Tři horká a suchá léta změnila běh britských dějin víc než celé legie vojáků
Tři roky extrémního sucha proměnily kdysi mocnou římskou Británii v kolabující provincii, kterou si rozebrali barbaři.
V roce 367 našeho letopočtu, v době, kdy Římská říše už nijak nemohla zakrýt všudypřítomný úpadek, stíhalo římskou provincii jedno neštěstí za druhým. Římská posádka Hadriánova valu, mohutného opevnění, které téměř 300 let tvořilo hlavní hranici na severu Římské říše, se vzbouřila. Ve stejném roce Británie čelila třem útokům barbarů současně. Z území dnešního Skotska zaútočili obávaní keltští Piktové, na západní Británii přes moře udeřil další keltský kmen Skotů a z Evropy napadli jižní Británii germánští Sasové.
Římský historik Ammianus Marcellinus, který v té době žil, se domníval, že tyto tři útoky byly propojené. Další historici tyto události nazývali „spiknutím barbarů“. Výsledkem byla katastrofální porážka římských jednotek. Římané v roce 369 sice obnovili vládu nad Británií, ale ne na dlouho. Už v roce 410 Británii vyklidili navždy.
Osudové sucho
Doktorand Charles Norman z britské Univerzity v Cambridgi a jeho spolupracovníci přidali k zmíněnému výčtu událostí další faktor, který mohl sehrát stěžejní roli. Vědci rekonstruovali historické klima na základě letokruhů dubů a zjistili, že tři po sobě jdoucí roky sucha (364–366 n. l.) vedly k hladomoru a rozvratu společnosti, což oslabilo římskou obranu a umožnilo útoky barbarských kmenů.
Výzkum publikovaný v časopise Climatic Change ukázal, že v jižní Británii během zmíněného období nastala extrémní série suchých let. Zatímco průměrné srážky v hlavní zemědělské sezóně (duben–červenec) činily mezi lety 350–500 n. l. přibližně 51 mm měsíčně, v letech 364–366 spadly hodnoty dramaticky: v roce 364 jen na 29 mm, následující rok dokonce na 28 mm a poté na 37 mm. Taková série sucha byla výjimečná nejen v kontextu tehdejší doby, ale i při srovnání s obdobím od 19. století do současnosti.
Profesor Ulf Büntgen z katedry geografie v Cambridge k tomu říká: „Tři roky po sobě jdoucího sucha by měly devastující dopad na produkci potravin v nejúrodnějších oblastech římské Británie.“
Hlad, rozvrat a barbarské nájezdy
Británie byla v té době závislá na pěstování plodin jako pšenice a ječmen, které byly zvlášť náchylné na nedostatek vláhy v jarních a letních měsících. Když několik po sobě jdoucích sklizní selhalo, výsledkem byl hladomor – jak potvrzují i tehdejší římské záznamy. Například kronikář Ammianus Marcellinus popsal, že tehdejší obyvatelstvo se ocitlo „na pokraji hladovění“.
Zásobování římských posádek, zejména na Hadriánově valu, selhalo. Docházelo ke vzpourám mezi vojáky, někteří přebíhali na stranu útočníků. Do chaosu se zapojily barbarské kmeny Piktů ze severu, Scotti z Irska a Sasové z evropské pevniny, kteří koordinovaně napadli římskou Británii ze všech stran. Seniorní velitelé byli zabiti či zajati, mnoho vojáků dezertovalo, a po venkově se potulovaly loupeživé bandy.
Podle vědců nebylo „barbarské spiknutí“ náhodným chaotickým výbuchem zoufalství, ale spíše organizovaným tažením silných proti oslabenému. Sucho podle vědců nejspíš nebylo jediným hybatelem událostí, je podle nich ale pravděpodobné, že fungovalo jako katalyzátor. Analýza vztahů mezi klimatem a konflikty v celém pozdně římském světě v období 350–476 n. l. ukázala, že k řadě bitev došlo po obdobích sucha. Podle vědců jde o důkaz, jak křehká může být civilizace tváří v tvář přírodním katastrofám.
