Od Společnosti národů k OSN: Druhý pokus o kolektivní bezpečnost
Během druhé světové války spojenečtí diplomaté vytvořili koncept nové organizace, která měla nahradit Společnost národů. Plán však od počátku narážel na rozdílné mocenské zájmy, které vyústily až ve studenou válku.
Počátkem 30. let se Společnost národů založená po první světové válce dostala do citelných problémů. Konference o odzbrojení probíhající mezi roky 1932 a 1934 selhala. Namísto toho v průběhu 30. let společnou diplomacii, vycházející z Versailleského mírového systému, stále více nahrazovaly separátní smlouvy a aliance mezi státy s totožnými zájmy.
Pryč ze Švýcarska
Řady Společnosti národů opustily v roce 1933 Německo a Japonsko, naopak o rok později přistoupil dosud izolovaný Sovětský svaz. Španělská občanská válka a japonská agrese vůči Číně jasně odhalily neakceschopnost této nadnárodní organizace a problémy kulminovaly v souvislosti s takzvanou mnichovskou krizí v září 1938. Tu nakonec rozhodlo usnesení čtyř mocností, přičemž Společnost zůstala zcela stranou.
V reakci na daný vývoj již 30. září Shromáždění Společnosti národů přeneslo většinu svých pravomocí na úřad generálního sekretáře. To potvrdilo i usnesení ze 14. ledna následujícího roku, po jehož přijetí se shromáždění fakticky přestalo scházet. Budova Paláce národů v Ženevě zůstala do konce druhé světové války nevyužívána. Některé složky Společnosti, zejména Mezinárodní organizace práce (International Labour Organisation, ILC), však pokračovaly v činnosti. Vzhledem k panujícím obavám z nacistické invaze do Švýcarska nicméně organizace v létě 1940 přesunula své sídlo do kanadského Montrealu. Tam pak úřadovala až do roku 1948.
V chodu zůstal také ženevský sekretariát, jehož vliv byl ale zanedbatelný. Po německém útoku na Francii v květnu 1940 navíc úřad přišel o 80 % personálu. Někteří z úředníků museli narukovat do armád svých domovských zemí, další opustili Švýcarsko z obav před vpádem nacistů. V srpnu téhož roku rezignoval stávající sekretář Francouz Joseph Avenol, který přenechal úřad svému zástupci Irovi Seánu Lesterovi. Ten se zasloužil o přesun části agendy do Velké Británie a USA. Zbytky orgánů Společnosti se díky tomu později mohly stát základem nové Organizace spojených národů.
Sebeurčení pod dohledem velmocí
V průběhu války přirozeně rezonovaly otázky budoucího uspořádání mezinárodních vztahů. Prvotní diskuse se týkaly zejména států protihitlerovské koalice. Již v červnu 1941 zástupce Velké Británie a exilových vlád přijali ve Svatojakubském paláci v Londýně deklaraci, která kromě definování válečných cílů obsahovala také rezoluci o budoucí „dobrovolné spolupráci svobodných národů“.
Postupem času se předmětem jednání staly i obecnější otázky poválečného zajištění kolektivní bezpečnosti. Klíčovou se stala Rooseveltova vize, podle níž měly po porážce zemí Osy převzít dominantní postavení USA, Velká Británie, Čína a SSSR. Uvedený koncept se z velké části inspiroval principem „Velké čtyřky“ dohodových mocností, která sehrála vůdčí roli na Pařížské mírové konferenci po první světové válce.
Američtí diplomaté hovořili o konceptu „čtyř policistů“. V tomto duchu také vyzněla Deklarace Spojených národů, podepsaná na Nový rok 1942. Její text částečně vycházel z Atlantické charty, kterou již v předešlém roce signovali Britové a Američané. Vedle práva na sebeurčení a zásad svobodného obchodu obsahovala Deklarace – na rozdíl od Charty – také zásadu náboženské svobody. Tu se Rooseveltovi podařilo prosadit navzdory prvotním sovětským námitkám.
Do konce války k Deklaraci přistoupilo 26 států a území. Šlo o všechny země Latinské Ameriky s výjimkou Argentiny, dále o několik asijských a afrických států. Nechyběl ani podpis československého zástupce, který reprezentoval exilovou vládu v Londýně.
Úvahy o poválečném navázání na tradici Společnosti národů zesílily během roku 1943, když se vývoj války obracel ve prospěch Spojenců. Na podzimních konferencích spojeneckých lídrů v Moskvě a Teheránu tak padlo rozhodnutí o poválečném vytvoření nové mezinárodní organizace, jež by absorbovala zbylé složky Společnosti, zejména ILC.
Konference v Dumberton Oaks
Zásadní mezník na cestě ke zrození nové mezinárodní organizace představovala konference v Dumbarton Oaks u Washingtonu, která probíhala od 21. srpna do 7. října 1944. Akce, konaná v prostorách Harvardovy univerzity, nesla oficiální název Washingtonská jednání o mírové a bezpečnostní organizaci. Rokování se zúčastnili zástupci USA, Velké Británie, SSSR a Číny. Konferenci předsedal americký diplomat Edward Stettinius. Britskou delegaci vedl Alexander Cadogan, sovětskou Andrej Gromyko a čínskou Wellington Koo. Jelikož Sovětský svaz neuznával čínskou vládu generála Čankajška, probíhala jednání odděleně. Britové a Američané nejprve diskutovali se sovětskou a až poté s čínskou delegací.
Stettinius si nicméně uvědomoval rizikovost jednání. Hrozila roztržka se Sověty nebo Číňany, zároveň panovalo nebezpečí, že se účastníky pokusí ohrozit němečtí agenti. Na celý průběh konference tak v tichosti dohlížela FBI ve spolupráci s vojenskou rozvědkou. Navzdory názorovým neshodám mezi delegáty panovala příjemná atmosféra, zejména díky Stettiniovi, který ve volném čase zval sovětské a čínské diplomaty do barů a kin. Účastníci se shodli na vytvoření organizace, jež by navazovala na koncept Společnosti národů.
Dílčí spory se vedly ohledně otázky, za jakých podmínek mohou velmoci využít právo veta. Další sporná otázka se týkala klauzule o právu států na individuální či kolektivní obranu. Tu Stettinius odmítal s tím, že všechny hrozby by měli řešit „čtyři policisté“, a nikoliv jednotlivé státy. Nakonec podlehl tlaku svých krajanů a formulace o právu na obranu byla později využita při zakládání Severoatlantické aliance. Přes prvotní negativní postoje nakonec padlo rozhodnutí do budoucí organizace přijmout i Argentinu, navzdory tehdejší spolupráci její vlády s Německem.
Konference přijala čtveřici základních principů pro činnost zamýšlené organizace: udržovat mezinárodní mír a bezpečnost, rozvíjet přátelské vztahy mezi národy, posilovat spolupráci při řešení hospodářských a humanitárních problémů a vytvořit centrální nástroje pro prosazování společných cílů. Ke vzniku Organizace spojených národů tak už zbýval jen krůček.
