Od prvních dnů svého prezidentování se Emil Hácha s pomocí svého tajemníka Jiřího Havelky snažil ovlivňovat politickou situaci v zemi. Na základě jeho iniciativy bylo vytvořeno Národní souručenství, jediná povolená protektorátní česká politická organizace, z níž byli vyloučení Židé, ale také vytlačeni čeští fašisté. Hácha doufal, že v nových podmínkách dokáže udržet alespoň nějakou úroveň samostatné české politické autorit.
Předchozí část: Role prezidenta Háchy za druhé světové války (1)
K zásadnímu obratu došlo během roku 1941. Nejdříve byl v dubnu nucen rezignovat tajemník Havelka a na konci září nastoupil na místo říšského protektora Reinhard Heydrich.
Nacisté zároveň zatkli premiéra Aloise Eliáše, který byl již od vzniku protektorátu ve spojení s londýnským exilem a výrazně Háchu ovlivňoval v prospěch Benešových idejí. Eliášovo zatčení přimělo Háchu, postupně ztrácejícího své klíčové spolupracovníky, znovu uvažovat o rezignaci. Vláda ovšem na svém zasedání z 28. září tento krok zamítla.
Proměna v loutku
S Heydrichovým příchodem začaly brutální represe proti odboji a rozsáhlá germanizace. Hácha byl stále více izolován a obklopen lidmi, kteří bez výhrad přijímali názory kolaborantů. Poté, co na konci roku 1941 začal na příkaz Němců zdravit vztyčenou pravicí, ho veřejnost začala považovat za jednoho z nich. Prezident však toto gesto chápal jen jako vstřícný krok vůči okupantům, za který by si mohl vymínit určité ústupky, především zrušení stanného práva a propuštění některých politických vězňů.
V lednu 1942 byla jmenována nová vláda tvořená prakticky výhradně ministry loajálními vůči nacistům. Tlak na Háchu se ještě vystupňoval po atentátu na Heydricha z 27. května 1942. Během následného teroru se fyzicky i psychicky zhroutil a jen německé výhrůžky ho přiměly vystoupit 30. května s projevem ostře odsuzujícím atentát a aktivity Benešovy vlády. Na textu projevu se výrazně podílel jeden z nejaktivističtějších kolaborantů, ministr školství Emanuel Moravec, kterého Hácha osobně nesnášel a o němž prohlásil, že je třeba ho za jeho činy pověsit.
Po Heydrichově pohřbu, který se konal 9. června 1942, Hácha opět osobně navštívil Hitlera. Na Háchovu naivní poznámku o neslučitelnosti anglosaského práva s atentátem zareagoval rozlícený říšský kancléř dalšími výhrůžkami likvidací českého národa. Nedlouho poté, co se vyděšená protektorátní delegace vrátila do Prahy, došlo k vypálení Lidic. Prezident ani vláda proti tomuto zločinu nijak neprotestovali a vyčerpaný Hácha se uchýlil na zámek v Lánech. Nebyl už schopný samostatného jednání a děsil se každého příjezdu Karla Hermanna Franka, o němž mluvil jako o „bestii“.
Zlomený a bezmocný
Na místo prezidenta trpícího postupující arteriosklerózou nastoupili Frank a Moravec. Po roce 1943 Hácha ztratil poslední zbytky vlivu a přestal se úplně ukazovat na veřejnosti. Ve stavu totálního fyzického i duševního ochromení zastihl Háchu i konec války. Zřejmě si ani neuvědomoval kde je a co se s ním děje, když byl v Lánech 13. května 1945 na příkaz ministerstva vnitra zatčen a převezen do nemocnice pankrácké vazební věznice. Samotný Beneš se nejdříve vyjádřil ve smyslu, že by bylo nejlépe nechat Háchu v Lánech v klidu dožít, ale o pár dní později, 19. června, podepsal dekret o Národním soudu, podle kterého měl být souzen.
TIP: První muž protektorátu: Co přinesl Čechům Konstantin von Neurath?
Zprávy z nemocnice ale naznačovaly, že něco takového nebude možné. Hácha nebyl schopný reagovat na své okolí a tím méně na otázky vyšetřovatelů. V nemocnici mu mezitím byla odebrána dietní strava, údajně kvůli zásobovacím potížím. Právě její absence zapříčinila podle dochovaných výpovědí 27. června 1945 jeho smrt. Pohřeb proběhl o tři dny později do rodinné hrobky na Vinohradském hřbitově – za účasti nejbližší rodiny a policie.
Háchova pomoc stíhaným
Ačkoli se Hácha nezapojoval do aktivního odporu proti německé okupaci a ani jej (na rozdíl od své dcery Milady) nijak nepodporoval, snažil se z titulu své pozice a svého svědomí pomoci alespoň některým obětem nacistické zvůle. Velmi silně se angažoval například v případě studentů zatčených na demonstracích v listopadu 1939.
Okupanti ovšem rychle poznali, že prostřednictvím ústupků v této oblasti mohou na Háchu účinně působit. Někteří zatčení tak byli propuštěni po prezidentových projevech, kdy vyzýval veřejnost ke klidu a spolupráci, jiní zase za jeho veřejné blahopřání k Hitlerovým narozeninám. Faktem je, že z celkového počtu více než tisíce zatčených studentů se jich i díky Háchovým intervencím domů nevrátil jen malý zlomek. V drtivé většině ostatních případů byly ovšem jeho pokusy o pomoc odsouzeny k neúspěchu.
