Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Říkali mu Saláh ad-Din Júsuf ibn Ajjúb, ale proslavil se jako Saladin. Jeho vojenské úspěchy a především dobytí Jeruzaléma donutí francouzského krále Filipa II. Augusta a anglického krále Richarda I. Lví srdce, aby spojili síly a vydali se s třetí křižáckou výpravou do Levanty. Výběr křesťanského světa zkříží meče s elitou světa muslimů a musí s trpkostí uznat, že proti Saladinovi sice může dosáhnout dílčích úspěchů, ale definitivně ho porazit nedokáže.

Saladinova cesta na výsluní

Saladin se narodil v roce 1138 v Kurdistánu a už v osmnácti letech se stal zástupcem vojenského velitele Damašku. O osm let později se v Egyptě poprvé utká s křižáky a odstartuje jeho oslnivá vojenská kariéra. Respekt budí především způsob, jakým bránil proti náporu křesťanů Alexandrii. Ambiciózní mladý muž nezadržitelně stoupá v hierarchii muslimského světa. Ve třiceti se stává vrchním velitelem syrské armády a jen o rok později je jmenován vezírem Egypta. 

Některé dobové prameny tvrdí, že se stal vezírem pro své vojenské schopnosti. Jiné vidí za jeho jmenováním naopak fakt, že ho nikdo z tehdejších politických špiček muslimského světa nepovažoval za vážného konkurenta. Hned následujícího roku ukáže Saladin všem pochybovačům, jak se v něm pletou, když na hlavu porazí byzantsko-křižácká vojska u Damietty.

V roce 1174 se nechá Saladin v Káhiře korunovat za sultána a začne budovat říši hned na dvou kontinentech. V severní Africe ovládne území sahající od dnešního Tuniska až po Egypt. Na Arabském poloostrově obsadí království Hidžáz a Jemen, v Levantě prostor, který dnes tvoří Izrael, Palestinu, Libanon, Jordánsko a Sýrii. Respekt si získává nejen válečnickým uměním, ale i uvážlivou politikou. O tom, že umí velmi dobře odhadnout, kdy se má postavit do čela armády a velet k útoku, a kdy naopak usednout k vyjednávání, svědčí i příměří uzavřené v Jaffě. 

Pro mnoho křesťanů představuje Saladin ztělesnění zla, ale křižáci na něj vzhlížejí s obdivem. Nejen proto, že jim připravil zdrcující porážky. Saladinova životní filozofie diktovaná koránem se do značné míry shoduje s rytířskými ideály křesťanské Evropy. Pro křižáky včetně krále Richarda byl Saladin „šlechetným nepřítelem“ nebo také „vzorem své doby“ – nesmlouvavý a nesmírně schopný soupeř dodržující dobová pravidla fair play. Můžeme se jen dohadovat, jak by se vyvíjela historie soužití křesťanů s muslimy, kdyby Saladin v roce 1193 náhle nezemřel. Bylo mu jen 56 roků a zdaleka ještě nedosáhl zenitu svých schopností. Co zavinilo skon jednoho z nejvýznamnějších mužů středověkého světa?

Strasti vojenského života

O příčinách Saladinovy smrti víme jen málo. Ze životopisu z pera jeho současníka Jusufa ibn Rafiho ibn Šadáda známého jako Bohadin se dá vyvodit, že vojevůdce umřel na onemocnění provázené vysokými horečkami. Bohadin byl Kurd stejně jako Saladin a oba muži k sobě měli skutečně blízko. Historici proto berou Bohadinovo dílo za poměrně seriózní dobový pramen. Vyplývá z něj, že už v roce 1185 prodělal Saladin první vážnou zdravotní krizi při pobytu v Harranu na jihu dnešního Turecka. Onemocněl tak vážně, že počátkem roku 1186 je jeho smrt brána jen jako otázka času. Podle Bohadina však po půlroce „jako kdyby vstal z mrtvých“. 

