Carův Kolumbus: Vedením americké expedice pověřil car mořeplavce Beringa

Otázka, zda existuje pozemní spojení mezi oběma kontinenty, sehrála významnou roli nejen při zabírání neznámých oblastí a navazování obchodních spojení, ale mimo jiné i v diskusích o vzniku lidské rasy. Teorie o společném původu lidstva totiž stavěla na předpokladu, že jeho příslušníci se do Nového světa dostali z Asie po souši. Obzvláště německý filozof a matematik Gottfried Wilhelm von Leibniz apeloval na cara Petra I. ( 1682–1725), aby inicioval systematický vědecký výzkum severovýchodního pobřeží Asie. Ruský reformátor požadavku vyhověl a roku 1725, necelý měsíc před jeho smrtí, vyrazila z Petrohradu příslušná expedice. 

Nespatřený průliv 

První kamčatskou výpravu vedl zkušený dánský námořník Vitus Jonassen Bering (1681–1741), který se dříve plavil do Východní Indie a pod ruskou vlajkou bojoval proti Švédům i Turkům. Nyní měl „carův Kolumbus“ dohlédnout na stavbu dvou lodí, pokusit se s nimi najít průliv mezi Asií a Severní Amerikou a poté se vydat podél severoamerického pobřeží na jih. 

Bering a jeho lidé putovali východním Ruskem a Sibiří po souši a po řekách. Když dorazili na Kamčatku, nechali si v tamějším přístavu postavit osmnáct metrů dlouhou šalupu nazvanou podle archanděla a zvěstovatele Božího poselství Svatý Gabriel. Od července 1728 s touto jednostěžňovou plachetnicí prozkoumávali pobřeží Sibiře severním směrem, přičemž objevili několik ostrovů, a postupovali stále hlouběji do Severního ledového oceánu. Aniž by to totiž zaregistrovali, propluli do něj průlivem, který později dostal Beringovo jméno. Dne 26. srpna 1728 dal Bering na 67°18ʹ severní šířky kvůli špatnému počasí povel k obratu a návratu na Kamčatku. O rok později se znovu vydal stejnou cestou, ale ani tehdy americké břehy nespatřil, takže se mu nepodařilo získat důkaz o pozemním spojení mezi Asií a Severní Amerikou. 

Druhý pokus 

V podpoře výzkumných cest, které měly zvýšit vážnost carské říše v zahraničí a podpořit její rozmach, pokračovali i nástupci Petra I. Jejich vedením zpravidla pověřovali učence ze střední Evropy, carevna Anna Ivanovna ( 1730–1740) ale na Sibiř posílala též vyhnance z řad nejvyšší šlechty, kteří intrikovali proti jejímu nástupu na trůn. Tento osud postihl kupříkladu rodinu knížete Alexeje Grigorjeviče Dolgorukého. Většina jejích příslušníků zemřela uprostřed nehostinné tajgy, někteří byli biti knutou, byl jim vyříznut jazyk nebo byli posláni do sibiřských dolů. Zohavení se vyhnul pouze kníže Alexej, který v kamčatské expedici sloužil jako prostý námořník. 

Po návratu do Petrohradu v roce 1730 Bering čelil kritice, neboť se jeho výpravě nepodařilo detailně zmapovat prostor dělící Asii a Ameriku. Kapitán proto navrhl uspořádat druhou, větší expedici, která by sledovala tři cíle: konečné vyjasnění otázky, zda existuje pozemní cesta do Ameriky, průzkum amerického pobřeží a námořních cest do Japonska. V roce 1733 ho vláda pověřila vedením druhé kamčatské výpravy, známé také jako Velká severní výprava, jež trvala deset let. Účastnili se jí námořníci, vědci, lékaři, studenti, malíři, lovci, horolezci, zeměměřiči, bubeníci, důstojníci, vojáci a pomocníci z řad sibiřských obyvatel. Nejvíce vědců a lékařů pocházelo ze střední Evropy, Pobaltí a Skandinávie. Většinou neuměli rusky, proto se druhým dorozumívacím jazykem akce stala němčina. 

