Mrzáček, nebo válečník? Výjevy ze zádušního chrámu otřásají pohledem na Tutanchamona

V pořadí jedenáctý faraon 18. dynastie Nebcheperure Tutanchamon se do současného povědomí nezapsal zrovna hezky. Chápán je jako nezletilý otloukánek, za nějž vládli spíše generálové, rádci a kněží. A protože zemřel už po devíti letech vládnutí – někdy kolem svého osmnáctého či devatenáctého roku věku, většina jím navrhovaných ambiciózních reforem v uspořádání řízení Horního a Dolního Egypta (včetně proměny náboženského směřování země) nedošla svého naplnění. 

V krátkosti: byl považován za slabého panovníka, který za sebou zanechal spoustu nedokončené práce. Slavným ho prý učinil až objev jeho bohatě zdobené hrobky v roce 1922. Spekulace o Tutanchamonově fyzické (ne)schopnosti přiživovaly i zprávy lékařů a anatomů, kteří se v průběhu posledních šedesáti let vyjadřovali k jeho předpokládanému zdravotnímu stavu. Byl prý živoucí sbírkou dědičných deformativních syndromů a všemožných postižení, jež nejspíš vycházely z jeho incestního původu. Zkrátka a dobře, při hodnocení odkazu 3 345 let zesnulého egyptského panovníka před námi povětšinou vyvstává obraz mladíka chatrné tělesné konstituce a dost možná i mdlého rozumu. S tímto obrazem ale nyní zatřásl egyptolog William Raymond Johnson. 

Skládanka

Přesněji se hodí říct, že s ním Johnson „třese“ už od roku 1992, kdy se ve své doktorské práci začal věnovat tematickému rozboru výzdoby na obřích blocích opracovaného kamene, jež pocházely z Nebcheperureho zádušního chrámu v Thébách. Chrámu, o němž dodnes máme vlastně jen minimum zpráv, protože do současnosti nepřečkal ani v hrubých obrysech. 

Byl totiž po pár generacích dekonstruován na součástky a použit jako tuctový výplňový stavební materiál. Víme jen, že stavba byla započata ještě za Tutanchamonova života, ale dokončil ji až jeho nástupce Aje II., který ji podle zvyků a tradic nechal vyzdobit k věčné slávě předčasně zesnulého faraona. Některý z mnoha dalších vladařů Nové říše pak nechal tento zádušní chrám rozebrat a již ozdobené velké kamenné kvádry zapracoval jako stabilizační podklad pro jinou pamětihodnost – Alej sfing, vedoucí z Karnaku to Luxoru. 

Aniž by si toho tehdy faraoni byli vědomi, pro současné archeology tím vytvořili moc pěknou hádanku. Jako když smícháte několik různých krabic puzzle, kterým navíc chybí spousta dílků, dohromady. A pak je zasypete pouštním pískem. V tomto konkrétním případě se při archeologických odkryvech na Aleji sfing podařilo najít základy z 1 500 různých zdobených kvádrů, jež byly starověkými staviteli recyklovány z různých již nevyužívaných staveb. Zhruba 200 těchto kvádrů pak pocházelo z onoho rozebraného zádušního chrámu  Nebcheperure Tutanchamona. A právě nad nimi začal před třiceti lety bádat egyptolog William Raymond Johnson.

Poznat správné

Nejprve musel identifikovat kvádry. Ty, které pocházely z Nebcheperureho zádušního chrámu, se naštěstí daly poznat relativně snadno. Jejich grafická výzdoba totiž nesla znaky stylu, jenž byl charakteristický pro pozdní díla mistrů z Amarny. Jejich umělecký rukopis se dal lehce odhalit. 

Těžší bylo rozluštit obsahovou a dějovou stránku zachycených výjevů. Tyto v zádušních chrámech vytesané komiksy zpravidla zachycovaly nejvýznamnější a přelomové počiny nedávno zesnulého panovníka. Události, za které byl blahořečen a vzpomínán lidem celého údolí Nilu. Ale Tutanchamon? O jeho hmatatelných zásluhách dnes víme jen pramálo, takže nápověda z výzdoby jeho zádušního chrámu, jež by shrnovala jeho nejzásadnější počiny, by se určitě egyptologům hodila. Pochopitelnou nevýhodou samozřejmě zůstávalo, že ze zádušního chrámu Nebcheperure Tutanchamona zůstalo, v podobě recyklovaného stavebního materiálu, jen 200 kvádrů. Takže si nějaké vyobrazení jeho činů v celistvosti neprohlédneme. 