Jakou chorobou sultán trpěl? Bohadin bohužel neuvádí, zda podobně onemocněli další lidé v Saladinově okolí. Pokud ano, pak by připadala do úvahy malárie, břišní tyfus nebo jiné infekční onemocnění hojně sužující středověké armády.

Navzdory zázračnému „zmrtvýchvstání“ se Saladin z následků onemocnění z Harranu nikdy úplně nezotavil. Několikrát se sice postavil do čela vojska a vybojoval významná vítězství, ale podle Bohadina trpěl opakovanými vzestupy teploty a bolestmi břicha. V roce 1190 se jeho zdravotní stav opět zhoršuje a trpí onemocněním, které Bohadin popisuje jako „žlučovou horečku“. Vojevůdce churaví opět celé dva měsíce. A není sám. Podobné potíže postihují přinejmenším i jeho pobočníka. Mnohé nasvědčuje tomu, že šlo o infekci. 

Infekční choroby byly v té době nedílnou součástí vojenského života. Král Richard I. Lví srdce onemocní už krátce po vylodění v Levantě a vážné zdravotní problémy ho sužují i během vyjednávání se Saladinem v Jaffě. Podle některých historiků přispěly zdravotní potíže i k návratu krále Filipa II. Augusta do Evropy. 

O tom, že infekce představovaly za křižáckých válek skutečně zásadní problém, svědčí i dvouleté obléhání přístavu Akko křižáky. Dobyvatelé města prý v letech 1189 až 1191 ztratili na 100 000 mužů. Většina nepadla v boji, ale podlehla nemocem. Na vině byly otřesné hygienické podmínky ve vojenských táborech. Je skoro s podivem, že přežilo dost mužů na to, aby mohli bojovat.

Saladinova smrt

Saladin vzdoroval nástrahám vojenského života plné čtvrtstoletí. Žil v komfortnějších podmínkách než řadoví vojáci, kteří často mřeli na nákazy jako mouchy. Také jedl kvalitnější stravu, nemusel pít vodu z pochybných studen a těšil se díky tomu dobré kondici. Jeho organismus si dokázal s nákazami poradit. Ne­ustálé válčení si ale i na něm vybralo svou daň. Psychické i fyzické síly mu docházely. 

V únoru 1193 si stěžuje na nechutenství, zažívací potíže, celkovou slabost a malátnost. Když mu lékaři pustí žilou, jeho zdravotní stav se ještě zhorší. Za další dva dny Saladin propadá blouznění. Nedokáže polknout ani doušek. Lékaři nasadí klystýr. Zdá se, že zabral. Sultán polkne pár doušků odvaru z ječmene a silně se zpotí. Lékaři v tom vidí příslib zlepšení. Jenže to se nedostavuje. Dva dny se Saladin potácí na hranici bezvědomí. Pak vydechne naposled.

„Zemřel po ranní modlitbě ve středu, sedmadvacátého dne měsíce safar roku 589,“ zapsal si Bohadin. V křesťanském kalendáři odpovídá toto datum 4. březnu 1193. 

Zánik říše

Žádný ze sedmnácti Saladinových synů otcovu moudrost nepodědil. Prakticky ihned začali bojovat o nadvládu nad říší. Během pár let ji tak rozdrobili na malé, bezvýznamné státy. Bohadin se dožil i naplnění Saladinova nejhorší obavy, když Saladinův synovec egyptský sultán al-Kámil v roce 1229 vrátil Jeruzalém křesťanům. 

TIP: Křížová výprava do Jeruzaléma: K dobytí Antiochie přispělo svaté kopí a zrada

Město, které pro muslimy dobyl Saladin, se vrací křesťanům prakticky bez boje. Stalo by se to i v případě, že by Saladin v roce 1193 neonemocněl a nezemřel? Těžko říct. Nikdo ze Saladinových nástupců se mu nevyrovnal ani jako politik, ani jako vojevůdce. Na druhé straně, Saladinovi by v té době bylo jednadevadesát. Pokud by ještě žil, pak by skoro jistě neměl tolik sil a energie, kolik by k úspěšnému válčení s křižáky potřeboval.