Nesmělé krůčky: Nové poválečné uspořádání a první kroky OSN
Po zániku Společnosti národů převzala většinu jejích povinností Organizace spojených národů. Jak vypadaly její první kroky vedoucí k obnově poválečné Evropy? V čem se delegáti jednotlivých mocností názorově rozcházeli?
Ustavující schůze Organizace spojených národů začala ještě před koncem války, 25. dubna 1945 v San Franciscu. Jednáním předcházel spor o postavení Francie, kterou Roosevelt odmítal zařadit mezi vedoucí mocnosti. Učinil tak až po Churchillově naléhání. Britský premiér tímto krokem zřejmě usiloval také o oslabení vlivu SSSR, k jehož politice cítil sílící nedůvěru.
Společnost národů zaniká
Zasedání se zúčastnili zástupci 50 zemí a řady nestátních organizací. Rokování vyústilo 25. června v přijetí Charty OSN. Dokument upravoval strukturu a kompetence jednotlivých složek organizace. Vymezení účelu OSN vycházelo z principů Deklarace. USA, SSSR, Velká Británie, Francie a Čína se staly stálými členskými zeměmi Rady bezpečnosti, ustavené v říjnu 1945. Ve stejné době došlo také ke jmenování prvního generálního tajemníka, britského diplomata Gladwyna Jebba. Ten funkci zastával pouze prozatímně do doby, než z volby vzejde nový tajemník. K tomu došlo na prvním regulérním zasedání OSN v Londýně počátkem následujícího roku, kdy Jebba nahradil Nor Trygve Lie.
Symbolické poslední zasedání Společnosti národů proběhlo 18. dubna 1946 v Ženevě. Delegáti 34 zemí se shodli na likvidaci Společnosti a na předání jejího majetku nástupnické OSN. Na základě ujednání z jaltské konference OSN po své předchůdkyni převzala také mandátní teritoria, nově označovaná jako poručenská území. Šlo o 11 oblastí, jež se nacházely de facto v koloniální správě evropských mocností. Všechna poručenská území se v průběhu let 1957–1994 postupně osamostatnila.
Pomoc a obnova
K primárním úkolům OSN v jejích počátcích patřilo především zajištění humanitární pomoci a hospodářské konsolidace v regionech zasažených válkou. Již během přípravné fáze, v listopadu 1943, došlo k založení Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (United Nations Relief and Rehabilitation Administration, UNRRA). Organizace, na jejímž chodu se podílelo 44 zakládajících států, sídlila v New Yorku a její činnost financovaly z převážné části USA. UNRRA sehrála důležitou roli při zajišťování repatriace vězňů, nuceně nasazených a válečných zajatců. Mimo to se starala o zásobování potravinami, oděvy i zemědělskými a stavebními potřebami. Počet pracovníků UNNRA v prvních poválečných letech dosáhl 12 tisíc osob. Pomoc putovala celkem do 16 zemí.
Problémy spojené s činností UNNRA ale předznamenaly potíže, jimž měla zakrátko čelit celá OSN. Již na podzim 1946 se vedení UNNRA rozhodlo upustit od plánovaných dodávek do Sovětského svazu s odůvodněním, že se Moskva nepřípustně vměšuje do záležitostí sousedních států. Když OSN v závěru roku 1947 ukončila činnost UNNRA a rozhodla se ji nahradit takzvaným Marshallovým plánem, země formujícího se sovětského bloku další podporu ze Západu odmítly. V atmosféře počínající studené války tak systém mezinárodní spolupráce dostal první citelné trhliny.
Svobodné území Terst
Zatěžkávací zkouškou mladé OSN se stalo řešení vlastnictví přístavu Terst, který si nárokovala Itálie i Jugoslávie. V závěru druhé světové války se město stalo předmětem „závodu“ mezi Titovými partyzány a britskými jednotkami. Ty nakonec dorazily jako první a zabránily jugoslávské anexi. Trvající napětí v oblasti vedlo k vydání rezoluce OSN z 10. ledna 1947, která vytvořila Svobodné území Terst.
To se členilo do zón A a B. Zónu A, která zahrnovala samotné přístavní město, spravovala americká vojenská komise s pomocí kontingentu britské armády. Venkovská zóna B byla v rukou Jugoslávců. Až v roce 1954 se zástupci USA, Velké Británie, Itálie a Jugoslávie dohodli na rozdělení území s tím, že zóna A se stane součástí Itálie a zóna B připadne Jugoslávii. Vzájemné nároky obou států na sporné území formálně ukončila až Osimská smlouva z roku 1975.
