Kdo získá Británii: Jak se Římané bránili před germánskými hordami?

Za čtyři sta let vlády v Británii se Římanům podařilo podmanit si většinu domorodých obyvatel. Keltské kmeny po dlouhém a tvrdém odporu přece jen přijaly jejich způsob života. Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které římskému kolosu dokázaly vzdorovat. To byl případ kmenů žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie (Skotska). Trvale zpacifikovat kaledonské kmeny však bylo nad římské síly, a tak byla vybudována impozantní hranice, zvaná Hadriánův val.

Ve 4. a 5. století zažily Britské ostrovy své vlastní malé stěhování národů, kdy ze západu přicházeli irští Skotové, ze severu kaledonští Piktové a z východu a jihu germánští Frankové, Sasové a později i Jutové a Anglové. Tato mnohdy rozdílná etnika měla jeden společný cíl – urvat z bohaté římské Británie co nejvíce kořisti.

Stěhování národů

Tlak Hunů z východu, zhoršení klimatických podmínek i řada dalších faktorů nevratně zasáhly do života chřadnoucího římského impéria. Kolem roku 352 se nájezdy barbarů začaly stupňovat také v Británii. Z moře zaútočili Skotové a ze severu přes Hadriánův val i z vody Piktové. Počínající krize provincie se projevila zejména v opevňování měst, neboť právě ona se v této době stávala cílem mnoha útoků.

V závěru vlády císaře Constantia II. ( 324–361) došlo k porušení mírové úmluvy a ze severu a západu začaly znovu proudit hordy piktských a skotských nájezdníků. Nepomohl ani příjezd nového římského velitele polních vojsk Lupicina. Jak dokládá soudobý dějepisec Ammianus Marcellinus, „(…) v této době se takřka po celém římském světě probudily za zvuku polnic dávajících znamení k boji nejsurovější národy a činily nájezdy přes nejbližší hranice. Gallii a zároveň i Raetii pustošili Alamani, Pannonii pak Sarmati a Kvádové; Piktové, Saxonové, Skotové a Attakotti zkrušili neustálými útrapami Britany (…).“

Je obdivuhodné, že Římané ještě pořád stačili čelit takovému náporu, i když neustálé a čím dál silnější útoky nepřestávaly a impérium musely nutně vyčerpávat. Významnou silou byly kamuflované lodě zvané Classis Britannica, které křižovaly při pobřeží a sledovaly pohyb nepřátel, o němž následně informovaly římskou flotilu. Ovšem ani skvěle vybavené římské loďstvo nedokázalo být na několika místech najednou. 

Spiknutí barbarů

Situace v Británii vygradovala roku 367, kdy došlo k takzvanému spiknutí barbarů. „Císař (…) byl poděšen závažnou zprávou, která oznamovala, že je Britannie spiknutím barbarů zpustošena a naprosto zubožena, že (…) se Piktové, (…) a rovněž Attakotti, válečné to lidské plemeno, i Skotové toulali po různých místech a mnoho jich plenili. Galským oblastem pak činili – kam jen se mohli na zemi i na moři vyřítit – surovými loupežemi, požáry i vraždami všech zajatců násilí Frankové a s nimi sousedící Saxonové.“

Na celé události je nejvíce zarážející společný postup zcela odlišných barbarských etnik. Nečekaný vpád z několika stran překvapil nejen císaře, ale i samotné správce provincie, zodpovědné za její obranu. Rozsáhlá římská informační síť naprosto selhala. Válečné lsti podlehl vrchní velitel pohraničních jednotek Fullofaudes, zavražděn byl správce Nectaridus odpovědný za ochranu saského pobřeží a nenadálá invaze zaskočila i ústřední velení. Obrana země se prakticky zhroutila a barbaři se po provincii pohybovali s naprostou volností. 

Jak k tomu mohlo dojít? Skvěle promyšlený byl směr útoku jednotlivých nájezdníků. Irští Skotové útočili na svých lodích podél celého západního pobřeží, především pak na severu a úplném jihu, Piktové podnikali nájezdy především z moře při východním pobřeží, zatímco Sasové napadli provincii z východu a jihu. Zároveň probíhaly útoky Franků a Sasů na pobřežní kraje Galie. Rozdělení cílů bylo nápadité a vše se podařilo udržet v naprostém utajení.

V dobových pramenech Římané jednoznačně hovoří o spiknutí a neexistuje důvod, proč o tom pochybovat. Chceme-li osvětlit celý útok, pak musíme připustit existenci anonymního barbarského vůdce, nadaného výjimečnými diplomatickými i vojenskými schopnostmi, který sjednal spojenectví mezi kulturně odlišnými národy z poměrně vzdálených oblastí. 

Piktské války

Chaos, při němž se prakticky zhroutila obrana celé provincie, mohl vyřešit jen skutečně schopný velitel. Takovým se ukázal být Theodosius (otec pozdějšího císaře téhož jména), který byl jmenován do čela nevelkého elitního vojska. Nejprve bylo osvobozeno Londinium, následně shromážděna rozdrobená armáda a přeběhlíkům dána milost. S obnovenou bojeschopnou armádou pak Theodosius stíhal a likvidoval jednu skupinku barbarů po druhé, až byli všichni pobiti nebo zahnáni zpět na svá teritoria. Zničeno bylo i saské loďstvo. Značná část kořisti se navrátila původním majitelům a v provincii, jejíž definitivní hranicí se stal Hadriánův val, opět došlo k nastolení řádu.

