Transport F: První vlaky s židovskými občany vyrazily z Brna v roce 1942

Nacismus si dal za cíl vyvraždit veškeré židovské obyvatelstvo. Ďábelská myšlenka ale potřebovala prvotřídní organizaci a hlavně finance. Už v létě 1939 byl proto do Prahy povolán Adolf Eichmann. Jeho úkol byl jasný: vybudovat Ústřednu pro židovské vystěhování. Její pobočky začaly za necelé dva roky fungovat v Brně i v Ostravě a plán na hromadné deportace mohl začít. Finance na něj se poměrně snadno obstarávaly zabavováním majetku židovských obcí, nadací, organizací a spolků. Nemalé finanční částky také přinášel ukradený židovský majetek.

Bylo zastaveno vydávání cestovních pasů a židovští obyvatelé protektorátu tak zůstali v kleštích dějinných událostí. Ústředna provedla přísné sčítání nejen obyvatel židovského vyznání, ale také osob židovského či smíšeného původu. Nepropadnout tímto sítem se takřka nedalo. Nevyhnulo se ani přistěhovalcům z Rakouska, Německa, Maďarska a Slovenska. Transport F měl být naplněn do posledního člověka. Pokud někdo nemohl odcestovat například z vážných zdravotních důvodů, povolali za něj náhradníka. Jednalo se o úředníky, učitele, řemeslníky, obchodníky a velmi často i o ženy v domácnosti s dětmi. Nechyběli ani právníci, lékaři nebo umělci, tedy všichni ti, kteří nemohli vykonávat praxi z důvodu svého židovského původu.

Rychlé balení

V protektorátu se o transportech hovořilo už delší dobu, nikdo si ale nedovedl představit, co vše to obnáší a jak se na ně vlastně připravit. Kdo bude vybrán hned a kdo až později? Podle jakého klíče se určují osudy lidí? Nezbývalo než čekat. První tisícovka brněnských Židů obdržela předvolání do transportu týden před jeho vypravením. Nejspíš jim nařízení doručili ve večerních hodinách, kdy je nejsnáze zastihli doma.

Hned následující den bylo potřeba vyřídit řadu úředních záležitostí, vyznat se v pokynech a vyplnit množství dotazníků. Každé osobě povolili jen jedno padesátikilové zavazadlo. Mělo obsahovat nejnutnější oblečení a hygienické potřeby, nádobí a jídlo na cestu. V té době už ale mohli Židé fungovat ve velmi omezené míře. Měli vyhrazený čas k nákupům, mohli utratit jen přesné množství potravinových lístků a nesměli opouštět město ani městskou část, ve které žili. Dát dohromady vše potřebné téměř nešlo.

Úzkost a strach

U pozdějších transportů si už Židé věci chystali s větším předstihem. Vybavili se praktickým oblečením, dali do pořádku obuv i zavazadla. Peníze či šperky stihli zašít do tajných kapes nebo uschovat u přátel či známých. Nikdo netušil, že po nástupu do transportu své věci už jen těžko najde.

Ale zpět do Brna. Už 12. listopadu se na shromaždišti v budově školy na Merhautově ulici tísnila tisícovka místních Židů – děti, ženy i muži všech věkových kategorií. Spali na slamnících umístěných po celé budově. Chatrné hygienické podmínky jen zvyšovaly napjatou atmosféru. Objevovala se první psychická zhroucení a hysterické záchvaty. Nikdo neměl představu, co bude následovat. A takto tady trávili celé tři dny. Museli odevzdat klíče od domu, veškeré doklady, drobný majetek, peníze a potravinové lístky. Přinutili je podepsat prohlášení o tom, že se vzdávají veškerého majetku. Na celý systém dohlíželi důstojníci SS, kteří veškeré sepsané formuláře pečlivě kontrolovali. Z první tisícovky brněnských Židů se stala pouhá čísla.

Poslední cesta

„Před křižovatkou s Merhautovou ulicí jsme zastavili. Nadřízený odešel a po chvilce se otevřela školní vrata. Z nich vyšel dav dospělých, starých osob a dětí, všichni se zavazadly. Bylo jich strašně moc a do soupravy se museli hodně namačkat. Dojeli jsme před páté nástupiště u hlavního nádraží, kde lidé vystoupili. Soustavu jsem pak odstavil v pisárecké vozovně a znovu byl varován, abych si vše nechal pro sebe.“ Takto vzpomíná na svoji tajnou noční cestu řidič tramvaje, která přepravila první tisícovku brněnských Židů na jejich poslední cestu.

Lidé byli namačkáni do osobních vagonů, ve kterých strávili pět dní. Trasa vedla z Brna do Vratislavi a přes Varšavu, Bialystok a Volkovysku až do Minsku. Když vystoupili na tamním nákladním vlakovém nádraží, „přivítala“ je teplota padající k minus 20 °Celsia. Cestu, která vedla do nuzných domů minského židovského ghetta, lemovaly mrtvoly.

Tady se v zimě, bez vody a kanalizace, s minimem jídla a topení tísnilo na 80 tisíc Židů nejčastěji z okupovaných území SSSR, Vídně, Berlína, Hamburku a nově i z Brna. Židé přijíždějící ze západních transportů (tedy i z Brna) byli označováni jako „němečtí“. Od Židů z východu se odlišovali zjevem, vzděláním, povoláním i politickými názory. Právě to vedlo k častým šarvátkám mezi „ruskými“ a „německými“ Židy v ghettu.

Všudypřítomná smrt

Židé ze západní Evropy si jen těžce zvykali na tamější podmínky i těžkou fyzickou práci. Ustanovily se tak dva pomyslné tábory rozdělené na Židy z východu a západu. Mezi nimi fungovala chladná tolerance a notná dávka nevraživosti. Jediným cílem bylo přečkat kruté mrazy a neustále propukající epidemie. Během zimy v roce 1942 zemřela velká část vězňů na podchlazení a nemoci. Nacisté nakonec otevřeli dvě provizorní nemocnice. Jednu z nich vedl brněnský lékař Eduard Safier. Ani on ale pobyt v minském ghettu nepřežil.

Pracovní povinnost v ghettu platila pro muže od čtrnácti do šedesáti let a pro ženy od šestnácti do padesáti let. Vězni nejvíce vyhledávali práci mimo ghetto, měli tak možnost dostat se do kontaktu s nežidovskými obyvateli města a získat jídlo nebo cokoli dalšího, co bylo možné směňovat na černém trhu.

Vraždící mašinérie

Přísun nových vězňů a z toho plynoucí přelidněnost řešili nacisté brutálními pogromy, při kterých pravidelně zavraždili několik tisíc lidí. Nejčastěji je zastřelili, později se právě zde testovaly tzv. vraždící vozy neboli „dušegubky“. V těchto upravených nákladních autech byli lidé otráveni výfukovými plyny. Během pouhých dvou letních dní roku 1942 takto zavraždili 30 tisíc obyvatel ghetta, mezi nimi také 750 lidí z brněnského transportu F.

TIP: Ve jménu rasové čistoty: Jaký osud stihl za války československé Židy a Romy?

Minské ghetto bylo osvobozeno už v létě roku 1944. Vojáci Rudé armády zde z více než 100 tisíců vězněných objevili pouze šestnáct přeživších. Z brněnského transportu F přežilo 13 lidí. Během likvidace ghetta je totiž přidělili na otrocké práce – tak dostali poslední šanci na život.