Stvoření vs. věda: Fakta a mýty o porodu
Každou minutu se po celém světě narodí průměrně 278 dětí a stejný počet žen tedy absolvuje porod. Třebaže jde o zcela přirozený proces, který již miliony let umožňuje reprodukci všech savců, doprovází jej řada mýtů. Jak se k nim stavějí moderní vědecké poznatky?
Chůze po dvou končetinách sice umožnila člověku zásadní pokrok ve všech oblastech života, zároveň však přinesla jeden zásadní hendikep – lidské matky rodí nejdéle a nejnáročněji ze všech živočišných druhů. Dokonce i primáti, lidem evolučně nejbližší živočichové, zvládají porod relativně snadno. Oproti tomu ženy se během přivádění potomka na svět obvykle neobejdou bez asistence jiných žen.
Nepřipravená mláďata
V šedesátých letech minulého století představil americký antropolog Sherwood Washburn hypotézu tzv. porodnického dilematu. Podle něj je popsané úskalí výsledkem dvou protichůdných evolučních tlaků při vývoji lidské pánve: zužování pánevního otvoru a zároveň zvětšování mozkovny, tedy i lebky. Podle některých názorů oba zmíněné procesy nastaly přibližně u Homo habilis, tedy asi před 2,3–1,4 milionu let. Pánevní cesty jsou v současnosti natolik úzké, že hlavička plodu při průchodu těsně přiléhá k jejich stěně a navíc se celé tělíčko musí během porodu otáčet, aby se do nich vešlo.
Washburnova teorie pak zachází ještě dál a nabízí odpověď na otázku, proč ve srovnání s ostatními zvířaty přicházejí novorozenci na svět extrémně nepřipraveni na život bez matky (například mláďata kopytníků se ihned po porodu staví na nohy). Washburn se domnívá, že jde o důsledek postupného zkrácení fyziologicky optimální doby těhotenství během evoluce. Čím déle dítě v děloze přibývá na váze, tím rozměrnější je samozřejmě i jeho hlavička, až v určitém bodě dosáhne krajního obvodu pro průchod pánví. Devět měsíců ale nestačí k tomu, aby se rozvinuly některé základní schopnosti nebo funkce. Například lidský mozek při narození funguje z pouhých 25 % své kapacity.
Obavy, zda je pánev dostatečně široká pro hladký průběh porodu, ale nejsou namístě. Ve všech fázích těhotenství se totiž z vaječníků a placenty do krve uvolňuje hormon relaxin, jehož úkolem je mimo jiné uvolnit vazy v přední části pánve a rovněž změkčit a rozšířit děložní hrdlo a pochvu.
Císařský řez znovu a znovu?
Přirozený porod je až několikrát bezpečnější než císařský řez. Proto je-li to aspoň trochu možné, doporučují lékaři ženám rodit vaginální cestou. Porodníci donedávna u žen po císařském řezu volili při následném těhotenství opět operační zákrok, a to z bezpečnostních důvodů. Panovaly totiž obavy, že jizva na děloze by mohla při kontrakcích prasknout. Dnes již se od tohoto názoru opustilo – ženy, které si přejí své druhé miminko přivést na svět přirozeně, obvykle mohou, nebrání-li jim žádný jiný zdravotní problém.
Významnější riziko hrozí, absolvovala-li žena v minulosti více císařských řezů – v takovém případě se jí přirozený porod nedoporučuje. Mimochodem, pokud si žena sama od sebe přeje rodit císařským řezem (například kvůli obavě z bolesti), ale chybí k tomu lékařská indikace (vysoký věk matky, nevhodná poloha plodu, vícečetné těhotenství aj.), lékaři jí to budou pravděpodobně rozmlouvat. Možnost císařského řezu „na přání“ neexistuje.
Budou se v porodnici snažit porod urychlit?
Fyziologický porod může trvat dvanáct i více hodin, a v minulosti proto patřila k běžné praxi snaha jej urychlit pomocí medikace. Nejčastěji se ženám hned po příjmu do porodnice nitrožilně podal hormon oxytocin, který stimuluje děložní kontrakce, aniž by se dbalo na přirozený průběh celého procesu. Intenzivnější stahy pak skutečně vypudí dítě z těla matky efektivněji a rychleji, ale zpravidla za cenu silné bolesti.
