Bylo za Tatíčka lépe? Aneb nejslavnější hospodářské mýty První republiky

Každý chce vypadat dobře. Osvícenští historikové potřebovali obhájit své „osvícení“ tím, že dobu těsně předcházející popisovali co nejtemnějšími barvami, aby se tak sami stali doslova „moderními“. Během komunistické totality byla první republika zatracována jako vykořisťovatelský řád. Naopak obecné povědomí za komunistů se naproti tomu vždy upínalo k mladé republice jako majáku prosperity ostře kontrastujícímu s realitou chronicky nedostatkového plánovaného hospodářství. 

1. mýtus: Otevřené hospodářství

V Rakousku-Uhersku se nejen kapitál, ale i práce přemisťovaly překvapivě volně: většina bank působila v mnoha zemích mocnářství, a s němčinou (resp. maďarštinou) mohl člověk najít místo takřka kdekoli. Velký „jednotný trh“ pak dovoloval výtečnou „mezinárodní“ dělbu práce, kde se české země specializovaly na průmysl, uherské na zemědělství, a rakouské na služby – bankovní, transportní, administrativní, apod.

Nové Československo se však přidalo k obecnému poválečnému trendu zvyšování cel – reagovalo na nově zřízená cla zavedením svých vlastních. Příjmy z nich tvořily významnou část příjmů státní kasy, ale pro průmyslové Československo to mělo velice nešťastné následky. Nejenže nemělo kam vyvážet výrobky, na které se předtím specializovalo, ale najednou se zdražily i dovozy toho, na co se předtím specializovaly jiné části monarchie, tedy hlavně zemědělské produkty.

2. mýtus: Liberální ekonomika

Po 2. sv. válce bylo hospodářství první republiky pranýřováno za svůj „přílišný“ liberalismus. Je pravda, že v porovnání s plánovaným válečným a poválečným hospodářstvím byla první republika nesrovnatelně svobodnějším hospodářstvím. Zároveň však probíhal i v porovnání s pozdější dobou velice drsný a důsledný „hon na čarodějnice“– z hospodářského života byli mýceni všichni Němci, byť oficiálně byli na mušce všichni cizinci. Ti zastávali zpočátku velice výkonné funkce (v drtivé většině proto, že byli nejlepší), a tak vytlačením Němců dochází vlastně ke ztrátě výkonných elit. 

V roce 1920 byl schválen Zákon o podnicích, které mají sídlo mimo území státu. Ten však byl jen završením předtím probíhající „divoké“ nostrifikace. Pokud jakákoli zahraniční firma chtěla v Československu podnikat, musela sem přenést i své sídlo. Spoustě firem se to samozřejmě vůbec nevyplatilo, a v Československu tak vůbec nepodnikaly. Ve jménu podpory československé ekonomiky tak českoslovenští občané přicházeli o zaměstnavatele, a za spoustu výrobků museli platit vyšší ceny poté, co stávajícím výrobcům odešel konkurent. 

3. mýtus: Otázka vyspělosti

Všem nežádoucím opatřením navzdory životní úroveň rostla. První léta státu byla ve znamení hospodářského „transformačního“ poklesu velice podobná prvním letům po pádu komunismu: ztráta trhů, protekcionismus, měnová odluka neboli vyjmutí „vlastního“ oběživa ze systému cizí měny. V této souvislosti se většina bankovních historiků shoduje, že Československo zvládlo odpoutání se od mocnářského měnového systému nejlépe ze všech nástupnických států, a nabyté zkušenosti potom Československo rozdávalo jiným odlučujícím se měnám a samo jich využilo v rozdělování vlastní měny v roce 1992/3.

Po zhruba pěti letech „transformačních bolestí“ začalo ale hospodářství růst, až do doby hospodářské krize. Během ní jsou jakákoli světová srovnání velice problematická, protože krize 30. let se v různých zemích odrazila různě v různých sektorech hospodářství, což komplikuje spolehlivost jakýchkoli srovnání.

4. mýtus: Sociální zabezpečení

V době krize se vlády vždy chápou otěží a slibují rozevřít ochranný deštník. Během hospodářského poklesu v prvních letech republiky to byl stát, který vyplácel podporu v nezaměstnanosti. Jako přídavek k ní existoval ještě jeden paralelní systém, nestátní a dobrovolný, založený na kolegialitě mezi pracovníky. Když jste nastoupili někde do práce, rozhodovali jste se také, zda se stát členy odborů. Jednou z výhod členství byl i jakýsi druh pojištění proti nezaměstnanosti – když někdy nebyly zakázky a vám bylo řečeno, že teď pár týdnů nemusíte chodit do práce, vaše odborová organizace vám vyplácela podporu. 

V roce 1925 přešel stát na nový způsob vyplácení nezaměstnaneckých podpor. Místo přímých výplat nezaměstnaným dal peníze odborům, které je vyplácely svým nezaměstnaným. Ke každé koruně, kterou odborová pokladna vyplatila nezaměstnanému, stát jednu přidal. Pracovník se mohl rozhodnout mezi menšími členskými poplatky (v penězích či v odvedené práci) v odborech nabízejících menší nebo kratší podporu, nebo zda bude platit více štědřejšímu odboru.