(Ne)uznávané apokryfy: Biblické příběhy, které nejsou součástí Bible

Apokryfy často vyvolávají kontroverzní či přímo negativní reakce. Ne všechny apokryfní spisy jsou však svým obsahem v protikladu k běžnému židovskému či křesťanskému učení. Většinou jsou jen doplňkem nebo alternativou toho, co píší kanonické texty.

Číst je či nečíst?

Židé se na podobě posvátných textů Starého zákona shodli koncem 1. století. Do takzvaného palestinského kánonu nezahrnuli některé mladší starozákonní texty, které pokládali za méně důležité. Tyto texty se ale dostaly do řeckého a latinského překladu Starého zákona (takzvaná Septuaginta a Vulgáta). Konkrétně jde o spisy Tóbijáš, Júdit, tři Knihy makabejské, Moudrost Šalamounova, Sírachovec a některé přídavky ke kanonickým knihám Daniel, Ester a Jeremjáš.

Jako apokryfní je nazývají pouze protestanti, kteří je stejně jako židé nestaví na úroveň ostatních biblických knih. Reformované církve (kalvinistické) je vůbec jako součást bible neuznávají a luteráni a anglikáni jen připouštějí, že jejich čtení je užitečné. Katolíci pro tyto spisy užívají termín deuterokanonické („druhotně kanonické“). Jsou tedy považovány za součást kánonu, ale přiznává se jim menší důležitost. Východní pravoslavné církve je nepokládají za kanonické, ale zároveň „mají být čteny“.

Křesťanské apokryfy

Římskokatolická církev používá výraz apokryf pro knihy, které nejsou v palestinském kánonu a chybí i v řeckém a latinském překladu bible. Jde například o spisy Jubilea, Život Adama a Evy, První a Druhý Henoch, Závěť dvanácti praotců, Mojžíšovo nanebevzetí, Mučednictví Izajášovo a další.

Protestanti je označují za pseudoepigrafy („lživě nazvané spisy“), neboť autorství bylo často dodatečně připsáno významným biblickým osobnostem, aby tak vzrostla autorita těchto knih. 

Novozákonní apokryfy jsou spisy z 1. až 4. století, které obsahem a formou připomínají knihy Nového zákona. Ve svém názvu mají obvykle jméno některého z apoštolů, ale nikdy se nestaly součástí žádného novozákonního kánonu a žádná křesťanská církev je neuznává.

Prokázalo se ale, že některé apokryfy mají společný zdroj s uznávanými spisy. Takovým případem je třeba sbírka Ježíšových výroků (logií) označovaná písmenem Q (z německého Quelle = pramen). Tyto výroky byly sepsány v řečtině na základě ústně předávané tradice, která zřejmě skutečně sahá až do období Ježíšova života. Sbírka Q tvoří společnou látku pro Matoušovo a Lukášovo evangelium a je převážně zaměřena na Ježíšovo učení o království nebeském. Na rozdíl od kanonických evangelií se zde nepíše o Ježíši jako o mesiáši – vykupiteli lidstva. 

Přítel Jidáš, družka Máří

Mezi novozákonními apokryfy lze najít apoštolské skutky, listy, apokalypsy a především pak apokryfní evangelia. Z gnostického prostředí pochází Evangelium podle Jidáše, které tuto postavu v rozporu s běžným podáním líčí pozitivně. Ježíš Jidáše zasvětí do vyšší formy duchovního poznání a Jidáš svou domnělou zradou jen poslušně vykoná boží vůli. Zajímavými texty jsou evangelia Ježíšova dětství (Tomášovo, Jakubovo, Matoušovo), která často velmi naivním a lidovým způsobem líčí různé odjinud neznámé epizody z rané fáze Ježíšova života.

V několika apokryfních evangeliích hraje důležitou roli Marie Magdaléna. Vystupuje v nich jako významná Ježíšova žákyně. V rozhovorech mezi Ježíšem a učedníky často klade důležité otázky. Zatímco mnozí apoštolové Ježíšovo učení nechápou, Magdaléna mu velmi dobře rozumí a dokonce vystupuje v roli duchovního vůdce. Ve Filipově evangeliu se dokonce píše o Marii Magdaléně jako o Ježíšově družce.

TIP: Dva tisíce let trvající tajemství: Kde se skrývá Svatý grál?

Dochovalo se též apokryfní Mariino evangelium, které se odehrává krátce po Ježíšově zmrtvýchvstání. Jeho učedníci se bojí nebezpečí a smrti. Marie Magdalena je utěšuje a dodává jim odvahu. V jedné části textu Marie seznamuje učedníky s naukou o duchovním rozvoji, překonání nevědomosti a boji duše s ďáblem. Petr však zpochybňuje Mariino oprávnění zprostředkovávat Ježíšovo učení, protože v ní vidí soupeře ve vedení ostatních apoštolů.