Přežili trest smrti: Příběhy odsouzenců, kteří přežili vlastní popravu

V minulosti se v evropských zemích popravovalo zejména stětím hlavy položené na špalku. Úspěšnost takové metody pochopitelně závisí na schopnostech kata, který se ne vždy trefí na to správné místo. Uvádí se, že na nervozitu popravčího doplatila například skotská královna Marie Stuartovna, jež byla v roce 1587 odsouzena za údajnou podporu katolické opozice. Její stětí ale bylo úspěšné až na třetí pokus – při tom prvním ji kat pouze bolestivě zranil tupým koncem nástroje. Aby toho nebylo málo, když pak chtěl královninu krvácející hlavu triumfálně zvednout do vzduchu, zapomněl, že má na sobě paruku, a hlava se nedůstojně vykutálela ven.

Přesnější než kat

Právě k omezení podobných nedopatření měly sloužit speciální vynálezy v podobě dřevěné konstrukce opatřené zabudovaným ostřím se zkosenou hranou, jejichž prototypy se používaly již ve středověku. Nejznámějším z nich se nicméně stala gilotina, kterou během Velké francouzské revoluce propagoval lékař Joseph Ignace Guillotine.

Přístroj na rozdíl od živého kata skýtal spolehlivější a méně bolestný výsledek, takže se považoval za humánnější metodu než „tradiční“ poprava sekerou. Sám Guillotine proslul coby odpůrce trestů smrti a věřil, že rychlý a spolehlivý nástroj by mohl představovat první krok k jeho zrušení. Pro úplnost dodejme, že na to si musel počkat až do roku 1981, kdy popravu ve Francii postavil mimo zákon tehdejší prezident Francois Mitterrand.

Z šibenice na svobodu

Ještě méně spolehlivý způsob usmrcení než stětí představuje oběšení. Při něm se uzavře přívod okysličené krve do mozku a právě mozková ischemie představuje častější příčinu úmrtí než udušení. Konkrétní průběh popravy oběšením závisí na umístění uzlu – pokud se nachází přímo pod bradou, v ojedinělých případech může dojít ke zlomenině druhého a třetího krčního obratle (de facto zlomení vazu), jejichž hrot se pak doslova vrazí do míchy a přeruší ji.

Odsouzenec má v takovém případě štěstí v neštěstí, neboť zemře hned – v případě poškození mozkového oběhu nastává smrt v průběhu čtyř a více minut, ačkoli srdce může ještě nějakou dobu bít poté, co již nelze mozek resuscitovat. Čas smrti je v těchto případech otázkou dohody – u soudních poprav oběšením se smrt konstatuje při zástavě srdce, která může nastat až po více než patnácti minutách.

V některých případech se však odsouzený probral k vědomí ještě poté, co jej soudní zřízenci přišli ze smrtícího lana odvázat. Takové štěstí v neštěstí měla například jistá Anna Greenová, britská služka, obviněná v roce 1650 z vraždy dítěte. Nikdo si nevšiml, že při ukládání do rakve slabě dýchá, a teprve následujícího dne jí nahmatali pulz. Dvaadvacetiletá žena následně získala svobodu.

Nechvalnou proslulost si vysloužil také londýnský zlodějíček John Smith přezdívaný „polooběšený Smith“. Po patnácti minutách na šibenici začal shromážděný dav prosit o milost a Smith byl skutečně ještě živý sňat z provazu. Není bez zajímavosti, že prožitá zkušenost se mu patrně nevryla do paměti příliš hluboko, neboť záhy se navrátil k trestné činnosti a stanul před soudem ještě dvakrát, až nakonec v roce 1727 nuceně putoval do vyhnanství. Mimochodem, metoda „polooběšení“, kdy je odsouzený pověšen na provaz tak, aby téměř přestal dýchat a upadl do bezvědomí, se používala jako jeden ze způsobů mučení. Ovšem daná osoba z celkem pochopitelných důvodů ne vždy přežila.

Zubařské křeslo smrti

Moderní metodu popravy přineslo koncem devatenáctého století zavedení elektrického křesla, jež se používá výhradně ve Spojených státech (a v průběhu dvacátého století bylo několikrát použito také na Filipínách). Inspirací k jeho vynálezu se pravděpodobně staly četné nehody zaviněné elektrickým proudem, který tehdy teprve začínal nacházet cestu do domácností.

