měl být korunován na jeruzalémského krále. Přímo na ulici jej za bílého dne ubodali dva ismáílíté převlečení za mnichy. Krátce po tomto atentátu Rašíd zemřel a moc jeho stoupenců v Sýrii začala postupně slábnout. Přesto se tam nizárijci udrželi až do roku 1273, kdy mamlúcký sultán Bajbárs ( 1260 až 1277) postupně obsadil jejich pevnosti. Syrští asasíni poté dále žili jako jeho poddaní a často se nechávali najímat do služeb svých egyptských vládců.
Konec sekty
O poznání hůře dopadli ismáílité z Persie. Jejich pevnosti totiž stály v cestě mongolské expanzi. Asijští kočovníci odmítli jednat s nizárijskou delegací a zahájili proti nim válečné tažení. Tehdejší vůdce asasínů Muhammad III. (1221–1255) se obrátil na křesťanské panovníky a abbásovského chalífu ve snaze vytvořit muslimsko-křesťanskou alianci proti Mongolům, ale neuspěl. V dubnu 1253 padla většina pevností v Kúhistánu a roku 1256 Mongolové oblehli i samotný Alamút, který s vypětím všech sil nakonec dobyli. Pevnost poté srovnali se zemí, přeživší obránce popravili a alamútskou knihovnu, popisující nizárijské dějiny a teologii, spálili.
V populárně naučné, ale i odborné literatuře se objevují domněnky, že templáři skrze Orient přinesli asasínské učení do Evropy. Řád měl podobnou hierarchickou strukturu a smysl jejich existence také zahrnoval boj ve jménu božím. Existují i tvrzení, že náboženské ideály nizárijců pronikly do Evropy spolu s vracejícími se křižáky a staly se základem pro vznik mnoha tajných společenství a okultních proudů, z nichž některé jsou činné dodnes.
Tato teorie byla spolu s dalšími mýty použita i ve hře Assassin's Creed. Jejím ústředním tématem je nekončící konflikt mezi řádem asasínů a templářskými rytíři napříč celou historií (jednotlivé díly se odehrávají v různých časových obdobích od starověkého Řecka až po Velkou francouzskou revoluci). Zatímco asasíni bojují za mír a svobodnou vůli, templáři usilují o mír pomocí řádu a ovládání lidí. První a druhý díl slavné série je pak zasazen právě do časů třetí křížové výpravy. Hlavním hrdinou je fiktivní postava jménem Altair Ibn-La'Ahad, narozený v roce 1165. Jedná se o člena syrské sekty asasínů z pevnosti Masjaf. Poté, co se mu nepodaří získat vzácný artefakt ze Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, dostane Altair možnost se vykoupit zavražděním devíti vlivných lidí, kteří jsou ve skutečnosti tajnými členy templářského řádu. Přestože vývojáři zaměňují místa, jména i data, aby odpovídala hernímu vyprávění, širší historický kontext zůstává zachován a relativně věrně dokresluje složitou a bohatou historii nizárijské sekty v Sýrii.
Useknutý prsteníček
Altair se opakovaně vydává do Akry, Damašku a Jeruzaléma, aby zlikvidoval vysoce postavené osoby (bohaté obchodníky, správce měst, otrokáře, vojenské velitele, významné učence a podobně). Exekuci zpravidla vykonává za bílého dne, před zraky co možná největšího počtu lidí. Stejným způsobem vraždili i skuteční asasíni, veřejná poprava měla vyvolat strach a paniku v řadách nepřátel. Ismáílité měli ale přísně zakázáno zabíjet nevinné lidi či „náhodné kolemjdoucí“, což je ostatně několikrát zobrazeno i ve hře.
Zatímco počítačový hrdina disponuje v jednotlivých dílech nejrůznějšími střelnými zbraněmi, nizárijci vždy vraždili pouze dýkou nebo jinou ostrou čepelí. Nikdy nepoužívali luky nebo kuše a ani se neuchylovali k podávání jedů. Všechny tyto zbraně byly podle nich nespolehlivé a zvyšovaly šanci cíle na přežití. Stejně jako většině zabijáků v herní sérii byl i Altairovi odseknut levý prsteníček. Jednalo se o jakýsi zasvěcovací rituál, při němž daný jedinec prokázal svou oddanost a mohl vstoupit do bratrstva.
Zároveň měl tento akt ryze praktický důvod. Vrah nosí v herním světě na levém předloktí chránič, na jehož spodní straně se nachází skrytá čepel. Díky amputovanému prstu tak může čepel při pohybu zápěstím lehce vysunout podél dlaně, aniž by se poranil, a zabít nic netušící oběť. Ismáílité však žádným takovýmto zařízením nedisponovali a ani nepodstupovali podobný přijímací rituál, amputace tak v jejich případě nebyla nutná.
Závěrem tedy lze říci, že herní série je jakousi „romantickou představou“ plnou mýtů a legend, které o asasínech šířili Evropané poté, co sektu rozvrátili Mongolové. Většina historiků je ale ke hře relativně shovívavá. Například doktor Paul Walker z univerzity v Chicagu o ní prohlásil: „Ačkoliv řád a jeho fungování je ve hře silně zbeletrizováno, myslím, že se s tím dokážu smířit. Aspoň ty hrady vypadají trošku přesně.“
Drogy a odpadlictví?
Sunnitští historici měli tendenci charakterizovat asasíny jako degradovanou bandu kacířů, používající náboženskou ideologii jako zástěrku k páchání kriminální činnosti. Asasíny nazývali hašíším. Tento termín se poprvé objevuje v antinizárijském traktátu, vydaném roku 1123, aniž by byl nějak vysvětlen. Dlouho tak panovala domněnka, že vůdci asasínů podávali učedníkům během jejich pobytu v Zahradě rozkoše hašiš. Neexistuje však jediný historický důkaz, že by některý asasín požíval drogy nebo jiný omamný prostředek. Ani tehdejší islámští kronikáři nizárijce z braní drog nikdy přímo neobvinili.
Od 11. do konce 14. století většina muslimské společnosti požíváním hašiše pohrdala a spojovala ho s vyvrženci a lidmi na okraji společnosti. Termín hašíšíja byl tedy patrně jakousi nadávkou, kterou sunnitští autoři charakterizovali ideologické „bludy“ a divoké chování sekty, a tak je opovržlivě zařadili do společnosti opilců a požívačů drog. Výrazu se pak chopili západní učenci, aby pohotově objasnili chování asasínů, které považovali za iracionální a nevysvětlitelné.
