Ucpané choboty: Mohla k vyhynutí mamutů přispět obyčejná alergie?
Před několika desítkami tisíc let obývali mamuti rozsáhlé oblasti Starého i Nového světa. Jejich populace se však postupně zmenšovaly, až ikoničtí tvorové z planety zcela zmizeli. Co zánik jejich kdysi úspěšné skupiny způsobilo? Nová studie nabízí nečekanou odpověď.
Společně s nosorožci srstnatými, lvy jeskynními či veledaňky patří mamuti k nejznámějším zástupcům čtvrtohorní fauny. Jejich pozůstatky se dařilo nacházet už od 18. století a vzhledem k rozměrům i stavbě těla připomínající slony je odborníci zpočátku řadili k témuž druhu. Později si však uvědomili, že se jedná o samostatnou a podle všeho již vyhynulou skupinu. Mamuti se navíc od slonů v mnohém lišili – obzvlášť druhy, jež mohly díky specifickým adaptacím žít i ve velmi chladných podmínkách.
Od trpaslíků po obry
Patřil k nim rovněž mamut srstnatý, patrně nejznámější zástupce svého rodu. Samci měřili v kohoutku kolem tří a půl metru a dosahovali hmotnosti šesti až osmi tun, samice byly o něco menší. Přizpůsobení životu v mrazivém prostředí zahrnovalo širší chodidla usnadňující chůzi ve sněhu či změklém terénu, hustou srst a silnou podkožní vrstvu tuku. Od slonů se mamuti lišili také kratším ocasem a menšíma ušima, které jim v chladu dovolovaly nemrhat tělesným teplem.
Kromě mamuta srstnatého ovšem existovala celá řada dalších, poměrně rozmanitých druhů obývajících oblasti od Severní Ameriky přes Evropu a Afriku až po Asii. Zatímco největší zástupci přitom mohli měřit přes čtyři metry a vážit až čtrnáct tun, například na Sardinii a dalších ostrovech žily jejich trpasličí protějšky vysoké půldruhého metru a o hmotnosti dosahující sotva pár metráků.
Klima versus člověk
Mamuti obývali Zemi přes pět milionů let. Poslední populace mamutů srstnatých žila podle vědců na Wrangelově ostrově u sibiřského pobřeží a zanikla asi před čtyřmi milénii, což znamenalo definitivní konec obřích chobotnatců. Přesnou příčinu jejich vyhynutí ovšem nadále halí tajemství, a to navzdory celé řadě více či méně pravděpodobných hypotéz.
Dle některých badatelů sehrál ve vymizení mamutů i mnoha dalších zástupců pleistocenní megafauny hlavní roli člověk, a to zejména nadměrným lovem, jemuž pomalu se rozmnožující druhy nedokázaly čelit. Jiní se však domnívají, že se lidský vliv přeceňuje a že na vině byla v první řadě změna klimatu – konkrétně rychlé oteplování po konci poslední doby ledové. Ruku v ruce s ním se pak výrazně měnily také ekosystémy obývané mamuty. Další možnost zní, že zmenšování jejich populace vedlo k příbuzenskému křížení, které je vyslalo na sestupnou spirálu k nevyhnutelnému konci. Je přitom docela pravděpodobné, že se smrtící koktejl namíchal ze všech uvedených faktorů.
Ucpaný chobot
Na první pohled trochu výstřední, nicméně odvážnou a rozhodně zajímavou hypotézu o příčinách vyhynutí mamutů nadnesli autoři v článku publikovaném loni na stránkách časopisu Earth History and Biodiversity. Podle nich by oním desítky let hledaným „pachatelem“ mohla být docela obyčejná alergie: Na mamuty totiž možná jako alergeny působily různé rostlinné metabolity, dosud neznámé toxiny či pyl, jehož koncentrace ve vzduchu v důsledku teplejšího klimatu a rychlého šíření kvetoucích rostlin výrazně vzrostla.
Přestože se alergie nejeví jako vážnější hrozba, pro mamuty by podle badatelů mohla být fatální. Pokud by silná alergická reakce výrazně narušila čich chobotnatců, znemožnila by jim adekvátní vzájemnou komunikaci, jež na zmíněném smyslu zčásti závisela.
Jestliže by mamuti přišli o čich v době páření, ztížilo by jim to na nekonečných pláních nalezení vhodného pohlavního partnera. I kdyby problém postihl pouze část jedinců, narodilo by se méně mláďat, což by znamenalo další zmenšení populace a ještě složitější hledání protějšků. Výsledkem by se mohlo stát rovněž příbuzenské křížení, se všemi negativními důsledky pro životaschopnost jedinců i celého rodu. Absence čichu by mamutům zřejmě zkomplikovala také vyhledávání potravy a stali by se zranitelnějšími vůči predátorům.
Nejen mamuti?
Alergie přitom nemusela stát pouze za vyhynutím některých druhů mamutů, ale také jiných tvorů obývajících podobná prostředí – například zmiňovaných nosorožců srstnatých. Teprve další výzkum rozhodne, zda se uvedená hypotéza zařadí po bok těch, jimiž se vědci budou vážně zabývat, nebo se stane jen úsměvnou slepou uličkou. Podle autorů článku by se mělo bádání soustředit zejména na obsah trávicí soustavy mamutů nalezených v permafrostu a jejich ztuhlých či fosilizovaných výkalů. V nich se totiž mohly zachovat specifické produkty imunitního systému svědčící o probíhající alergické reakci. Nicméně vzhledem k propasti času, jež nás od vyhynutí dávných tvorů dělí, se nejspíš budeme muset smířit s tím, že jednoznačnou odpověď nikdy nezískáme.
