Šest dní slávy, šest let slepoty: Jak Izrael přehlédl hrozbu další války
Šestidenní válka roku 1967 skončila pro Izraelce skvělým vítězstvím. Vzhledem k nově získaným územím se strategická situace jejich státu výrazně zlepšila. Na severu díky ovládnutí Golan už Syřané nemohli ostřelovat Galileu, na jihu zase dělilo Izrael od Egypta 250 km pouště Sinaje. Nebezpečí ze strany arabských sousedů však nepominulo.
V době takzvané opotřebovací války (1967–1970) se vedoucí představitelé Izraele rozhodli nová území vojensky zajistit, a tak na východním břehu Suezského průplavu vyrostl po roce 1969 systém bunkrů a opevnění, pro který se brzy vžilo pojmenování Bar Levova linie (po tehdejším náčelníku generálního štábu). Pozorovatelny s úkryty určené hlavně ke sledování aktivit syrské armády byly vybudovány i na výšinách podél „purpurové linie“ (linie zastavení palby) na Golanech.
Preferovaná letadla a tanky
Výsledek šestidenní války měl ještě jeden výrazný dopad – ve světle oslnivého vítězství totiž Izraelci, včetně nejvyšších armádních a politických představitelů, okázale přehlíželi mnohé chyby a nedostatky vlastních ozbrojených sil (Israeli Defence Forces – IDF) a nabyli zkreslený dojem o jejich možnostech. Například díky skutečnosti, že izraelské letectvo (Israeli Air Force – IAF) v červnu 1967 doslova smetlo letectva arabských států, převládl v nejvyšších armádních kruzích názor, že do budoucna může IAF zajistit bez problémů nejen ochranu vlastního vzdušného prostoru, ale také vybojovat převahu nad bojištěm a ještě navíc plnit i roli „létajícího“ dělostřelectva. Proto také v dalších letech šlo na jeho rozvoj plných 52 % z obranného rozpočtu. Tyto prostředky posloužily zejména k nákupu amerických strojů F-4 Phantom II a bitevních A-4 Skyhawk. Klasické pozemní dělostřelectvo (polní děla a samohybné houfnice) tak nebylo po roce 1967 výrazněji modernizováno nebo alespoň početně posíleno.
Podobně se přeceňoval i význam tankového vojska, což se v následujících letech projevilo doslova „tankománií“ izraelských vyšších důstojníků. Mnozí z nich vyšli právě z řad obrněných jednotek (například generálové Rafael Ejtan, Jisrael Tal a další). Nákupy nových tanků (amerických M60 nazývaných v IDF Magach a upravených britských centurionů označovaných jako Šo‘t kal) dostaly absolutní prioritu. To se negativně odrazilo na stavu vybavení ostatních složek pozemního vojska, zejména pěchoty, jíž se nedostávalo výkonnějších obrněných transportérů a moderních ručních palných zbraní (takže se nadále využívaly zastaralé polopásové M3 amerického původu nebo u záložních útvarů ještě dokonce kořistní pušky Mauser 98k).
To vše se dělo v době, kdy Egypt a Sýrie zaváděly do výzbroje sovětské transportéry BMP-1 a egyptská a syrská pěchota byla masově vyzbrojena útočnými puškami AK-47. Také zastaralá představa generálů, že nejlepší zbraní proti tanku je zase jen tank, způsobila, že došlo k zanedbání nákupu protitankových raket TOW z USA, a to ve chvíli kdy již Izraelci věděli, že arabské armády disponují sovětskými řízenými střelami Šmel a Majlutka a granátomety RPG-7.
Změny v Egyptě a Sýrii
V Egyptě kromě obnovování materiálních ztrát a osvojování si nejmodernější sovětské výzbroje probíhaly další mnohé méně nápadné změny, které měly za výsledek obnovení bojové morálky armády. Společným jmenovatelem těchto změn se stala podrobná analýza příčin porážky z roku 1967, snaha definovat klíčové prvky izraelského úspěchu a najít prostředky, jak je neutralizovat.
Obrodný proces urychlila významná změna ve vedení Egypta. Dne 28. září 1970 totiž nečekaně zemřel egyptský prezident Gamál Násir a jeho nástupcem se stal viceprezident Anvar Sadat. Ten přišel s novátorským nápadem omezené války. Hodlal na východním břehu Suezského průplavu dobýt a udržet jen tolik území, aby si vynutil obnovení diplomatických jednání a dosáhl návratu oblastí ovládnutých Izraelem politickou cestou. Pro realizaci svých plánů ustanovil začátkem roku 1971 Saada Šazlího novým náčelníkem generálního štábu egyptské armády. Šazlí se okamžitě energicky pustil do plánování operace na překročení toku Suezského průplavu (operace Badr – půlměsíc).