K urychlení různými prostředky (mimo jiné umělým protržením vaku blan nebo aplikací spasmolytik pro uvolnění svalstva) se přistupovalo také v případě tzv. pomalu postupujícího porodu – pod tuto definici spadala například situace, kdy dilatace porodní branky postupovala pomaleji než jeden centimetr za hodinu. Tzv. aktivní vedení porodu však v současnosti Světová zdravotnická organizace již nedoporučuje a lékaři by tedy měli respektovat individuální tempo daného porodu a zdravotní anamnézu konkrétní pacientky.
Co vlastně značí začátek porodu?
Na otázku „Jak poznat začátek porodu?“ by se dalo odpovědět jednoslovně: „Obtížně.“ Zejména pro prvorodičky může být obtížné zjistit, kdy porod skutečně začíná, neboť v závěrečných fázích těhotenství (a v některých případech dokonce i celý třetí trimestr) se často vyskytují různé matoucí příznaky, jako například falešné, tzv. Braxton-Hicksovy kontrakce, lidově známé jako poslíčci. Na rozdíl od skutečných stahů vedoucích k porodu ale časem slábnou a jejich intenzitu pomůže zmírnit poloha vleže na zádech v posteli nebo ve vaně.
Zásadním symptomem počínajícího porodu je prasknutí a odtok plodové vody, u některých žen ale tekutina pouze prosakuje, zatímco jiné již pociťují silné kontrakce, aniž by došlo k protržení amniotického vaku. K dalším „spolehlivým“ ukazatelům se řadí odchod hlenové zátky, tedy žláznatého epitelu tvořícího hlen, jehož úkolem je ochrana nitroděložního prostoru před infekcí. Tato tkáň se ovšem může uvolnit i několik desítek hodin před definitivním porodem a přítomnost hlenu tedy nutně neznamená jeho bezprostřední počátek.
V neposlední řadě jsou pak pro zahájení procesu porodu klíčové již několikrát zmíněné kontrakce, nicméně ty se většinou ve slabé a nepravidelné míře začínají objevovat již několik dní před začátkem první doby porodní. Od „poslíčků“ je lze rozeznat zpravidla tak, že postupně pokračují a zesilují, načež se začnou usazovat do rytmického vzorce ve zkracujícím se intervalu – nejprve v řádu desítek minut, později se frekvence zvýší až na desítky sekund. Průměrně kontrakce nastupují do šesti hodin po odtoku plodové tekutiny, měly by se ale dostavit nejpozději do 24 hodin.
Musí se při porodu ležet?
Poloha matky během porodu patří k faktorům, které průběh porodu mohou zásadně ovlivnit. Zatímco v minulosti se v nemocnicích rodilo téměř výhradně v mírném pololehu s pokrčenými koleny, dnes si ženy mohou vybrat, jaká pozice je jim instinktivně nejpohodlnější. Studie prokazují, že vzpřímená poloha (například vestoje s oporou) umožňuje vyšší zapojení gravitace, takže přirozená zemská přitažlivost pomůže dítěti dostat se dolů a ven z porodních cest. Děloha se může stahovat rychleji a efektivněji a podle mnoha žen je taková pozice méně bolestivá.
Snímky z magnetické rezonance naznačují, že rozměry pánevního vývodu se snadněji rozšiřují v dřepu nebo vkleče, přičemž plod se zároveň může dostat do lepší polohy pro průchod pánví. Důvod, proč ve většině zdravotnických zařízení přesto upřednostňují polohu vleže se zvednutých čelem postele, spočívá většinou v tom, že lékař tak má k rodičce snadnější přístup. Množství výzkumů potvrzujících výhody jiných poloh však vedou k tomu, že řada porodníků je již ochotna vyhovět požadavkům konkrétních žen.
Je druhý porod snadnější?
Často se setkáváme s tvrzením, že „podruhé to jde snadněji“. Je-li již porodní cesta rozšířená po prvním dítěti (porod přirozenou cestou skutečně zanechá na pánvi znatelné změny), čistě logicky by se dalo očekávat, že druhý potomek bude mít příchod na svět usnadněný, a tudíž se méně nadře i matka. Průběh porodu nicméně ovlivňuje tolik proměnných, že jeho délku či náročnost nelze dopředu téměř nikdy stanovit. Statisticky je ovšem u druhého porodu nižší riziko nástřihu hráze neboli epiziotomie.
