Spolčení diletantů: Proč chtěli ve Francii v roce 1718 dosadit španělského krále?

V roce 1715 odešel na věčnost nejtypičtější absolutistický panovník, Král Slunce Ludvík XIV. (1643–1715). Za svého života vystavěl ve Versailles nejhonosnější palácový komplex všech dob. Jeho posedlost stavbami, reprezentací a válčením ale Francii velmi vyčerpala, proto většina země přivítala nový liberální a tolerantní režim, kdy se vlády místo pětiletého Ludvíka XV. (1715–1774) ujal regent – vévoda Filip Orleánský. 

Laskavé regentství 

Tento chytrý, vzdělaný, šlechetný, tolerantní a mírumilovný synovec Ludvíka XIV. měl smysl pro umění, hrál v Molièrových a Racinových hrách, skládal hudbu i opery a vynikl také jako talentovaný malíř a rytec. Současně podporoval vzdělání, byl nadšeným chemikem a rovněž projevil mimořádný vojevůdcovský talent. Jako přesvědčený ateista se vysmíval náboženství, miloval krásné ženy a života si užíval plnými doušky. Jeho éra byla proto nazývána „laskavým regentstvím“, neboť každý si dělal, co chtěl. 

Nejbližším příbuzným Ludvíka XV. byl jeho strýc, španělský král Filip V., proto v případě smrti nezletilého panovníka hrozilo, že by se pod jednou vládou spojily Španělsko a Francie. Aby tomu zabránil, uzavřel regent Filip Orleánský raději spolek s Velkou Británií, Nizozemím a římsko-německým císařem. Jeho členové totiž nehodlali dopustit, aby Filip V. porušil svůj závazek z roku 1713, že dědická práva na francouzský trůn nebude uplatňovat on ani jeho potomci. 

Část francouzské aristokracie, takzvaná španělská strana, ale byla s uzavřením spolku nespokojena. Solí v očích jí byl zejména iniciátor protišpanělského spojenectví, ministr zahraničí Guillaume Dubois. Šlechtici ho nesnášeli, v jejich očích byl totiž ambiciózním přivandrovalcem, neboť se vypracoval ze skromných poměrů do vysoké funkce. Podle jednoho z dvořanů se v něm svářely „všechny možné neřesti o to, která se stane jeho pánem. Lakomství, zhýralost a ambice byly jeho bohy, proradnost, pochlebnictví a otroctví jeho prostředky, a dokonalá bezbožnost jeho odpočinkem“. 

Degradovaný princ krve 

Na základě torzovitých pramenů většina historiků usoudila, že spiknutí proti regentovi zosnoval roku 1718 španělský diplomat Antonio del Giudica, kníže z Cellamare. Rodák z Neapole to ve službách španělského krále dotáhl až na generála a mimořádného vyslance u francouzského dvora. Jeho plán schválil španělský první ministr Giulio Alberoni, který též pocházel z Itálie, ale na rozdíl od urozeného knížete se narodil v rodině prostého vinaře a kariéru udělal přes katolickou církev a náruč jednoho maršála. Dokázal se však nakonec vetřít do přízně španělské královny a jako první ministr usiloval o posílení španělského vlivu na Apeninském poloostrově i v celé Evropě. 

Plán nahradit regenta Filipa španělským monarchou nebo jedním z jeho synů nadchl nejen madridský dvůr, ale též vévodský pár z Maine. Menšina badatelů podpořila verzi, že převrat naplánovala vévodkyně z Maine a získala pro něj manžela Ludvíka Augusta i Alberoniho. Vévoda byl nejoblíbenějším synem Ludvíka XIV. a jeho oficiální milenky, paní de Montespan. Ludvík XIV. ho povýšil na vévodu z Maine, generála, správce dělostřelectva, guvernéra Languedoku a prince královské krve. Dokonce mohl zdědit korunu v případě, že by všichni dědicové v přímé pokrevní linii zemřeli.

