Na rozkaz prezidenta: Skutečně nechal Masaryk střílet do dělníků?

V letech 1945–1948, kdy se Komunistická strana Československa teprve připravovala na převzetí moci a tvářila se jako strana demokratická, se ráda hlásila k Masarykovu humanismu. Avšak v padesátých letech se její stanovisko změnilo a z T. G. Masaryka se stal nepřítel. 

Persona non grata

V roce 1953 vedení KSČ vyhlásilo boj proti takzvanému masarykismu, bouraly se prezidentovy pomníky, jeho jméno muselo zmizet z veřejného prostoru, přejmenovávaly se ulice i instituce, v novinách se objevovaly články o jeho nenávisti ke komunismu, dokonce i spekulace, že financoval nezdařený atentát na Lenina. A aby obraz prvního československého prezidenta ve vědomí lidí znectili co nejvíce, přišli komunisté s tvrzením, že to byl právě on, kdo za první republiky „nechal střílet do dělníků“. 

Podkladem pro toto tvrzení se staly nešťastné události, k nimž došlo počátkem třicátých let v době velké hospodářské krize. Za nimi stála právě KSČ, která tehdy procházela krizí.

V roce 1929 proběhl její V. sjezd, který do čela strany zvolil Gottwaldovo vedení. To vyhlásilo program bolševizace, který vedl k oslabení KSČ. V Rudých odborech došlo k roztržce a strana je musela zakládat znovu, dramaticky se snížil počet členů, na protest z KSČ vystoupili přední spisovatelé, několik senátorů a poslanců. Před naprostým úpadkem komunistickou stranu zachránila velká hospodářská krize, která propukla právě v roce 1929 a zasáhla celý svět. K jejím projevům patřila vysoká nezaměstnanost a snižování životní úrovně.

Komunisté se snažili situace využít a radikálními postoji znovu získat pozici mezi pracujícími. K tomu jim měly posloužit stávky, které zoufalí dělníci vyhlašovali. Jejich smyslem nebylo dosažení kompromisu se zaměstnavateli ani prosazení požadavků stávkujících, ale radikalizace nespokojených lidí a vytváření představy, že právě KSČ je jediným skutečným obhájcem jejich zájmů.

Hledání viníka

Podle tohoto vzoru postupovali komunisté 20. dubna 1930 v obci Kosoř u Prahy, kam svolali tábor nezaměstnaných, který organizoval komunistický poslanec Václav Kopecký. Asi 300 lidí pak uskutečnilo nepovolený pochod do Radotína, kterému se snažila zabránit patrola devíti četníků. Organizátoři postavili do předních řad pochodu ženy a děti, sami se skryli za nimi a na četníky začali házet kameny. Jednoho četníka zasáhli, ten údajně propadl panice a bez povelu vystřelil z pušky, pak i ostatní. Zranění utrpěly dvě třináctileté dívky a tři mladé ženy.

Obdobně tomu bylo i v případě stávky, k níž došlo 4. února 1931 v severočeském městě Duchcov. Cílem organizátorů, v jejichž čele stál komunistický senátor Petr Stránský, bylo dovést dělníky z okolí do centra Duchcova a tam uspořádat nepovolenou demonstraci. Zástup zhruba 500 lidí však do města nedošel.

U železničního viaduktu na jižním okraji Duchcova na ně čekala četnická uzávěra. Její velitel stávkující vyzval k rozchodu, ti však neuposlechli, došlo k potyčce a četníci do dělníků vystřelili. Na místě zůstali tři mrtví, čtvrtý zemřel v nemocnici.

Komunistický tisk na to reagoval články, obviňujícími právě prezidenta Masaryka z toho, že „nechal střílet do dělníků“, a přinesl i karikaturu, která ho vykreslovala ozbrojeného puškami a ručními granáty. Pravda je, že hlava státu nedala ke střelbě pokyn a nemohla průběh střetu ovlivnit. Prezident si dokonce předvolal tehdejšího ministra vnitra Juraje Slávika a žádal vysvětlení. „Pane prezidente, četníci stříleli v sebeobraně před agresivním davem. Nemohli jinak, šlo jim o holý život,“ dostalo se mu odpovědi. Sám Stránský, jako organizátor celého střetu, byl zbaven senátorské imunity a za organizování nepovolené demonstrace odsouzen k ročnímu pobytu ve vězení.