Společenství bratří: K zednářskému hnutí se pozitivně stavěl i prezident Masaryk
Svobodní zednáři představovali vždycky vděčné a lákavé téma pro tisk na celém světě. Byli snadným terčem hlavně proto, že pracovali ve skrytu a utajení. Velkému zájmu se těšili také u meziválečných československých novinářů i v letech nacistické okupace, kdy byla tato tajná společnost postavena mimo zákon.
Jako ideové odpůrce si od počátku braly zednáře na mušku katolické listy. Z obdobných ideových pozic proti nim ale brojil také fašistický a krajně pravicový nacionalistický tisk a radikální levice. Na jedné straně byli obviňováni z bezbožnosti a intrik proti církvi, na straně druhé z kosmopolitismu, nevlasteneckého politického pletichaření a dokonce ze spolupráce s jezuity. Komunisté v nich viděli nástroj kontrarevoluce, fašisté a nacisté je cpali do jednoho pytle s židy a bolševiky a byly jim přisuzovány nejhorší politické a finanční aféry.
Staré kořeny
Zlatým věkem svobodných zednářů byla epocha osvícenství. Myšlení vzdělanců 18. století ovládla téměř bezmezná víra v ratio, rozum, který je schopen odkrýt a poznat všechna tajemství světa. Touha osvícenců po vědění, tolerance a filantropie je vedly v jejich každodenním konání. Víra v pokrok se stala heslem doby.
Také společnost svobodných zednářů přijala tyto zásady za své. Sama se stala jedním z pilířů osvícenského myšlení a uváděla jej úspěšně do praxe. Zednářství se stalo ve vyšších kruzích přímo módou. Přičiněním zednářů vznikaly debatní salony, učené společnosti, ale také školy, špitály, sirotčince a jiné pečovatelské domy, rozvíjela se vydavatelská a publikační činnost. Některé zednářské lóže sice podlehly kouzlu esoterických věd a pěstovaly alchymii, astrologii či kabalu, ale v zásadě se neuchylovaly od osvícenského programu.
Přestože katolická církev zednářství příkře odsoudila, většina osvícenských panovníků se při své reformní činnosti o zednáře opírala a využívala jich ve službách osvíceného absolutismu. V našich zemích si sice císař Josef II. k zednářům zachovával rezervovaný postoj, ale jejich pomoci se nezříkal. Řada jeho blízkých spolupracovníků se k zednářství hrdě hlásila. Šok francouzské revoluce způsobil, že za vlády Františka II. nastal ve vztahu k zednářům prudký obrat. Po odhaleném spiknutí domnělých jakobínů v několika habsburských provinciích byli zednáři vystaveni státní perzekuci a byli nuceni život lóží ukončit. Zákaz jejich činnosti pak platil až do konce monarchie v roce 1918.
Obnova v Předlitavsku
Avšak zednáři se nevzdávali. V krátkých okamžicích politického uvolnění a liberalizace se znovu pokoušeli svou organizaci vzkřísit. Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 se v uherské části monarchie podařilo činnost lóží obnovit, ne tak v západní části říše (Předlitavsku). Později nalezli předlitavští zednáři útočiště v takzvaných „hraničních lóžích“, které pracovaly v příhraničí pod patronací uherských lóží, aniž by porušovaly rakouské zákony. V druhé polovině 19. století tak silně ožila snaha po obrození a oživení činnosti předlitavského zednářství.
Na počátku stály zednářské kroužky, zvané také „věnečky“ (Kränzchen), v nichž se scházeli bratři, kteří byli už dříve přijati za členy některé ze zahraničních lóží. Prvním mezi nimi, a to nejen v Čechách, ale v Předlitavsku vůbec, byl pražský kroužek Harmonie s vazbou do německého Altenbergu, založený roku 1870. Po dvou letech následoval druhý pražský kroužek Amititia a později přibyly další kroužky v menších městech Čech.
