Milosrdní andělé: Příběh leteckých zdravotních sester druhé světové války
V průběhu druhé světové války existovala také služební zařazení, o nichž většina příznivců vojenské historie nejspíš ani neslyšela. Patří mezi ně i letecké zdravotní sestry, které vyzbrojeny odvahou a výjimečnými znalostmi zajišťovaly evakuace zraněných či nemocných mužů z bojových zón.
Americké ozbrojené síly prošly po roce 1939 masivní expanzí a výjimku nepředstavovalo ani letectvo. Se zapojením do světového konfliktu a vysláním vojáků na zámořská bojiště pak vyvstala také otázka, jak efektivně transportovat zraněné a nemocné muže zpět do vlasti. Jelikož letouny USAAF byly záhy schopné operovat prakticky po celém světě, mohla zmíněný problém vyřešit právě letecká přeprava. V rámci vojenské zdravotní péče šlo doslova o revoluci, která zachránila život nebo zdraví tisícovkám Američanů, ale i spojeneckým či dokonce nepřátelským vojákům.
Mezi kontinenty
Letecká přeprava zraněných ale vyžadovala také specializovaný personál, a tak se v roce 1942 začalo s urychlenou přípravou chirurgů, zdravotnických techniků a sester na Bowmanově letišti nedaleko Louisville. Po spojenecké invazi do severní Afriky na podzim 1942 se potřeba sester schopných asistovat při vzdušné přepravě raněných dramaticky zvýšila, avšak ženy procházející výcvikem ještě nebyly plně připraveny. Navzdory tomu je USAAF přesně na Štědrý den poslalo do úvodní ostré akce.
Krátce poté došlo i na první mezikontinentální evakuační let, který se odehrál v lednu 1943, a podporučice Elsie Ottová při něm dohlížela na pět vážně nemocných mužů, jež bylo třeba přepravit z Indie do USA. Cesta, která vzduchem zabrala šest dnů, by po moři a zemi trvala okolo tří měsíců. Na příběhu je ovšem fascinující, že tehdy ještě řadová armádní sestra Elsie Ottová v dané chvíli neměla žádný speciální výcvik pro letecké sestry, a dokonce do té doby ani nikdy neletěla letadlem. Jako ocenění za tuto historickou misi obdržela coby vůbec první žena Leteckou medaili. Teprve 18. února 1943 pak došlo ke slavnostnímu ukončení výcviku první skupiny leteckých zdravotních sester.
Obsáhlý výcvik
Vzhledem k tomu, že stroje používané pro leteckou evakuaci přepravovaly i vojenské zásoby, nemohly sestry na jejich palubách nosit na uniformě červený kříž. Ani samotné letouny neměly žádné označení, které by prokazovalo jejich nebojový status, a tak mohly být i se svými osádkami vystaveny nepřátelským útokům. Z tohoto důvodu musely všechny letecké sestry sloužit na základě dobrovolnosti.
Aby se připravily na jakoukoli nouzovou situaci, učily se klíčové postupy pro případ havárie, absolvovaly výcvik v přežití, čtení z mapy, kamufláži či použití padáku. V rámci zdravotnické přípravy studovaly mimo jiné i účinky velké nadmořské výšky na různé typy pacientů. Kromě toho musely být ve špičkové fyzické kondici, aby zvládaly péči o zraněné i v těch nejnáročnějších podmínkách.
Funkce leteckých sester byla ve své době do značné míry revoluční, neboť na palubách letounů se zpravidla nenacházel žádný lékař a ony tak měly autoritu i nad mužskými zdravotnickými techniky. Sestry byly vyškoleny třeba k zavádění infuzí a poskytování kyslíku, což byly v dané době úkony vyhrazené lékařům. Zároveň uměly poskytovat neodkladnou péči v případě šoku či silného krvácení.
