Město jako kulisa: Pardubice připomínaly v počátcích Potěmkinovu vesnici
Za vzestupem Pardubic stál rozporuplný šlechtic Vilém z Pernštejna. Svědectví si odporují. Projevoval se jako bezohledný válečník i jako velký lidumil. Nejasnosti panují i o jeho osobním životě. Šlo o skromnost a moudrost, nebo se za jeho neochotou utrácet skrývalo skrblictví?
Život Viléma z Pernštejna je lemován záhadami. Přestože se jednalo o jednoho z nejvýznamnějších českých pánů své doby, nevíme ani přesně, kdy se narodil. Jisté je, že se už jako mladíček dostal do družiny Ladislava Pohrobka. Vilém byl teprve náctiletým zelenáčem a už pronikl k panovnickým dvorům a procestoval Evropu. Slibný začátek kariéry! Ladislav Pohrobek však brzy zemřel a Vilém musel sázet na jiné panovníky. A i když měl pravděpodobně dost vyvinutý smysl pro věrnost, musel svůj „repertoár“ rozšířit i o umění zrady. Co se stalo?
Rodinné pouto
Vilém byl druhorozeným synem svého otce Jana. V pomyslné hierarchii dědiců měl tedy trochu smůlu. Žádná zvláštní žárlivost se ale mezi ním a starším bratrem Zikmundem zřejmě nevyvinula. Vilém měl i tak dobré vyhlídky a otec dával oběma velké příležitosti. Nešlo však tak úplně o politiku jako spíš o hrubé násilí. Vilém, který už v mládí získával slávu na rytířských turnajích, ztělesňoval středověké ideály, ačkoliv nová doba už bušila na dveře a rytířství se už brzy přesunulo spíš do oblasti pohádek než do reálného života.
Vilém se neostýchal počínat si dost nemilosrdně. Ve sporu mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem patřili nejprve Pernštejnové na stranu Jagellonce. A úloha obou bratří Viléma a Zikmunda v tomto konfliktu? Škodit, kde se dalo. Nešlo o žádnou vznešenou činnost. Pravděpodobně prachsprostě přepadali vesnice a obírali ubohé vesničany, kteří měli smůlu, že jejich pán patřil k Matyášově straně. Při těchto výpravách se také mnohdy povedlo zajmout nějakého šlechtického synka a požadovat za něj tučné výkupné. Jenže ne vždy stála štěstěna na pernštejnské straně. Zikmund padl do zajetí. Matyášovi přívrženci tolik usilovali o to, aby získali mocné Pernštejny na svou stranu, že se tentokrát nespokojili s výkupným. Zlato? Málo! Za Zikmundovu svobodu požadovali rovnou zradu. Přestoupení Pernštejnů do Matyášova tábora.
Otec Jan toto neřešitelné dilema vyřešil po svém. On sám Jagellonce nezradí, ale aby Zikmunda dostal z vězení, dohodl se zřejmě se synem Vilémem, že roli zrádce na sebe vezme právě on. Z Viléma se stal přeběhlík a od této chvíle bojoval na straně Matyáše. A musel se zbraní v ruce i do Čech, kde pomáhal rozsévat zkázu.
Zbohatnutí
Převratná doba válek a střídání panovníků, to vše kupodivu vyneslo Vilémovi z Pernštejna obrovský majetek. A to je další záhada jeho života. Jak ke svému bohatství vlastně přišel? Jistě, dobře se oženil. A nějaké statky získal za své věrné (i nevěrné) služby od obou rivalů – Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína. Vedl si od mládí jako dobrý hospodář. Patrně ale přispěl také méně vznešenými zdroji. Kořist z různých přepadení, výkupné a nebo, jak bychom dnes řekli, výpalné. To všechno asi dobře vynášelo. A kolovaly o něm dokonce legendy. Vilémův přítel Jan Filipec prý po smrti Matyáše Korvína neodešel ode dvora s prázdnou, ale ukradl i královskou pokladnici, kterou snad schoval právě u Viléma z Pernštejna. Bylo na tomto šprochu pravdy trochu?
Jisté je, že pan Vilém disponoval takovým majetkem, že mohl založit samotného krále Vladislava Jagellonského. Tím si vlastně koupil odpuštění, jakkoliv byla jeho předešlá zrada vzhledem k nutnosti zachránit bratra poněkud pochopitelná. Jagellonec Pernštejna potřeboval a o jeho služby stál. Dokonce ho obdařil titulem hofmistra – tedy správce královského dvora. To byla jednak téměř snová funkce, ale především, šlo patrně o velmi výnosný úřad.
Pernštejn mohl být spokojen. Měl peníze, vliv a mohl se věnovat zvelebování svých panství, jejich prosperitě a taky obraně pro případ, že by došlo k neblahým válečným událostem, s jakými měl ostatně zkušeností dost. To mu ani v dobách míru nedávalo spát.
