Nemocnice Fatebenefratelli sloužila jako úkryt židovským uprchlíkům i odpůrcům režimu

Nemocnice, která připomíná spíš pevnost, nese plný název Ospedale San Giovanni Calibita Fatebenefratelli. Roku 1546 ji s osobním svolením papeže založili špitálníci sv. Jana, takzvaní johanité. A pro celý Řím učinila za dobu své existence mnoho dobrého. Její představení se totiž rozhodli naplnit stanovy svého řádu a přijali péči o potřebné jako hlavní náplň své činnosti.

Uprostřed řeky

Počínaje 16. stoletím tato instituce sloužila jako fabbriche della salute – továrna na zdraví. A její dveře se nikdy nezavřely před žádným žebrákem a chudákem. Naopak, dostalo se jim tu nebývale profesionální péče – zadarmo. Kvůli své strategické poloze na ostrůvku uprostřed řeky Tibery propojeným s oběma břehy dvěma mosty, se nacházela současně v centru dění i v přiměřené izolaci. Což se ukázalo být velmi prozíravé během morového roku 1656 i za epidemie cholery v roce 1832.

V následujících dekádách se nemocniční areál rozrostl přes celou plochu ostrova. Nemocnice nabízela lůžka pro přestárlé, fungovala jako špitál pro chudé i sirotčinec a mnohem později také jako vůbec první veřejná ordinace očních lékařů v metropoli. Fatebenefratelli zažila ledacos, od okupací, revolucí až po války. Přečkala je vždy se ctí.

Nejisté místo

V roce 1938 ale nebojovala proti obyčejné nemoci. Řím pod přímým vlivem fašistů kopíroval dění v nacistickém Německu. Rasové diskriminační zákony těžce dopadly na zdejší židovskou komunitu, jejíž ghetto se od Fatebenefratelli nacházelo hned přes řeku.

Doktor Giovanni Borromeo, primář celé ostrovní nemocnice, a jeho pravá ruka, duchovní Maurizio Bialek, s viděním světa rozděleného rasovými zákony nesouhlasili. A za nemalého osobního rizika se pokusili zachránit prozatím alespoň jednoho „vyvržence“ – Vittoria Emanuela Sacerdotiho, vynikajícího lékaře, který kvůli protižidovským zákonům nesměl vykonávat svoji praxi.

Sacerdoti dostal ještě před válkou nabídku na místo ředitele ve dvou městských nemocnicích – jen s podmínkou, že se musí stát členem fašistické strany. To veřejně odmítl, čímž si prakticky podepsal rozsudek smrti. Ve Fatebenefratelli jej přesto pod falešnými dokumenty „ubytovali“ a postupně tu nalezla zázemí i jeho rodina.

V ohrožení života

S tím, jak se politická a později i válečná situace vyostřovala, takových narychlo ubytovaných v nemocnici přibývalo. Část z nich byla naoko klasifikována jako pacienti v trvalé péči, jiní nalezli uplatnění coby zdravotnický personál. Pochopitelně s falzifikovanými doklady. Všichni žili ve strachu. Prozrazení by znamenalo v lepším případě vězení, v horším pak popravčí četu.

Na konci září 1943 nabraly události rychlý spád. Německá armáda se rozhodla pro přímou vojenskou okupaci Říma. Novým vojenským velitelem města se stal Albert Kesselring, politickou a tajnou policii převzal Herbert Kappler. Mimochodem, oba byli po válce odsouzeni za válečné zločiny.

Jedním z jejich prvních počinů byl zátah na židovské ghetto. Přes tisícovku jeho obyvatel naložili do dobytčáků a odeslali do polské Osvětimi. Několika obyvatelům zakázané čtvrti se však podařilo nájezdu uniknout. Spásu hledali kde jinde než ve Fatebenefratelli. I tentokrát se jim dveře ke spáse otevřely.

Il Morbo di K

Němečtí vojáci samozřejmě při hledání uprchlíků nedaleký špitál nevynechali. Jenže tehdy zapracovala invence primáře Borromea. Pacientům z horního patra, ve skutečnosti židovským uprchlíkům, přiřkl nečekanou diagnózu Il Morbo di K čili Choroba K. Co to je? To nikdo z uniformované čety netuší. Lékař ale naznačil, že se jedná o neurologickou poruchu, která zahrnuje demenci, paralýzu a vede až k zadušení nemocných. Mělo jít to chorobu extrémně nakažlivou a lék prý na ni prakticky neexistuje. Pochopitelně, že vojáky pátrající po Židech rád zavede i do pavilonu pacientů s touto nemocí, souhlasil Borromea. Ale za jejich zdraví pak ručit nemůže. Velitele pátracího oddílu zápal okamžitě opustil. Zvlášť, když zpoza dveří slyšel velmi ošklivé zvuky dávivého kašle. „Je to něco jako Kochova nemoc?“ zeptal se primáře v narážce na tuberkulózu. Borromeo se jen pokřižoval: „Je to mnohem horší. Těm nebožákům už není pomoci.“ 

Poté stačilo už jen ukázat zdravotní karty a soupis pacientů… Legenda o smrtelně nemocných a hlavně prudce infekčních pacientech posloužila nemocnici Fatebenefratelli alespoň na čas jako neviditelný štít. Díky němu se v průběhu války zachránilo kolem stovky židovských uprchlíků. V prostorách nemocnice se také přechovávala ilegální vysílačka.