Elitní tankoví velitelé: Creighton Abrams a Zinovij Kolobanov
Vysoká hodnocení velitelů si během války vysloužila celá řada spojeneckých tankistů. Nepříliš známí jsou například Američan Creighton Abrams a Rus Zinovij Kolobanov. Čím vynikali nad svými spolubojovníky?
Legendární americký generál George Patton v roce 1944 pronesl následující slova: „Říkají o mně, že jsem nejlepší tankový velitel naší armády. Jednoho sobě rovného ale mám – Abe Abrams. Ten je světový šampion.“ Od muže Pattonova kalibru jde nepochybně o nejvyšší z možných komplimentů a Creighton Abrams (1914–1974) si tuto chválu rozhodně zasloužil díky svým mimořádným vůdčím schopnostem i agresivitě na bojišti.
Rodák ze Springfieldu ve státě Massachusetts projevoval již od dětství velké charisma i ambice a v útlém věku se rozhodl hledat slávu v armádě. V roce 1936 absolvoval prestižní vojenskou akademii West Point a ještě ten rok nastoupil službu u 1. jízdní divize. Hned zkraje si získal respekt nadřízených i podřízených svým zodpovědným přístupem a velitelskými schopnostmi. V roce 1940 se pak stal příslušníkem nově vznikající 1. obrněné divize, kde začínal v čele tankové roty. O rok později byl převelen ke 4. tankové divizi, které měl zůstat věrný po celou dobu druhé světové války.
Vždy v první linii
Právě v řadách této formace se již coby podplukovník v září 1943 ujal velení nad 37. tankovým praporem. Když se spojenecké síly o rok později vylodily v Normandii, prodělal Abramsův útvar křest ohněm. V řadách americké 1. armády se na konci července zapojil do průlomu z Normandie (operace Cobra), kde si Abramsova osádka připsala svůj první zničený nepřátelský tank. Během následných operací i rychlého postupu k Seině na podzim 1944 byl Abrams i jeho tankisté vždy v centru dění coby útočný hrot Pattonovy 3. armády. Abramsův velitelský tank Sherman s přezdívkou Thunderbolt (blesk) se nikdy nenacházel daleko od frontové linie a od přírody bojovný Abrams nevynechal příležitost vyrazit do bitvy. Ačkoliv pak sice do konce války vystřídal sedm shermanů (všechny pojmenované rovněž Thunderbolt), ani o jeden nepřišel v boji.
To ovšem neznamená, že by Abrams při svém bojovém zápalu zapomínal na taktiku. Jeho nadřízení jej po válce vysoce oceňovali pro schopnost mít vždy a všude dokonalý přehled o poloze vozidel, kterým velel. To mu umožňovalo vymanévrovat a porazit i početnějšího a lépe vyzbrojeného nepřítele. U Arracourtu, kde se v září 1944 udála jedna z největších tankových bitev na západní frontě, hrál Abramsův prapor klíčovou roli při odražení německého protiútoku a jeho osádky si tam i díky taktickému umu svého velitele nárokovaly 55 zničených německých tanků za cenu ztráty 14 shermanů. Velkou část vyřazených nepřátel přitom tvořily obávané tanky PzKpfw V Panther.
Při plánování postupu Francií prokázal Abrams i výjimečný intelekt a paměť, když dokázal spatra a bez psaných rozkazů rozdávat svým důstojníkům přesné a detailně rozpracované instrukce. Jeho nejslavnější moment ale přišel až v závěru roku 1944 během bitvy v Ardenách. Byl to právě Abramsův tankový prapor, který 26. prosince 1944 po tuhých bojích prolomil obklíčení Bastogne a v čele se slavným tankem M4 Sherman Jumbo pojmenovaným Cobra King vysvobodil příslušníky 101. výsadkové divize.
Až do Československa
Po porážce německé ofenzivy a prolomení Siegfriedovy linie se pak Abrams v čele svého praporu hnal Německem a 6. května 1945 překročil společně s ostatními útvary 3. armády hranice Československa; později byl za své zásluhy při osvobození západních Čech vyznamenán Čs. válečným křížem. Ačkoliv mu na konci války bylo sotva 31 let, zakončil ji jako jeden z nejvěhlasnějších a nejlepších amerických tankových velitelů.
Když celosvětový konflikt skončil, sloužil Creighton Abrams na různých štábních pozicích, zúčastnil se korejské války a v roce 1968 se ujal velení všech amerických sil ve Vietnamu, kde prokázal daleko lepší pochopení povahy tamější války než jeho předchůdci. Později byl jmenován náčelníkem generálního štábu US Army v hodnosti generála a v této funkci sloužil do roku 1974, kdy se mu tak stala osudnou rakovina plic. Na počest nezdolného velitele byl pak pojmenován tank M1 Abrams.
