Služba nejen vojenská: Arcivévoda Karel v Brandýse nad Labem
Úzký vztah posledního rakouského císaře k českým zemím dokazuje i jeho žádost, aby směl po rozpadu říše zůstat na svém panství v Brandýse nad Labem. K tomuto kraji jej vázalo nejen vlastnictví nádherného zámku, ale také několikaletá vojenská služba.
Vojenská kariéra arcivévody Karla (1887–1922) začala v jeho 16 letech, kdy jej dle zvyku habsburského rodu jmenovali poručíkem hulánského pluku č. 1, jehož čestným majitelem byl šlechticův otec Otto. Studia pak strávil v Praze, kde ho vyučovaly nejvýznamnější mozky Českého království včetně národohospodáře Albína Bráfa či historika Jaroslava Golla. Po ukončení vzdělávacího procesu a nabytí plnoletosti zamířil v hodnosti nadporučíka k dragounskému pluku č. 7 v Brandýse nad Labem.
Habsburk ve středních Čechách
Představení města uspořádali Karlovi slavnostní uvítání a večerní serenádu. V zápise Pamětní knihy z června 1908 stojí: „Památný a vzácný letošní jubilejní rok obdařil Brandýs novými důkazy milosti královské. Především ráčil stále uhostiti se ve staroslavném zámku Jeho císařská a královská Výsost nejjasnější arcikníže Karel František Josef, naděje věrných národů soustátí rakouské obývajících.“
Karel se ubytoval na místním zámku, který patřil jeho příbuznému Ludvíku Salvátorovi. V listopadu 1911 se tam k němu nastěhovala i jeho novopečená manželka Zita Bourbonská. Kromě standardní důstojnické služby čekala mladého Habsburka také řada ceremoniálních povinností. Účastnil se městských slavností i různých událostí místních spolků.
Miláček místních
Budoucí panovník se stal miláčkem státní propagandy a nejrůznější historky dokládající jeho čistý charakter a přátelskou povahu plnily stránky novin. Hlavní národní plátky pak s oblibou zdůrazňovaly, že mladý Karel mluví bezchybně česky. „Ještě po letech bude vyprávěno, že se pan arcikníže nestyděl promluvit česky s hajným nebo chudou ženou, když je náhodou potkal v lese, a jak se jich hned vyptával na jejich domácí poměry, žalosti a strasti všedního života,“ vyprávěla Národní politika. Objevovaly se také zkazky o tom, jak následník trůnu nastřílel zvěřinu chudákům, nebo nakoupil zeleninu, pouze aby dal vydělat chudé prodavačce.
Navzdory určité úsměvnosti podobných příběhů si Karel skutečně dokázal získat sympatie většiny obyvatelstva. Dobové historky i pozdější vzpomínky svědčí o srdečném mladém muži se smyslem pro humor. Tradovalo se například, že arcivévoda s kumpány zaplatil skupině místních výrostků citrony, které je poté poslali žvýkat před trumpetisty místní dechovky. Jedna anekdota také zachytila Karlův rozhovor se zámeckým vrátným, který si mu stěžoval na nedostatek peněz – zjevně doufal, že jej mladý aristokrat finančně podpoří. Ten mu však místo toho s cukajícími koutky odvětil: „Dám jim radu Kodero, to nás učili v Praze při ekonomii – nesmíte utratit víc než vyděláte, a pak to jde.“
Konec Karlova pobytu v Brandýse přišel na jaře 1912, kdy se i s celým dragounským plukem přesunul do Haliče. Na české město však nezanevřel a do konce první světové války se tam ještě několikrát vrátil. Po smrti Ludvíka Salvátora dokonce brandýský zámek koupil a zahájil jeho ambiciózní přestavbu. Vztah Habsburka k Brandýsu tak definitivně přetnul až vznik Československa, po němž byl zámek zkonfiskován a císařské rodině zapovězen vstup do země.