Životní projekt
Nejprve Vilém sídlil ve Velkém Meziříčí. Později získal skvěle opevněný Helfštejn. Po tomto hradě se ostatně psal i nadále, i když později sídlil v pohodlnějších objektech. Nejprve v Moravském Krumlově, kde se jeho rodina utěšeně rozrůstala, neboť manželství s Johankou Pernštejnskou z Liblic bylo plodné.
Vilém se však rozhodl, že si postaví nové sídlo prakticky na zelené louce. Začal s velkorysou přestavbou Pardubic a proměnil je v pozoruhodné město, jehož krásu můžeme obdivovat dodnes, a to v mnoha rysech v podobě, kterou mu vtiskl právě Vilém. Zajímavostí je, že pohodlně vypadající zámek plnil současně i obrannou funkci. V případě obležení mohl směle odolávat nepříteli a vzhledem k velké rozloze areálu by mu i zdroje potravy vydržely dlouhou dobu. Nechyběly ani vodní příkopy. Pernštejn zkrátka myslel na všechno.
A to i v jiných ohledech. Celé město mělo mít reprezentativní funkci a ohromovat příchozí. Dosvědčovat význam rodu. Proto můžeme obdivovat domy s vysokými štíty, díky nimž se budovy zdají větší, než skutečně jsou. A nejen to. Při stavbě se spěchalo zejména na to, aby průčelí vznikla co nejdříve. Že domy do hloubky nebyly dosud dostavěny? Nevadí. Toho si návštěvník nevšimne. Město zkrátka vypadalo hotové dřív, než tomu tak reálně bylo. Vilém si nejprve postavil jakousi potěmkinovu vesnici či lépe řečeno velkolepé kulisy města. Teprve později se tato iluze stávala skutečností!
Vilémovi záleželo na tom, aby ho Pardubice dobře reprezentovaly. Vždyť zde roku 1497 přivítal samotného krále Vladislava! Vilém na Pardubicích nešetřil. O to zajímavější je, že sám za sebe nijak zvlášť neutrácel. Žil spíše skromně a účelně. Reprezentaci pokládal za investici, která se vrátí, ale nějakým rozhazovačným radovánkám neholdoval. Naopak si přísně potrpěl na pořádek. Ve městě se muselo uklízet a dodržovala se hygiena, jinak následoval přísný trest. Kdepak nepořádek na náměstí nebo vylévání výkalů z okna! Pardubice se zkrátka měly stát moderním městem, a ne skanzenem středověku.
Podnikatel a vzor tolerance
Pan Vilém byl celoživotně skvělým hospodářem. Jakmile převzal otcovy majetky, okamžitě se snažil zbavit dluhů. Naopak některé směnky kupoval s vidinou zisku. Staral se také, aby peníze zůstávaly takříkajíc doma. Proč dovážet to, co se dá vyrobit na vlastním panství? Za nejlepší investici však považoval rybníkářství. Vybudoval soustavu rybníků, která si nezadala s těmi rožmberskými na jihu Čech. Jak to, že dnes obdivujeme spíš Krčínovo dílo? Za to může další vývoj. Jih Čech si zachoval malebnost, zatímco na někdejších pernštejnských statcích se později dařilo i průmyslu. Po mnohých rybnících dnes prakticky nic nenajdeme. Ve své době ale byly chloubou a také velmi rentabilním podnikem.
Vilémovi předci se hlásili ke kalichu. Časy se ale měnily a bylo potřeba stát se katolíkem. Vilém tento ústupek učinil. Každopádně navenek. To ale nezanamenalo, že by kališníky nebo české bratry jakkoliv pronásledoval. Naopak. V Pardubicích je nechával v poklidu žít vedle sebe. Viléma zkrátka zdobila až nebývalá náboženská tolerance. To se svým způsobem týkalo i Židů. S těmi dokonce podepsal smlouvu o ochraně – nutno ovšem dodat, že jim ji neposkytoval zdarma. Pardubice každopádně oplývaly ovzduším vzájemného respektu. Aby ne, když Vilémova žena Johanka tíhla k českobratrské víře.
K Vilémovým dobrým vlastnostem musíme také přičíst mecenášství. Při tom všem neměl potřebu vystupovat jako intelektuál nebo zdůrazňovat tíhnutí k módním uměleckým vzorům, jak to tak zbohatlíci dělávají. Zachovával si spíš jistou odměřenost, pragmatičnost a věcnost. Šlo o praktického muže, který ve své době pil mnohým svým konkurentům krev a možná kvůli jejich závisti čelil různým nařčením a nebýval líčen v nejlepším světle. Pozdější historici ho naopak vnímali pozitivněji než řada současníků. Patrně právem, neboť stopa, kterou po sobě nejen v Pardubicích zanechal, je dodnes nepřehlédnutelná.