V srpnu 1881 ve městě Buffalo ve státě New York zahynul přístavní dělník George Lemuel Smith poté, co se dotkl velkého elektrického dynama. O případu se doslechl zubař Alfred P. Southwick a napadlo ho, že by se pro tento zvláštní jev dalo najít nějaké uplatnění. Na základě pokusů se psy postupně dospěl k výpočtům množství proudu potřebného k humánnější alternativě k oběšení a vyvinul upravenou verzi zubařského křesla. 

Krev a zápach

Hned první poprava za použití Southwickova vynálezu, konaná za hojné účasti médií, se ale příliš nezdařila. Odsouzený, třicetiletý vrah William Kemmler, v srpnu 1890 dokázal sedmnáct sekund čelit napětí 1 000 voltů. Když zřízenci proud vypnuli, ještě dýchal, lékař proto nařídil neprodleně znovu pustit zdroj, tentokrát o dvojnásobném napětí. Podpovrchové cévy v reakci na to popraskaly, Kemmler začal krvácet, a podle některých svědků dokonce hořet.

Deník New York Times v autentické reportáži přímo z místa napsal, že „komorou smrti začal prostupovat strašlivý zápach, vlasy pod elektrodou na hlavě a kolem ní a maso pod elektrodou na spodní části páteře a kolem ní zpěnily. Zápach byl nesnesitelný.“ Několik přihlížejících údajně kvůli nevolnosti muselo opustit místnost. Celá poprava trvala osm minut a novináři tuto dlouho očekávanou „revoluci v trestu smrti“ okomentovali slovy: „Lépe by udělali, kdyby použili sekeru.“ 

Do roku 2020 se v USA odehrálo více než 4 300 poprav elektrickým proudem, z toho 84, tedy necelá 2 %, se podle amerického Informačního centra pro trest smrti nepovedlo řádně. Například v roce 1953 se na elektrickém křesle ocitli manželé Ethel a Julius Rosenbergovi odsouzení za špionáž pro Sovětský svaz. Zatímco Julius zemřel hned po prvním pokusu, jeho žena byla i po třetím zasažení proudem stále naživu, a než byla prohlášena za mrtvou, bylo třeba ještě dvou dalších výbojů.

Dvě hodiny na kapačce

Přesuneme-li se do současnosti, zjistíme, že praktikování trestu smrti se i nadále potýká s poměrně vysokou mírou chybovosti, a to i přes to, že v posledních desetiletích se podařilo zavést řadu dalších technik s cílem maximalizovat humánnost celého procesu a zajistit co možná nejvyšší spolehlivost. Americká ústava sice garantuje, že vězni při popravě nebudou vystaveni utrpení, ne vždy je ale možné to splnit.

V nedávné době média přinesla hned několik zpráv o zpackaných popravách smrtící injekcí. Například v roce 2014 odsouzený dvojnásobný vrah Joseph Rudolph Wood umíral hodinu a sedmapadesát minut, přičemž po celou dobu údajně zajíkavě dýchal. Za možnou příčinu úřady označily užití nových, nevyzkoušených farmak, k nimž musely přistoupit poté, co se velcí výrobci léčiv zejména z Evropy zavázali neposkytovat americkým věznicím látky určené pro usmrcování odsouzenců. 

Falešná poprava

Předloni v květnu dokonce jeden z odsouzených vězňů aplikaci smrtícího koktejlu přežil: sedmapadesátiletý Kenneth Eugen Smith měl být v prosinci 2022 usmrcen pomocí letální injekce, ale po připoutání k popravčím nosítkům se zřízencům nezdařilo zavést do jeho paže kapačky ani vpíchnout jehlu pod klíční kost. Smithovi právníci tvrdili, že úřady ho „mučily celé hodiny a vystavovaly těžké duševní újmě z falešné popravy“.

Vedení věznice následně výkon trestu smrti odvolalo a guvernérka státu Alabama Kay Iveyová rozhodla o dočasném pozastavení provádění poprav ve státě. Sám Smith podal na stát Alabama žalobu a požádal o to, aby při příštím pokusu věznice zvolila raději jiný postup. Loni v lednu byl úspěšně popraven pomocí dusíku – zcela nové popravčí metody poprvé zavedené právě tohoto roku ve čtyřech státech USA, a to jako druhá volba po smrtící injekci. Jinde na světě se zatím nepoužívá.

---

Čtěte také:

Popravy na domácí způsob: Historie trestu smrti v Česku

Dva dny před Vánocemi roku 1986 zabil Vladimír Lulek svou ženu a čtyři děti. Dne 2. února 1989 mu v popravčí cele na pražské Pankráci dali na krk oprátku. A právě toho dne popravčí vykonal...