Mučící praktiky estébáků: Jak vzpomínal na soudruhy Josef Černý?

Zatčen jsem byl v pondělí 19. července 1949 v kanceláři nádražní restaurace v Kolíně, kde jsem tehdy pracoval. Naložili mě do auta, projeli Přeloučí a zastavili před hotelem Libuše u nádraží v Pardubicích, kde tehdy měla Státní bezpečnost své sídlo.

První výslech

„Vystupte!“, ozval se ostrý povel. Odvedli mě do prvního poschodí k určenému referentovi StB. Říkali mu Ladislav – tehdy se estébáci mezi sebou oslovovali křestními jmény. Byli tam dva, asi se vzájemně hlídali, aby jeden nemohl zatčenému pomoci. Posadili mě do rohu místnosti na připravenou židli. Chvíli mě okukovali a utrousili několik ironických poznámek. Potom vtrhlo do místnosti asi deset chlapů a začal výslech. Na uvítání jsem dostal ránu do žaludku, až jsem ztratil dech. Když jsem po té ráně na solar pomalu vstal, dostal jsem pro změnu kopance s výhrůžkou, abych odpovídal na otázky, které mi budou kladeny. Fyzický nátlak se stupňoval.

„Vyzujte si boty!“, štěkl na mě jeden z vyšetřovatelů. Odmítl jsem a žádal slušné zacházení. Vrhli se na mě, povalili na zem, vzali boty a přinesli židli, na kterou mě vkleče přivázali. Zavázali mi oči a kladli otázky. Po každé otázce mě uhodili do holých chodidel nějakým gumovým předmětem, na jehož konci byly zavěšeny kovové kuličky. Údery to byly silné a prudké, nesnesitelně bolestivé, pokud zasáhly kotník nebo prsty. Stále jsem odporoval nesmyslným obviněním ze špionáže a velezrady.

Mučení

„Jen mu dej, stejně živej nevyjde!“ Pronikavá bolest přecházela v tupost a přestával jsem rány cítit. Byl to zvláštní stav: snažil jsem se vnímat, dokonce jsem i slyšel z dálky nějaké hlasy, ale nebyl jsem schopen pohybu. „ Už ho nech! Podívej, má toho dost!“

Náhle mě čtyři ruce uchopily a postavily na nohy. Vykřikl jsem bolestí a zhroutil se znovu na podlahu. Posadili mě a začali mluvit mírným hlasem. Jeden z vyšetřovatelů si sedl na židli vedle mne a mluvil potichu a vlídně. Pohlédl jsem na něj a viděl na klopě jeho kabátu sokolský odznak. Sokolů jsem si vždy vážil. Poznal na mně změnu a umínil si, že toho využije. Druhý vyšetřovatel záměrně odešel. „Tady máš tužku a papír a napiš všechno po pořádku. Všechno, co víš. Co jste dělali a s kým ses stýkal.“ „Nebudu nic psát! Všechno, co jsem věděl, jsem vám už řekl!“

Zavolal na chodbu. Za okamžik přišel chlap jak hora a v ruce svíral důtky. Zavázal mi oči, sedl si naproti a začal bít. V pravidelných intervalech mi „masíroval“ důtkami kotníky pro změnu na rukou. Marně jsem ruce schovával, vždy je násilím roztáhl a udeřil. Trvalo to dost dlouho, cítil jsem, jak mi ruce otékají. A zase jsem se dostal na okraj mdloby.

„Tak co, budeš už psát?“ Postavil se proti mně jako mstitel. „Už jsem vám řekl, že nemám co psát.“ Dostal jsem tvrdý políček. Spíš to byla hospodská facka, až mně z nosu vystříkla krev. Odešel a dvoumetrový buldog začal opět s masáží kotníků. Za poměrně dlouhou dubu, alespoň mě se tak zdálo, přišli dva estébáci, vzali mě pod pažemi a protože jsem se nemohl udržet na nohou, pomalu mě odváděli, spíše snášeli k autu, stojícímu na dvoře. Auto se rozjelo k pardubické věznici.

V cele

Hodiny ukazovaly 8:35. To jsem byl tedy u prvního výslechu celých 23 hodin. Dostal jsem se na celu č. 3, což byla samotka velikosti asi 160×300 cm. Vpravo do dveří byl turecký záchod se dvěma špinavými železnými šlapkami. Na opačné straně ležel na zemi ještě špinavější slamník se dvěma potrhanými dekami. S nechutí jsem si lehl na špinavý slamník, přikryl se dekou . Byl jsem k smrti unavený a vyčerpáním jsem okamžitě usnul.

Probudily mě údery věžních hodin. Odbíjely čtyři a do cely se prodíraly paprsky nadcházejícího dne. To jsem musel spát téměř celý den. Když jsem si uvědomil, co mě čeká, začal jsem se bát. Třásl jsem se po celém těle. Za chvíli někdo zabouchal na dveře cely a dozorce mě odváděl do umývárny, kde jsem se u železného koryta trochu napil, smyl si krev z tváře a ochladil kotníky u rukou. Šel jsem zpět do cely jako bych se učil chodit. Za necelou hodinu mi jeden z vězňů s dozorcem podal snídani: šálek s černou kávou a krajíček chleba. Po obědě a večeři jsem si mohl lehnout a usnul jsem.

Přiznání

V noci si pro mne opět přijeli. Bylo pět minut po půlnoci. „Napíšete podrobný životopis.“ A tak jsem sedl ke stolu a psal. Stále byli s něčím nespokojeni. Převzali mě dva příslušníci, které jsem doposud neznal. Psaní protokolu trvalo celou noc a skončilo v 9 hodin ráno. Chtěli, abych vše podepsal. Tím bych si vlastně podepsal trest smrti, a proto jsem podpis odmítl.

Povalili mě na železnou postel, zavázali oči a začala opět masáž chodidel důtkami se železnými kuličkami. To však nebylo všechno. Přivázali mě tak, že jsem se nemohl pohnout, a na čelo mi začala kapat voda. Co kapka, to rána. Bylo to k nevydržení. „Tak podepíšeš?“ Trochu jsem zakýval hlavou. Odvázali mě, strčili pero do ruky a já se podepsal. „No vidíš, a máme to za sebou. Tos to nemohl podepsat hned? Bylo by to všechno jednodušší.“ A odvezli mě do chrudimské věznice.