Od špiček k podpatkům: 10 000 let evoluce obuvi
Zatímco se v dějinách měnily formy, tvary, barvy i způsoby zpracování obuvi, její využití zůstává až po dnešní dobu přibližně stejné. Boty vždy prvotně sloužily k ochraně nohy a k vytvoření pohodlí při chůzi
Ze studia vědců však vyplývá, že noha sama o sobě byla mnohem více odolná vůči běžnému prostředí, než bychom se pravděpodobně domnívali. Dokud se člověk pohyboval po přírodním povrchu, chodidlo se na něj velmi snadno adaptovalo a čelilo většímu opotřebení. Teprve s nástupem dlážděných cest a později v souvislosti s asfaltem a makadamem bylo potřeba nohu čím dál více chránit.
Kdy a proč vlastně člověk upřednostnil obutou nohu před nohou bosou? S možnou teorií vzniku obuvnictví přišel americký výzkumník Louis Erik Trinkaus. Původní tvar nohy pravěkého člověka se podobal noze opičí s velkým palcem postaveným proti ostatním prstům. Evoluce však palec stále zřetelněji zmenšovala a posunovala do jednotné řady s ostatními. První boty byly zhotovovány z vláknitých materiálů. Většinou se splétaly z trávy, ovšem v zemích kde rostl šáchor mohla být obuv vytvářena rovněž z papyru.
Ať žije kůže
Kožené boty, respektive oblíbené sandály, se objevovaly zejména ve Středomoří. V klimaticky příhodném podnebí byly tyto otevřené boty vhodné, protože v případě dešťů odpuzovaly vodu, zatímco za horka příjemně větraly. Řekové a Římané velmi dbali o svůj vzhled a není proto divu, že začaly vznikat různé módní typy bot. Nejčastější obuví byly řemínkové sandály, přičemž jednotlivé pásky byly napevno připojeny k podrážce.
Středověk se špičkami
Středověk přinesl celou řadu nových typů obuvi, přestože většina společnosti chodila bosa. Oblíbené se staly barevné uzavřené boty, jejichž špička kopírovala tvar nohy. Později se začala protahovat až do neúměrných délek a často se také stáčela nahoru. Boty se špičkou prý byly příhodné zejména při nasedání na koně, kdy se noha dobře dostávala do třmenů. Pánská móda se časem velmi zjednodušila a vytvořila kalhoty přímo zakončené botami. Ve skutečnosti se jednalo o jakési návleky s podrážkami.
Zajímavostí zůstává, že ještě dlouhou dobu od vzniku bot nerozlišovali lidé pravou a levou. Obě byly připraveny stejně, ovšem z takového materiálu, aby se noze co možná nejlépe přizpůsobily.
Podpatky odznakem šlechty
V době novověku se obuv dále rozrůzňovala. Nejen podle šatů ale i podle bot se poznalo o jakého člověka jde. Ženy zkrášlovaly své toalety titěrnými střevíčky nebo naopak botami na vysokém podpatku. Ten sloužil především k ochraně lemu sukně před prachem ulice. Mužská obuv se postupně začala specializovat, v 16. století již existovaly značné rozdíly mezi botami řemeslníka a například lékaře.
V době vlády Ludvíka XIV. se obuvníci začali předhánět v počtu umístěných pentlí a ozdob na nártu boty. Dvorní mrav navíc velel nosit vysoké červené podpatky, jež byly z šatníku vyloučeny teprve za francouzské revoluce. Krátce po jejím odeznění se však do módy vrátily a ustálily se v ní až do současnosti.
Boty ovlivněné sportem
V průběhu 19. století se obuv zjednodušila. Dámy si nazuly kotníčkové boty, které se začaly hojně vyrábět i díky vynalezení šicího stroje. Práce ševců nyní ztratila svou zdlouhavost a produkce obuvi získala masivnější ráz. Navíc nové technologie při zpracování kůže vedly k poklesu cen kožených bot.
S tím, jak začala stoupat obliba sportu a kultu zdravého těla souvisely rovněž další typy vytvářené obuvi. Do běžného života člověka se totiž vloudily tkaničky. Ty sice existovaly v mnoha variantách již v daleké minulosti, ovšem způsob jejich upevnění a zejména zavazování je z hlediska dějin starý jen několik málo generací.
Do obuvnického odvětví velmi výrazně zasáhli i Češi. V roce 1894 založil Tomáš Baťa spolu se svými sourozenci Annou a Antonínem obuvnickou firmu. Přestože její počátky byly složité, Baťova práce si brzy našla své odbytiště a záhy se rozlétla po celém světě.