Skotové a Piktové se „probudili k životu“ roku 382, kdy opět vtrhli do římských držav. Tehdy je však potlačil velitel polních vojsk Magnus Maximus, známý z velšských legend jako Macsen Wledig. Ten si tímto činem získal všeobecnou úctu a podporu a na téměř pět let usurpoval císařský titul se svrchovanou mocí nad galskou prefekturou. Británii ale opustil a barbaři ze severu se vrátili. Železem jejich neustávající nájezdy zastavil až vojevůdce Stilicho. V souvislosti s jeho přítomností hovoří prameny o třech válkách s Pikty. 

Odchod Římanů

Vynikající válečník s vandalskými kořeny se v Británii dlouho nezdržel. Poté, co zesílil obranu provincie, odcestoval do Říma, ke kterému se v téže době blížilo vojsko vizigótského krále Alaricha (395–410). Kvůli tomu byl Stilicho nucen z Británie stáhnout značnou část armády na obranu Věčného města. Tento první velký odliv sil bývá datován k letům 401–402, což dokládají poslední mince císařů Arcadia a Honoria, které do Británie připutovaly jako žold.

Roku 405 vpadli na Apeninský poloostrov společně Ostrogóti, Vandalové, Burgundi, Markomani a Kvádové. Aby mohl zastavit jejich řádění, povolal generál Stilicho další posily z Galie, Hispánie a Británie. Oslabení provincií využili jiní barbaři. Roku 406 germánští Vandalové a Svébové a sarmatští Alani překročili zamrzlý Rýn, a i přes odpor římských spojenců Franků si prorazili cestu Galií až do Hispánie. Pobřeží římské Británie muselo čelit soustředěným útokům Anglů a Sasů. Při jejich pacifikaci připadla hlavní úloha mobilnímu polnímu vojsku jízdy, které bylo schopno poměrně rychle zasahovat.

Avšak situace na kontinentě se nelepšila, a tak došlo roku 408 k úplnému stažení římských vojsk z Británie. Neúspěšná vyjednávání o osudu Vizigótů nakonec donutila Alaricha oblehnout Řím a roku 410 ho vyplenit. To bylo pro morálku impéria zdrcující, neboť naposledy bylo Věčné město dobyto Kelty ve 4. století př. n. l. 

Barbarové proti barbarům

Romanizovaní Britonové zůstali v obraně své země i životů sami. Příčinou největších potíží se pro ně na počátku 5. století stali Piktové a Skotové, a to nejen na severu, ale na území celé, nyní již bývalé římské provincie. Tyto kmeny napadaly Británii ze západu, východu a severu, po pevnině i z moře. Problém po odchodu Římanů byl ten, že v zemi přestala fungovat centrální správa a celý ostrov se v mnoha směrech vrátil do doby před okupací. Vlády na rozdrobeném území se ujali nezávislí kmenoví náčelníci – králové, kteří ovládali menší či větší teritorium a vzájemně mezi sebou soupeřili a usilovali o titul velekrále. Mnich Gildas označil tyto vládce jako tyrany a některé z nich i jmenuje: Constantina z Dumnonie, Aurelia Canina, Vortiporia, Cuneglassa a nejmocnějšího Maglocuna, kterého nazývá „drakem ostrova“ (latinsky draco insularis, velšsky pendragon), což byl titul pro velekrále.

V této době se v Británii podařilo vytvořit něco, co bychom mohli nazvat centrální vládou. Zásluhu na tom měl jeden z kmenových náčelníků – Vortigern (též Guorthigirnus), který byl od roku 420 vládcem Powysu, velkého království na území Walesu a části střední Anglie. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl svůj vliv využít k tomu, aby z Británie vytvořil samostatnou keltskou zemi bez vlivu Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Počátkem čtyřicátých let 5. století získal Vortigern titul velekrále neboli pendragona. Jako takový byl zodpovědný za obranu země před nepřátelskými útoky, především nájezdy irských Skotů na západní pobřeží a opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. 

Ačkoliv měl Vortigern silnou pozici, jeho zdroje byly omezené. Bylo obtížné čelit nepřátelům na dvou frontách, a tak vládce kolem roku 440 pozval ze severu na pomoc britonského krále Cunedda z Gododdinu, aby potlačil irské piráty, usazující se na severozápadě Walesu. Oslabení oblasti za Hadriánovým valem po Cuneddově odchodu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

TIP: Limes Romanus: Seznamte se s hlavním obranným systémem starověku

V téže době z východu pořádali kruté nájezdy germánští Sasové. Gildas uvádí, že roku 446 Britonové naposledy požádali o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc, totiž sám přijal římskou strategii a uzavřel foederátní smlouvu s barbary proti barbarům (viz Osudové rozhodnutí). Tak se začaly psát dějiny anglosaské Británie.