Podle královy závěti se měl stát předsedajícím regentské rady, hlavním vychovatelem a poručníkem Ludvíka XV. a velitelem dvorské gardy. Jakmile se Král Slunce odebral ke svým předkům, regent Filip Orleánský požádal pařížský parlament o vyhlášení regentem v plném rozsahu se všemi právy. Odvolával se na to, že je královým nejbližším příbuzným z řad skutečných princů krve a že by se o moc neměl dělit s velmoži vzešlými z nemanželského lože. Členové parlamentu si poté vymohli obnovení práva vznášet námitky proti královským nařízením, a následně Filipovi vyhověli. Vévoda z Maine přišel o funkce i veškerý vliv a byl mu odňat i titul prince krve. 

Madame Lucifer 

Panovačnou a nadutou Ludviku Benediktu, vévodkyni z Maine, manželův náhlý pád z Olympu neobyčejně rozzuřil. Byla princeznou z vedlejší královské linie Bourbon-Condé a mimo jiné pravnučkou našeho zimního krále Fridricha Falckého. S nadšením vystupovala v divadelních představeních a podporovala řadu umělců, například filozofa a básníka Voltaira. Na rozdíl od svého poněkud plachého manžela byla odvážná, měla prudký temperament a v záchvatech vzteku fackovala nejen služebnictvo, ale i chotě. Říkalo se o ní, že má ostré žihadlo podobně jako včela na jejím erbu a řídí se heslem: „Jsem sice malá, ale rány dávám kruté.“ 

Pro úplnost dodejme, že regent Filip Orleánský byl švagrem vévody z Maine, neboť si musel vzít jeho sestru – krásnou a vtipnou Františku Marii de Blois. Po smrti svého otce Ludvíka XIV. se tato „bastardka“ stala první dámou Francie coby regentova choť. Je popisována jako ztělesnění pýchy a lenosti. Celé dny proležela na pohovce, mlsala sladkosti, nebo se třikrát či čtyřikrát do týdne opíjela. Na druhou stranu ale měla také smysl pro pořádek a schopnost prosadit se. Manželovi přinesla velkolepé věno ve výši dvou milionů livrů a k tomu 350 000 livrů roční apanáže (pradlena si musela vystačit s 24 livry ročně). Manželé se nicméně brzy odcizili, vévodkyni vadily rychle se střídající manželovy metresy, zpravidla herečky nebo prostitutky. Na její výtky regent nedbal a před přáteli o ní mluvil jako o „Madame Lucifer“. O spiknutí proti svému manželovi údajně věděla a tajně ho podporovala. 

Nepovedená fraška 

Z vysoké šlechty patřili mezi spiklence i vynikající diplomat, kardinál Melchior z Polignaku nebo proslulý muž volných mravů a lamač dámských srdcí Louis François, vévoda z Richelieu, příbuzný slavného kardinála a prvního ministra známého z románů o třech mušketýrech Alexandra Dumase. Navzdory svému nepříliš hlubokému vzdělání vynikal vévoda z Richelieu jako diplomat a generál a měl tehdy milostný poměr s jednou z regentových dcer.

Pruský král Fridrich II., který si od kardinála z Polignaku koupil sbírku antického umění, v jednom ze svých děl popsal záměry spiklenců: „Španělsko mělo vylodit loďstvo na bretaňském pobřeží, (…) uvěznit krále a vévodu orleánského, svolat generální stavy a španělského krále nechat jmenovat poručníkem Ludvíka XV. a regentem Francie.“ 

Spiklenci ale postupovali nedbale, vévodkyně z Maine všude verbovala další spoluspiklence, z nichž ji někteří špehovali ve prospěch vlády. Podle Voltaira přišlo rozhodující udání od jedné pařížské bordelmamá. Jeho vyprávění převzal i Fridrich II. a ve své knize uvedl: „Tajný písař knížete Cellamareho byl jedním z klientů Fillony, která byla dobře známá tím, že ve svém domě pořádala tajné orgie. Regent a kardinál Dubois využili ženiných schopností při více než jedné příležitosti. Jednoho dne našla Fillona španělského úředníka v zádumčivé náladě, která pro něj obvykle nebyla typická. Protože se jí nepodařilo zjistit důvod jeho nálady, poslala za ním obratnou a mazanou dívku, která ho přiměla pít a mluvit. V jeho opilosti ho dívka prohledala. Listiny, které měl u sebe, se Filloně zdály tak důležité, že je okamžitě odnesla regentovi. Ten nechal úředníka na místě zatknout. Všichni účastníci spiknutí byli odhaleni.“ 