Nevyužitá šance 

Po mnoha letech příprav a průzkumu severního pobřeží Sibiře vyplul Bering z Kamčatky v červnu 1741 s přibližně dvacet čtyři metry dlouhými loděmi Svatý Petr a Svatý Pavel k pobřeží Severní Ameriky. První vezla mimo jiné proviant pro sedmdesát pět lidí na necelý půlrok, konkrétně šest tun sucharů, čtyři tuny mouky, o něco méně ovesné krupice, čtyři tuny hovězího a vepřového masa, přes tunu másla nebo tři metráky soli. Zásoby museli dodat obyvatelé východní Sibiře, i když je tehdy postihla fatální neúroda – úředníci hlásili, že ti nejchudší z místních byli nuceni jíst trávu a kůru ze stromů. Na počátku plavby se lodi během bouřky v husté mlze ztratily vzájemně z dohledu, do cíle cesty proto pokračovaly samostatně.

Svatý Petr dosáhl 27. července 1741 jižního pobřeží Aljašky, když členové expedice v dálce spatřili horu svatého Eliáše, druhý nejvyšší vrchol dnešních Spojených států. Jeden z účastníků si zapsal o krátké poradě: „Někteří se chtěli okamžitě přiblížit k zemi a vyhledat přístav. Jiní to považovali za velmi nebezpečné.“ 

V té době začaly Beringa trápit zdravotní problémy, proto nevydal rozkaz k vylodění na pobřeží, k němuž tolik let putoval, a naopak zavelel k návratu. Loď plula po rozbouřeném Aljašském zálivu velmi pomalu. Na americkou půdu vstoupili členové expedice na tamějším ostrově Kayak 30. července. Bering zůstal na palubě, zatímco námořníci doplňovali zásoby pitné vody. Dvaatřicetiletý německý přírodovědec a chirurg Georg Wilhelm Steller sbíral vzorky fauny a flóry i pozůstatky po táboření domorodých obyvatel, například nádoby z kůry stromů naplněné uzenými rybami, řemeny z rostlinných vláken a šípy. Jeden z jeho pomocníků zastřelil sojku chocholatou, kterou Steller znal z knihy o severoamerické fauně. Získal tím další důkaz, že skutečně přistáli na kýženém místě. 

Zkoumat pevninu ale mohl jen deset hodin, poté Bering nařídil odplout. Zklamaný badatel si zapsal: „Deset let se připravoval tento velký cíl, a nakonec se mu věnovalo deset hodin.“ Expedice se vracela jihozápadním směrem a zdálky pozorovala některé z Aleutských ostrovů. Na jednom z nich se vylodili v polovině září a také se poprvé osobně setkali s místními obyvateli – Aleuty. Během tohoto pobytu zemřel na kurděje námořník Nikita Šumagin. Tato první oběť z řad členů výpravy byla pohřbena na ostrově, který byl podle něj následně pojmenován. 

Smrt si nevybírá 

Ve druhé polovině září se počasí prudce zhoršilo a nemocný Bering již nebyl schopen velet. Demoralizovaní námořníci vyčerpaní kurdějemi, zápasem s neustálými prudkými větry a nevyzpytatelnými mořskými proudy proto s poškozenou lodí s vypětím posledních sil v polovině listopadu přistáli u jednoho z neobydlených Komandorských ostrovů u východního břehu Kamčatky, později nazvaného podle Beringa. Okamžik, kdy hlídka spatřila břeh, popsal Steller slovy: „Jak velká a nádherná byla radost všech při tomto pohledu, nelze popsat. Polomrtví se plazili ven, aby je viděli, a všichni srdečně děkovali Bohu za tuto velkou milost.“ V té době už byla loď prakticky neovladatelná a plula „jako kus mrtvého dřeva“. Jeden z účastníků vylíčil samotné přistání: „Svatý Petr zakotvil blízko břehu, ale vlna loď odrazila a přehodila ji přes útesy do hluboké zátoky u pobřeží, kde nebylo tak silné vlnobití. Byla to první šťastná náhoda celé plavby. Posádka využila této příležitosti a dopravila nemocné, zbytek zásob a vybavení na břeh.“ 

