Šťastné úniky velkých státníků: Těmto mužům dýchala smrt za krk!

1331: Jak otrávit Otce vlasti

Karel IV. se dostal smrtce na dosah hned několikrát, přičemž většinou stála v pozadí jeho rytířská vášeň. Jako mladík byl zraněn v bitvě u San Felice, nebýt otcova naléhání, patrně by padl při zhoubném útoku francouzského rytířstva na Angličany u Kresčaku, při jednom turnaji si zase vážně poranil páteř. Cizí rukou však mohl sejít ze světa ještě před těmito incidenty. Málem k tomu došlo o velikonoční neděli roku 1331 ve slunné Itálii. Prostředkem zhouby tentokrát neměl být meč nebo šíp, nýbrž jed.

Onoho jara poslal Jan Lucemburský mladého Karla do neklidné italské signorie, kde bylo potřeba srovnat poměry. O tom, že situace je mimořádně vážná, se princ přesvědčil záhy po příjezdu do Pavie. Ve Vita Caroli napsal: „O velikonoční neděli, to jest třetí den po mém příjezdu, byla otrávena má družina a já, ochráněn boží milostí, unikl jsem otrávení, protože veliká mše byla sloužena dlouho a já při ní přijímal; proto jsem nechtěl jísti před mší. Když pak jsem přišel k obědu, bylo mi řečeno, že má čeleď náhle upadla do nemoci a zvláště ti, kdož před obědem něco pojedli.“

Zatímco jed v tělech jeho společníků začal účinkovat, Karel seděl za stolem a obával se cokoliv sníst. V tu chvíli zaznamenal přítomnost neznámého pohledného muže, který „chodil kolem stolu a tvářil se němým“. Okamžitě ho nechal zajmout a vydat útrpnému právu. Zadržený promluvil teprve po třech dnech na mučidlech, kdy přiznal, že „on v kuchyni namíchal do jídel jed z rozkazu a návodu Azza Viscontiho z Milána“. Nitky spiknutí tedy vedly k jednomu z úhlavních odpůrců vlády Jana Lucemburského nad italskými městy.

1598: Likvidace prostřednictvím soudní poroty

Vhodným nástrojem k odstranění protivníka nemusí být jen dýka a jed, ale také někdy až příliš ohebná řeč zákona. Dokládá to případ Karla staršího ze Žerotína (1564–1636), urozeného intelektuála a protestantského stavovského vůdce na Moravě. Jak se blížil konec 16. století, tolerantní atmosféra v zemi ustupovala vlivu protireformační strany, s níž se Karel dostával do čím dál ostřejšího střetu. A navíc se stal solí v očích císaře Rudolfa II.

V roce 1598 došlo k zdánlivě banálnímu incidentu. Žerotín nechal coby zemský sudí zatknout agresivně se chovajícího Itala, aniž by tušil, že je vybaven císařovým ochranným listem. Jeho protivníci toho jaksepatří využili a interpretovali to jako opovržení císařským majestátem. Takové obvinění mohlo šlechtice zničit hmotně, přivést ho do vězení a v nejhorším případě i na popraviště. Navzdory Žerotínovým skvělým obhajovacím řečem se soudní pře táhla několik let ve snaze zlikvidovat ho.

Potom, co se v roce 1608 rozhořel spor mezi Rudolfem II. jeho bratrem Matyášem, moravští stavové povstali proti Rudolfovi. Odkládaný proces byl definitivně uložen k ledu a Žerotín dokonce stanul v úloze moravského zemského hejtmana.

1853: Mladého císaře zachránil límec

Po potlačení série revolucí v letech 1848–1849 nastolil František Josef I. zpátečnický kurz. Je nasnadě, že si nadělal spoustu nepřátel. Mezi největší patřili Maďaři, jejichž pokus o vyhlášení samostatných Uher pod vedením Lajose Kossutha byl potlačen v regulérní válce. Navzdory tomu zachovával panovníkova značnou bezstarostnost.

Dne 18. února 1853 se vydal na pravidelnou procházku po starých hradbách, oblíbeném korzu Vídeňáků, pouze v doprovodu pobočníka Maximiliana Karla von O'Donnell. Jak odpovídalo císařově zálibě, měl na sobě uniformu, tentokrát hulánskou. Poblíž Korutanské brány se zastavil, aby mohl přes zídku sledovat cvičící vojáky pod hradbami. V tu chvíli vyskočil z řad okolních chodců mladík ozbrojený dlouhým nožem a vrazil císaři čepel do zátylku. František Josef se zapotácel a na jeho uniformu začala prýštit krev. Tuhý límec ale úder zmírnil, takže rána nebyla smrtelná.

O'Donnell tasil šavli a začal s útočníkem zápasit; zabránil mu provést druhý úder, přičemž se oba svalili na zem. Pobočníkovi vzápětí přispěchal na pomoc kolemjdoucí řeznický mistr Ettenreich. Ten začal vyplácet takové rány, že ho zastavil sám František Josef se slovy „Tak už ho nebijte!“ O motivech atentátníka nebylo pochyb, protože útok doprovodil zvoláním „Ať žije Kossuth!“ Vyklubal se z něj krejčovský tovaryš János Libényi, vysloužilec maďarské revoluční armády, který prý císaře chodil pozorovat při jeho procházkách už dva týdny.

Libényi rychle putoval na popraviště, zatímco O'Donnell si vysloužil titul hraběte a pan Ettenreich vyznamenání. Atentát vzbudil ve vládnoucích kruzích zděšení a nesmyslené spekulace o dalekosáhlém spiknutí, ovšem císaři strach nenahnal. Když se po třech týdnech vykurýroval, vyjel si v kočáře na projížďku do Práteru opět bez ozbrojeného doprovodu. Jeho popularita navíc po vražedném útoku prudce stoupla.