Podle jiné verze dali konspirátoři kompromitující dokumenty, včetně dopisů od vévodkyně z Maine a vyslance prvnímu ministrovi Alberonimu, přepsat neloajálnímu kopistovi z královské knihovny – Jeanovi Buvatovi. Vyděšený Buvat urychleně o všem informoval ministra Duboise. Ten mu nařídil, aby listiny opsal a odevzdal, aby mohl zjistit, kdo další je do spiknutí zapleten. A tak byly přepsané dokumenty doplněné o nešifrované seznamy spiklenců uschovány do falešného dna kočáru, jímž se domů vracel jeden španělský kněz spolu se synem zkrachovalého bankéře. 

Policie kočár poblíž Poitiers zastavila, prohledala a našla kompromitující písemnosti. O všem byl informován regent, který konspirátory přikázal pozatýkat. Tajná akce tak skončila dříve, než byla pořádně připravena a než se stala skutečnou hrozbou pro stávající režim. Spíše připomínala nepovedenou frašku. 

Pomoc z Bretaně 

Španělští agenti navázali kontakty s bretonskými šlechtici, nespokojenými s regentovou politikou, především se zvýšením daní. Bretonský sněm se vládě postavil na odpor. Poté, co byli napadeni státní výběrčí daní, regent vyslal do Bretaně vojáky, aby v případě potřeby vybrali daně násilím. V jejich čele stál maršál Pierre de Montesquiou, hrabě d'Artagnan, podle jehož bratrance d'Artagnana vytvořil spisovatel Alexandre Dumas světoznámého románového hrdinu. Bretonští stavové se nechtěli podvolit, takže znovu neschválili navýšení daní. Některé z nich nadchla myšlenka, že by se Bretaň odtrhla od Francie. Do jejich čela se postavil markýz de Pontcallec. 

Plánem bylo zatknout regenta na jedné z jeho vyjížděk poblíž Paříže, dosadit do funkce regenta španělského krále, jehož vojíni by se vylodili v Bretani a Poitou, aby pomohli povstalcům. Konspirátoři se při uskutečňování plánů spoléhali na ozbrojené bandy ilegálních obchodníků se solí. Poté, co Cellamareho spiknutí ztroskotalo, povstali Pontcallecovi muži sami. Zanedlouho ale byli rozprášeni vládními 15 000 vojáky, neboť se jim ze strany obyvatel ani španělské monarchie nedostalo dostatečné podpory. Na jaře 1720 byli čtyři z předáků včetně markýze na náměstí v Nantes popraveni.

Pontcallec se stal bretaňským lidovým hrdinou, o němž se zpívalo v nejedné tklivé baladě. Je vždy vylíčen jako odvážný mladý vlastenec, bojující z lásky ke svému lidu a své zemi. V jedné z balad se zpívá: „Nebohý chudý lide, ten, kdo tě živil, šatil a podporoval, je mrtev. Muž, který vás, lid Bretaně, miloval, je mrtev (…). Zemřel, jako umírají mučedníci a světci. Vy, kteří jste ho zradili, buďte prokleti.“ Ve skutečnosti ale žádným hrdinou bez bázně a hany nebyl. Pontcallec, potomek slavného, leč zruinovaného bretonského rodu sloužil nejprve deset let v armádě a po návratu na svůj hrad se živil pašováním tabáku. Byl rovněž vášnivým lovcem a měl pověst autoritativního, dokonce drsného a násilnického statkáře. 