Z pětasedmdesátičlenné posádky třicet členů zemřelo bezprostředně po ztroskotání nebo během zimy, sám kapitán Bering skonal 19. prosince 1741. V roce 1991 byly jeho ostatky exhumovány rusko-dánskou expedicí, převezeny do Moskvy a podrobeny soudnímu zkoumání. Vyšetření jeho zubů neodhalilo žádné známky kurdějí, takže měl pravdu Steller, který si o Beringovi zapsal: „Zemřel spíše hladem, zimou, žízní a zármutkem než kurdějemi nebo jinou nemocí.“ 

Ostrov mořských krav 

Členové expedice živořili na pobřeží v provizorních obydlích. Ty, co přežili, zachránilo před smrtí hladem maso dosud neznámé, pomalu se pohybující a snadno ulovitelné mořské „obludy“. Steller se nejprve domníval, že se jedná o koně, neboť ještě před zpozorováním samotného zvířete našel jeho trus, který by svou podobou „zmátl i nejzkušenějšího koňáka“. Dokonce došel k závěru, že ostrov musí být spojen s americkou pevninou, neboť na Kamčatce se koně nevyskytovali. 

Jelikož Steller byl první (a na dlouhou dobu jedinou) osobou, která tamějšího býložravého savce vědecky zkoumala a popsala, byl pojmenován Stellerova mořská kráva. Tři desítky let po Beringově výpravě totiž stačily, aby evropští lovci tohoto tvora zcela vyhubili. Jeho dnešní název je koroun bezzubý. Náležel k řádu sirén, též nazývaných ochechule, dosahoval průměrně délky osmi metrů a hmotnosti deseti tun. 

Jeho maso chutnalo podobně jako hovězí, i když bylo tvrdší, červenější a muselo se déle vařit. Naštěstí pro robinsony se pomalu kazilo, snad díky vysokému množství soli ve stravě zvířete. Podle jednoho z členů Beringovy expedice stačilo maso z jedné mořské krávy pro třicet tři mužů na celý měsíc. Steller objevil na Beringově ostrově taktéž na dvě stovky rostlinných druhů, a ještě větší přínos měla jeho pozorování mořské fauny. Popsal například po něm pojmenovaného kapustňáka, lvouny, lachtany, tuleně a mořské vydry. V roce 1742 postavili přeživší členové výpravy ze zbytků lodi Svatý Petr jednostěžník, s nímž se v srpnu 1742 úspěšně vrátili na Kamčatku. 

Velkolepý expediční projekt 

Velká severní výprava umožnila Rusům kolonizovat celou Aljašku. Přímo i nepřímo se na ní podílelo přes tři tisíce lidí, což z ní činilo jeden z největších expedičních projektů v historii. Celkové náklady dosáhly nepředstavitelné částky 1,5 milionu rublů, což odpovídalo zhruba šestině příjmů Ruska v roce 1724. Z vědeckého pohledu to byla akce neobyčejně úspěšná, neboť při ní vznikly mapy dosud probádaných oblastí, byla důkladně prozkoumána flóra, fauna a nerostné bohatství, popsány dějiny, etnografie a hospodářství domorodých národů a vytvořen základ pro další výzkum sibiřských jazyků. 

TIP: V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

Na druhou stranu nutno připomenout, že zprávy o neobyčejném množství cenných vyder mořských, tuleňů a polárních lišek vyvolaly skutečnou kožešinovou horečku, která faunu Aleutských ostrovů a Aljašky nenapravitelně zplundrovala. Dalším cestovatelem, který o necelých třicet let později potvrdil správnost Beringova výzkumu, byl britský námořní kapitán, mořeplavec a objevitel James Cook. Na rozdíl od Beringa ochránil svou posádku před kurdějemi tím, že jídelníček obohatil o zelí, řeřichu a pomerančový extrakt.