Vynikající statistika
Speciální výcvikové středisko pro leteckou evakuaci zraněných amerického námořnictva začalo fungovat 10. prosince 1944 na základně Alameda v Kalifornii a prvních 24 sester tam dokončilo přípravu 22. ledna 1945. Krátce nato, 6. března se podporučice Jane Kendeighová stala první leteckou sestrou US Navy, která se dostala přímo do bojové zóny, když přistála na Iwodžimě a ocitla se tam pod dělostřeleckou palbou. Po skončení mise se vrátila do Států, kde se zapojila do kampaně podporující prodej válečných dluhopisů, avšak brzy znovu nastoupila do služby a stala se tak i první sestrou, která přistála na Okinawě.
Základní organizační jednotku letecké evakuace představovala v rámci amerického armádního letectva takzvaná Medical Air Evacuation Transport Squadron (MAETS – volně lze přeložit jako transportní peruť zdravotnické letecké evakuace). V jejím čele stál letecký chirurg a vrchní sestra. Útvar se dělil do čtyř letek, přičemž každá měla svého lékaře a šest týmů složených z leteckých sester a zdravotnických techniků. Velitelská sekce zahrnovala mimo jiné úředníky, kuchaře nebo řidiče. Dne 19. července 1944 pak došlo k přeznačení jednotek na Medical Air Evacuation Squadrons (MAES – perutě zdravotnické letecké evakuace).
Do konce války sloužilo v rámci 31 zdravotnických evakuačních transportních perutí působících po celém světě přibližně 500 armádních sester. Jejich schopnosti dokládá i statistika, podle které v průběhu konfliktu z celkových 1 176 048 letecky evakuovaných pacientů zemřelo ve vzduchu pouze 46 osob. Náročnou službu zaplatilo vlastním životem 17 leteckých sester.
Slavná jména
Podporučici Ruth Gardinerovou potkal tento osud jako první z nich. Sloužila u letky A 805. transportní perutě zdravotnické letecké evakuace na Aljašce a společně s pěti dalšími sestrami zajišťovala přepravu zraněných a nemocných v rámci americké operace na Aleutských ostrovech. Dne 27. července 1943 však došlo k tragické nehodě, když stroj C-47 Skytrain havaroval během letu pro pacienty a na jeho palubě zahynulo všech 11 osob včetně podporučice Gardinerové.
Další ze sester, která za pomoc druhým obětovala vlastní život, se stala poručice Aleda Lutzová. Sloužila u 802. transportní perutě zdravotnické letecké evakuace – první jednotky tohoto druhu nasazené v zámoří. Během 196 misí se podílela na evakuaci více než 3 500 mužů – žádná jiná sestra neměla nalétáno více hodin. Vojáky zachraňovala v Tunisku, Itálii a Francii a například během bitvy u Anzia opakovaně létala na základnu, která byla pod palbou německého dělostřelectva. Štěstí ji však opustilo 1. listopadu 1944, kdy její „skytrain“ s 15 zraněnými vojáky na palubě (šest z nich byli němečtí zajatci) v bouři narazil do hory Mont Pilat, přičemž tuto havárii nikdo nepřežil. Aleda Lutzová obdržela posmrtně Záslužný letecký kříž, Purpurové srdce a Leteckou medaili.
Mnoho dalších příběhů leteckých sester však mělo šťastný konec. Jeden se odehrál 22. března 1945, když na mýtině poblíž předmostí u Remagenu přistály dva kluzáky Waco CG-4A, aby evakuovaly 25 těžce zraněných amerických a německých vojáků. Jakmile byly naloženy, letouny C-47 je úspěšně dostaly do vzduchu a odtáhly k jedné z vojenských nemocnic ve Francii. V jednom z kluzáků se o zraněné starala poručice Suella Bernardová, která se do této nebezpečné akce přihlásila dobrovolně. Stala se tak jedinou leteckou sestrou, o níž je známo, že se během druhé světové války zúčastnila bojové mise v kluzáku. Nešlo přitom o její jediné prvenství: byla totiž jednou z pětice prvních ošetřovatelek, které 10. června 1944 odletěly do Normandie, aby odtamtud evakuovaly ty nejvážněji zraněné vojáky.
