Nepovedené slavnosti: Které pompézní oslavy skončily katastrofou?
Ani to, že konkrétní oslavu, večírek, banket, párty nebo hostinu pořádá sám vládce, není zárukou, že všechno půjde podle plánu. Historie je plná příkladů, kdy se účastníci i pořadatelé dočkali nehezkých překvapení…
Původně mandžuská dynastie Čching zažila od svého založení v roce 1644 nejrůznější dramatická údobí, ale rozhodně se jí nedají upřít zásluhy. Ze státního útvaru, jež kdysi kontroloval necelé 3 miliony kilometrů území, se kolem roku 1720 rozrostl na kolos ovládající plochu 14,7 milionů kilometrů čtverečních. Zasloužil se o to i císař Kchang-si, který si podmanil jižní Čínu. Udržel se u moci do úctyhodného věku 66 let a na svou narozeninovou oslavu tehdy sezval nejen přátele a spojence, ale také poražené a násilně přivtělené mocnáře říše Chan. Opulentní hostina měla symbolizovat sbratření a císařští kuchaři si dali záležet na tom, aby u stolu prezentovali bohatství „jednotné“ Říše.
Před 2 500 hostů bylo postupně nakladeno 300 různých chodů a pochoutek. Od ovoce, zeleniny, drůbeže, knedlíčků a ryb až po obskurní dobroty jako opičí mozečky, nadívané medvědí tlapy, velbloudí hřbety a polévku z vlaštovčích hnízd. Háček byl v tom, že lidé z Chan si díky této nekonečné hostině o to silněji uvědomovali, jak málo vlastně mají s Mandžuskem a jeho vládci společného. Na vlastní oči u tabule viděli, že se vzájemně liší nejen vírou, politikou a dialektem, ale navíc i kuchyní, která prezentovanou exotikou demonstrovala rozpínavost Říše. Ke sbratření zrovna nedošlo.
Půlnoční překvapení
Isabela Bavorská byla mezi lety 1385 až 1422 francouzskou královnou. A pokud můžeme soudit, rozmařilým zábavám aristokracie rozhodně rozuměla. Takže když mohla na konci ledna roku 1393 uspořádat večírek na počest zasnoubení své oblíbené dvorní dámy, uchopila to ve velkém stylu. Celá sláva s hostinou, hudbou a tancem se konala v pařížském Hôtel Saint-Pol a zlatým hřebem mělo být vystoupení Lesních mužů – tedy pětice tanečníků oděných do kostýmů z hrubého sukna, kůry stromů a lýka. Veselé křepčení těchto stromových divochů ale potácivě přerušil jeden z hostů, vévoda Orleánský. Chtěl se snad na lesní mužíky podívat zblízka. Jenže držel v ruce pochodeň. Možná šlo jen o náhodu, anebo důsledek faktu, že vévoda byl zpitý pod obraz.
Nicméně kostýmy tanečníků se bleskově vznítily. Jeden se zachránil skokem do kádě s vínem, druhého uhasila svou sukní jedna z duchapřítomných dam. Tři další na místě uhořeli. Celkový dojem z večírku byl tedy dost otřesný a vévoda Orleánský měl po vystřízlivění hodně co vysvětlovat. Jedním z oněch nastrojených Lesních mužů, který jen o vlásek unikl děsivé smrti, byl totiž jeho vlastní bratr král Karel VI. zvaný Šílený. Dost možná to tedy nebyla náhoda, ale vcelku naivní pokus o atentát. Ve kterém možná měla prsty i sama nejvyšší hostitelka.
Nepodařený ohňostroj
Svatba je vždycky dobrým důvodem k oslavě, a když se žení budoucí král, obvykle slaví celá země. Co na tom, že nevěsta Marie Antoinetta má pouhých 14 let a dauphin Ludvík XVI. jen patnáct. Datum 30. května 1770 se měl prostě zapsat do historie, a tak se i stalo. Dvorní dodavatelé a organizátoři mimo jiné řešili, čím potěšit a překvapit tisíce prostých lidí, kteří se do Paříže na tuhle „svatbu století“ chystali. Jídlo zdarma? Vyvalit do ulic sudy vína a piva a urožnit pár tuctů býků? Královská pokladnice k takovým výdajům zrovna nevybízela. Levněji a neméně exkluzivně by na davy mohla zafungovat „italská“ novinka: ohňostroj!
U francouzského dvora s ním na večírcích aristokratů už několikrát zazářili bratři Ruggierové. Připravovali jej proto i tentokrát. Háček spočíval v tom, že prostí lidé, kteří se na svatební veselí ze široka i zdáli scházeli, o ohňostrojích mnoho nevěděli. Takže když začaly létat první dělobuchy a ozývat se rány, když se rozjasnila noční obloha září prskavých světel, a když vítr zavál oblak jisker do oněmělého davu, došlo k šílené panice. Nikdo neuhořel, nikdo se nepopálil, nevznikla ani škoda na majetku. Nicméně v nastalé tlačenici, na úprku před ohňostrojem, přišly o život stovky lidí.
Než to skončí revolucí
Až nehistoricky čerstvým příkladem nepovedeného večírku může být připomínka výročí dvou tisíc pěti set let existence Perské říše z roku 1971. Muhammad Rezá Šáh Pahlaví, který vládl Iránu mezi lety 1941 až 1979, oslavu plánoval jako demonstraci úspěchů své vlády.
TIP: Veganský svátek v Thajsku: Extrémní piercing, žhavé uhlí a chůze po čepelích
Přepečlivě inscenovaná sláva počítala s obří hostinou pro 600 význačných hostů, z nichž asi šedesátka patřila k prezidentům nebo korunovaným hlavám. Program zahrnoval ohňostroje či přehlídky vojska, při nichž gardoví vojáci vyfasovali dobové kostýmy Peršanů a mašírovali kolem pódií a kulis vystavěných na ruinách Persepole. Stanové městečko pro zvané vzniklo v uměle vytvořené oáze uprostřed pouště a na jeho opláštění bylo spotřebováno přes 25 kilometrů hedvábí. Nechyběly vagóny plné křepelčích vajíček, nadívaní pávi, kaviár, 5 tisíc lahví archivního šampaňského nebo 50 tisíc pěvců v pozlacených klecích, letecky dopravených z Francie.
Obří narozeninová oslava stála 175 milionů dolarů. To v momentě, kdy se Irán potýkal s řadou politických i náboženských problémů, nevyznívalo zrovna dobře. Občané vystavili šáhovi účet za večírek o 8 let později – revolucí.