Proti Finům
Zinovij Kolobanov (1910–1994), který se narodil ve vesnici Arefino ležící zhruba 80 km západně od Nižného Novgorodu, vzešel ze skromných poměrů. Do armády vstoupil v roce 1933 a původně sloužil v řadách pěchoty, později se ale rozhodl pro dráhu tankisty a v květnu 1936 absolvoval Orlovské tankové učiliště. Když pak o tři roky později SSSR zaútočil na Finsko, Kolobanov se do konfliktu zapojil v hodnosti poručíka coby velitel roty středních tanků T-28.
V řadách 2. tankové brigády následně Kolobanov bojoval na Karelské šíji od začátku války až do prolomení Mannerheimovy linie a dobytí Viipuri. Během bojů musel mladý poručík třikrát opouštět hořící tank a pokaždé utrpěl bolestivé popáleniny. Vždy se však brzy vrátil do služby a za svou statečnost se nakonec dočkal Leninova řádu a povýšení o dvě hodnosti na kapitána. Poté ale doplatil na jednání svých mužů a za sbratřování se s nepřítelem byl degradován zpět na poručíka. Rovněž přišel o zmíněné vyznamenání.
Před německou invazí Kolobanov vystřídal několik útvarů a v květnu 1941 se stal velitelem roty těžkých tanků KV-1 v řadách 49. tankové divize. Když pak o měsíc později začala operace Barbarossa, byl Kolobanov coby zkušený velitel převelen do 1. tankové divize bojující na leningradské frontě. Tanky KV-1 v té době překonávaly své německé soupeře výzbrojí i pancířem, přesto ale utrpěly těžké ztráty. Kolobanov patřil mezi ty šťastnější a po dalším ústupu k těžce opevněnému Krasnogvardějsku (dnes Gatčina) byl přidělen k 1. tankovému praporu pod velením kapitána Josifa Spillera. Právě ten Kolobanově četě pěti tanků KV-1 svěřil 18. srpna úkol bránit předměstí Krasnogvardějsku před postupující 6. tankovou divizí (podle jiných zdrojů ale šlo o 1. nebo 8. divizi).
Mistr obrněné léčky
Kolobanov důkladně prozkoumal terén a za svou pozici si vybral křižovatku silnic vedoucích do Lugy a Kingiseppu. Cesta tam procházela močálem, což postupujícím tankovým oddílům Wehrmachtu zabránilo rozvinout se do šířky. Sovětský velitel následně svých pět tanků rozdělil po dvou do každého směru, zatímco vlastní KV-1 umístil přímo ke křižovatce. Osádky instruoval, aby své stroje důkladně zakopaly a zamaskovaly, a v očekávání střetu s nepřátelskými obrněnci každému tanku přidělil dvojnásobnou zásobu protipancéřové munice.
Hodina pravdy nastala ráno 19. srpna, kdy Kolobanovi přímo na mušku vjela kolona německých tanků a podpůrných vozidel. Střelec velitelského KV-1 dvěma rychlými ranami vyřadil první a poslední obrněnec v řadě a zablokoval tak celý konvoj. Němečtí tankisté se pokusili rozvinout a opětovat palbu, mimo cestu ale jejich stroje zapadaly do bahna. Kolobanovův střelec následně začal likvidovat jeden panzer za druhým a pokračoval ve střelbě až do vyčerpání munice. Celkem si Kolobanov se svou osádkou připsal 22 zničených tanků a dvě samohybná děla. O dalších zhruba 20 německých strojů se postaral zbytek čety.
Během jediné hodiny tak divize Wehrmachtu přišla o více než 40 vozidel beze ztrát na sovětské straně. Velitelský KV-1 v boji inkasoval přes 130 zásahů, ani jeden ale pancířem neprošel. Kolobanov tak perfektně využil výhodné pozice i technologické převahy a s pouhými pěti obrněnci dočasně zastavil postup celé německé divize. Sovětský tankista byl za svou perfektní léčku vyznamenán Leninovým řádem, kvůli jeho dřívějšímu prohřešku ale nakonec obdržel jen Řád rudého praporu. V září 1941 jej pak vážně ranila střepina a zbytek války strávil v nemocnici. Po válce Kolobanov sloužil v okupovaném Německu a v roce 1952 se dočkal povýšení na podplukovníka, do výslužby odešel v roce 1958. Zbytek života strávil v Minsku, kde také zemřel ve věku 83 let.