Sadatovi nakonec pomohla ještě jedna významná okolnost. V Sýrii se v březnu 1971 stal prezidentem ministr obrany generál Háfiz al-Asad, jenž byl rovněž nakloněn myšlence znovudobytí ztracených území. Nic už tak nestálo v cestě navázání těsné vojenské spolupráce a koordinaci konkrétních kroků vedoucích ke společnému vojenskému vystoupení proti Izraeli. Když se potom sovětští nejvyšší představitelé setkali s jednohlasnými požadavky Egypťanů a Syřanů, zprostředkované velvyslanci z Káhiry a Damašku, souhlasili i oni s plány na omezený konflikt a začali bezodkladně plnit jejich požadavky na „speciální“ materiál.
Upevňování „koncepce“
Mezitím v Izraeli neměl nikdo o tomto novém vývoji ani ponětí. Nejenže vojenská rozvědka Aman nepostřehla změnu v egyptské strategii, ale také v průběhu let 1972 a 1973 nezjistila nic, co by naznačovalo úzce koordinovaný egyptsko-syrský postup. Náčelník Amanu generál Eli Zeira opakovaně ve svých zpravodajských odhadech ohodnocoval nebezpečí války „nižší než nízké“, přestože v Egyptě docházelo opakovaně k vojenským cvičením. Aman vše samozřejmě sledoval, ale postupně jej začala rutina pohybů egyptské armády uklidňovat. Ani to Zeiru nevyvedlo z jeho mylného hodnocení situace a všechna opatření protivníka označoval za čistě obranná.
Na Golanských výšinách se syrská armáda rovněž věnovala podobné rutině cvičení a posilování jednotek na linii dotyku, a tak Aman opět dospěl k závěru, že se Syřané zřejmě obávají útoku IDF. Navzdory zdánlivému klidu a sebejistotě izraelských tajných služeb několik příslušníků ozbrojených sil včetně nově jmenovaného náčelníka generálního štábu generála Davida „Dado“ Elazara (od ledna 1972) a ministra obrany Mošeho Dajana získalo na začátku roku 1973 pocit, že se určitě něco stane. Na základě varování Mosadu a tedy i navzdory uklidňujícím hlášením Zeiry Izraelci 7. května 1973 skutečně částečně mobilizovali. Ukázalo se však, že šlo o planý poplach, který stál daňové poplatníky 45 milionů dolarů. Tento nezdar jenom do budoucna posilnil věrohodnost Zeirovy „koncepce“ a na čas umlčel jeho odpůrce.
Znovu válka!
Koncem září 1973 však už nikdo na nejvyšších místech v Izraeli nemohl přehlédnout množství náznaků, že nový konflikt je přede dveřmi. Hlavně na Golanských výšinách vojáci IDF ze svých dobře umístěných pozorovatelen sledovali, jak počty vojenské techniky na syrské straně každým dnem enormně narůstají. I Egypťané u Suezského průplavu po troškách a neúnavně posilovali své jednotky.
Nejzávažnější varování ale přišlo od ředitele Mosadu generála Cvi Zamira, který ráno 5. října získal v Londýně zprávu od svého agenta z egyptských nejvyšších kruhů, že válka vypukne zítra na svátek Dne smíření (Jom kipur) o šesté hodině večer. Ale i tehdy se ministr obrany a premiérka zdráhali této informaci uvěřit.
Elazar jako jediný už nepochyboval a požadoval okamžitou a plnou mobilizaci. Finanční ztráty způsobené tou květnovou byly ale ještě v čerstvé paměti a také Zeira neustále všechny kolem ujišťoval, že pravděpodobnost konfliktu je nízká. Z tohoto důvodu Dajan a premiérka Elazarův požadavek zamítli.
Po několikahodinovém dohadování dostal Elazar od Dajana 6. října ráno povolení mobilizovat pouze 120 000 záložníků. Soukolí se tedy dalo kolem oběda do pohybu, ale bez 48hodinového varování předem, které měl zajistit Aman,a týkalo se jen části záložních útvarů. Úvodní nápor nepřátel do příchodu prvních záloh tak musely zvládnout krycí oddíly pravidelné armády.
Jejich velitelé však nepochopitelně obdrželi od Elazara pouze varování, že se Egypťané a Syřané 6. října o „něco“ pokusí. Slovo válka nebylo vůbec zmíněno, a tak se vojáci na Golanech a Sinaji domnívali, že je čeká pouze další rutinní „bojový den“ čili intenzivní výměna palby a možná omezené útoky nepřátelské pěchoty s cílem získat zajatce či dobýt některý z opevněných bodů hlídajících linii zastavení palby z roku 1967. Do příchodu noci mělo být po všem. Izrael tak byl v předvečer další války zoufale nepřipraven.