Statické umění

Egyptolog Johnson nicméně neztrácel optimismus. Prý proto, že k pochopení obsahu zobrazených výjevů je ani celé vidět nepotřebujeme. Jak to? „Díky neměnné povaze egyptského umění,“ odpovídá. Staroegyptští umělci totiž často kopírovali tradiční výjevy předchozích generací a uchovávali si stejnou metodiku práce. Při vytváření maleb a nástěnných reliéfů užívali pravidelné čtvercové sítě, zachovávali měřítka a proporcionalitu zobrazení. „Takže když máte k dispozici jen několik bloků, ale víte, jak by měl vypadat zbytek scény, můžete v podstatě doplnit, co chybí.“

Máte-li například kvádr, na kterém jsou zobrazeny otěže přivázané k pasu, už předem vlastně víte, že se jedná o faraonův pas. A že na dalším kvádru nahoře nad ním, tedy nad pasem s otěžemi, bude trup faraona střílejícího z luku. Pod jeho pasem pak bude namalován vůz. A na kvádru vlevo po směru jízdy bude zapřažen pár koní. Pochopitelně, že se z toho ještě nedá rozpoznat, na koho že se to faraon vlastně žene. Ale když máte k dispozici další kvádr, na němž je zachycen Núbijec zasažený šípem, dá se odtušit, že na dalších kvádrech bude spousta jiných Núbijců se šípy, a celé zobrazení popisuje kapitolu slavné bitvy. 

„Statická povaha egyptského umění a způsob, jakým graficky na stěnách zádušních chrámů popisují nějaký děj, takovou rekonstrukci obsahu umožňuje,“ říká Johnson. A co tedy lze ze skládačky dvou stovek dochovaných kvádrů vyčíst o Tutanchamonovi?

Válečník?

Pokud jsme mladičkého faraona měli za spíše nemohoucího a nezpůsobilého chudáka, zobrazení nejméně dvou bitev mluví o něčem jiném. Při jedné osobně vede útok válečných vozů proti pevnosti Syřanů. A druhá válečná série zachycuje jeho vítězství nad Núbijci. S naturalistickou podrobností je na jednom z kvádrů dochován výjev, jak mu jeho vojáci přinášejí trofeje – ruce nepřátel napíchané na kopích. A na jiném si po vítězství odváží zajatého Syřana v kleci.

Nedá se předpokládat, že by Tutanchamon – poté, co v devíti letech nastoupil na trůn, hned vytáhl do bitevního pole. Ale ve svých patnácti už něco takového dokázat mohl. A pokud výjevy moc nepřehánějí, zvládl zvítězit nad nepřáteli Egypta v rozmezí tří let hned ve dvou velkých bitvách. A vítězství to byla zjevně tak mimořádná, že se je vyplatilo uvést k největším zásluhám jeho krátké vlády.

Otázkou samozřejmě zůstává, zda umělci při výzdobě zádušního chrámu faraona Nebcheperure Tutanchamona trochu nepřeháněli. Třeba proto, že jim to Tutanchamonův nástupce Aj II. přikázal. To už se dnes pravděpodobně nedozvíme. „To, že sám faraon chtěl být po své smrti viděn jako válečník, ještě neznamená, že se skutečně nějakých bojů účastnil,“ dodává Johnson. „Může to být autorská licence, fantazie umělců velebících zesnulého faraona.“ 

TIP: V hrobce krále Tutanchamona: Před sto lety spatřil svět nejslavnější sarkofág dějin

V této souvislosti se nicméně vyplatí zmínit, že součástí pestré výbavy v Tutanchamonově hrobce byla i kožená zbroj. Zdobená, ale nijak zvláště okázalá. „Byla už tak zchátralá, že se nikdo do její rekonstrukce a restaurování nepustil. Takže nevíme, jestli byla jen na parádu, anebo ji faraon nosil a používal,“ říká. Jisté ale je, že ona zobrazení na kvádrech, opatřená výkladem egyptologa Johnsona, pořádně otřásají zažitým výkladem o zdegenerovaném chudáčkovi. Výjevy totiž popisují spíše osudy mladého vládce-válečníka. Tutanchamona, jak ho ještě neznáme.