Mírné tresty 

Dva týdny před Vánocemi nechal regent hlavní spiklence pozatýkat. Kdyby byl věřící, mohl se inspirovat pasáží v Bibli: „Na hlavu těch, kdo mě obkličují, ať padne utrpení, na němž se jejich rty umluvily. Ať na ně dopadne žhavé uhlí, ať je Bůh do ohně srazí, do vířivých proudů, aby nepovstali. Pomlouvač se v zemi neudrží, zlovolného násilníka stihne náhlá zkáza.“ Jako ateista a politický realista dal přednost umírněnosti. Kníže z Cellamare byl dva měsíce vězněn na zámku Blois a poté vyhoštěn. Ve Španělsku pak dosáhl prestižní funkce v kastilské správě a až do smrti se těšil králově velké úctě i přízni. Vévodkyně z Maine byla vypovězena do Dijonu, zatímco její manžel uvězněn v renesanční pevnosti Doullens. Po dvou letech měli povoleno se usídlit na svém zámku v Sceaux, kde vévodkyně obnovila dvůr, ale vévoda se držel stranou politického života a pečoval o sbírku knih. 

Kardinál Melchior z Polignaku, autor latinských básní, který sepsal manifesty spiklenců, musel odejít do vyhnanství do Flander. Vévoda z Richelieu byl uvězněn v Bastile, kde však nepobyl dlouho, neboť se za něj přimluvila jeho milenka, regentova dcera. Světoznámý spisovatel a myslitel Voltaire se od vévodského páru z Maine distancoval a stejně jako Richelieu usiloval o regentovu přízeň a záštitu. Přestože v poémě Henriada vychválil regentova praděda a zakladatele bourbonské královské linie Jindřicha IV. a odsoudil náboženský fanatismus a občanské neshody, vytouženou přízeň orleánského vévody se mu získat nepodařilo. Až později se mohl pyšnit rádoby přátelskými vztahy s pruským králem Fridrichem Velikým či ruskou carevnou Kateřinou II. 

Záminka k válce 

Francie využila aféry kolem spiknutí, do níž byli zapleteni španělští pohlaváři, aby v lednu 1719 vyhlásila Španělsku válku. Následovala tak Velkou Británii, Rakousko a Nizozemsko. Za formální důvody byly označeny intriky kardinála Alberoniho a vměšování do vnitřních záležitostí, ve skutečnosti Francouzům vadila snaha Španělů ovládnout Sardinii a Sicílii. Válka vedená v Itálii, severním Španělsku, Skotsku a Severní Americe brzy ukázala slabost španělské monarchie. Jako gesto dobré vůle Filip V. nejdříve odvolal Alberoniho ze všech funkcí, pak se mírovou smlouvou vzdal obsazených italských území a Francii udělil obchodní výhody. Kardinál Alberoni svou účast na spiknutí nepopíral ani na svém jednání neviděl nic špatného. Jenže z madridského dvora byl potupně vyhnán a musel se vrátit do rodné Itálie, kde ho většina tamějších vládců intenzivně nenáviděla jakožto strůjce španělské expanze. 

Ačkoliv se mu podařilo vyhnout zatčení janovskými úřady, skončil nakonec v papežském vězení. Za nového papeže byl propuštěn, spravoval Ravennu a vedl papežská vojska proti vzpurné malé republice San Marino. Poslední léta strávil v rodné Piacenze, kde deset let vedl nemocnici a poté školu pro chudé děti a mladistvé. Jako vyhlášený gurmán miloval vaření a do dnešních dob se po něm dochovaly recepty na speciality piacenzské kuchyně, například salámová roláda Coppa del Cardinale z vepřového masa nebo makaronový „dort“ Timballo Alberoni s krevetovou omáčkou, houbami, máslem a sýrem. 

Odhalení spiknutí značně pohoršilo Filipa Orleánského a otřáslo jeho liberálním lidumilstvím. Někteří dokonce tvrdili, že přemýšlel o tom, že se vzdá své funkce a uchýlí se do ústraní, ale Duboisovi se jej podařilo s odkazem na zájmy a blaho Francie od jeho úmyslu odradit. Regent si naopak své postavení upevnil, zvláště když se zbavil španělské kliky vedené jeho dlouholetými úhlavními protivníky, vévodským párem z Maine. Ve funkci však až do dospělosti Ludvíka XV. nesetrval, pět let po odhalení spiknutí totiž podlehl mrtvici.