Když se roku 1909 ustavila v Praze pod uherskou patronací lóže Hiram, pokusila se spojit pod svým vedením všechny kroužky v zemi. Z toho ovšem povstaly první národnostní rozpory mezi českými a německými zednáři v našich zemích. Oba pražské kroužky, Harmonie a Amititia, se 12. května 1909 na uherské půdě spojily v lóži, která byla podřízena zednářskému Orientu v Prešpurku. Tato lóže přijala jméno Hiram u tří hvězd. Mezi jejími členy nacházíme známé české zednáře Alfréda Baštýře, Luďka Picka a Moravana Jaromíra Haněla i osobnosti, jako byl vynálezce František Křižík, dramatik Jaroslav Kvapil, malíř Viktor Stretti a novinář Vincenc Červinka.
V nové republice
Lóže Hiram u tří hvězd byla jedním ze základů, na kterých vzniklo budoucí zednářství v Československu. 26. října 1918, dva dny před vyhlášením nezávislosti nového státu, se sešlo 15 členů lóže Hiram s úmyslem založit konečně samostatnou lóži v Praze. Tak vznikla první česká lóže Jan Amos Komenský, do které o rok později „vnesli světlo“ zednáři z francouzského Velkého Orientu. Původní takzvaný jánský ritus této lóže byl opuštěn a převládl zde skotský ritus podle francouzského vzoru.
Situace československého zednářství po roce 1918 byla charakterizována určitými nesrovnalostmi. Původ tohoto hnutí v mladé republice totiž nebyl jednotný. Na jedné straně se v něm vytvořily dva národnostně odlišné směry – český a německý, které však pracovaly v poměrném souladu a shodě. Na druhé straně nové československé zednářství vznikalo dosti živelně z nejrůznějších domácích i cizích zdrojů, což způsobovalo zmatky. Prosazovaly se zde zprvu hlavně protichůdné italské a francouzské politické vlivy. Nakonec se prosadil vliv francouzský, což bylo konec konců v souladu se zahraniční orientací československého státu. Naopak němečtí zednáři se mohli v ČSR opřít o starší tradici přinesenou z Německa. Během první republiky tak vedle sebe pracovaly dvě velkolóže: Velká národní lóže československá a německá Lessing u tří prstenů (Lessing zu den drei Ringen).
Opora Hradu
Československá republika po roce 1918 byla státem politických stran, které tvořily vládní koalice a ovládaly její vnitřní politiku. Aby udržel situaci v určitých mezích, shromáždil kolem sebe prezident Masaryk skupinu vlivných stoupenců, s jejichž pomocí se snažil udržet demokratický kurs proti výstřelkům politického stranictví. Pro tuto mimoparlamentní a nikdy pevně nezformovanou skupinu, skládající se převážně z intelektuálů, umělců, vědců, vyšších státních úředníků, diplomatů a žurnalistů, se vžilo označení „skupina Hradu“ nebo jen krátce „Hrad“.
Doménou Masarykovy skupiny se stala hlavně zahraniční politika. K vlivným oporám Hradu patřila většina československých zednářských lóží spojených ve Velké národní lóži československé. Masaryk však měl řadu stoupenců i v německé Velké lóži Lessing u tří prstenů, jejichž počet stoupal zejména ve třicátých letech po Hitlerově nástupu k moci.
K prominentním zednářům patřili četní českoslovenští politikové a státníci. V lóži Pravda vítězí působil ministr zahraničí Edvard Beneš, v jiné s názvem 28. říjen první československý ministr financí Alois Rašín. Zednářem byl i Benešův nástupce v úřadu ministra zahraničí Kamil Krofta a řada ministrů a poslanců. Jejich počet v lóžích ale nebyl příliš velký a jejich vliv v nich nebyl zdaleka rozhodující. Masarykův poměr k zednářství byl pozitivní, třebaže sám zednářem nikdy nebyl. Už v roce 1906 se zednářů zastal v pomlouvačné kampani, kterou nastartovala katolická církev. To byl také důvod, proč se československé zednářstvo za Masaryka postavilo a zařadilo se tak do širokého spektra demokratických společenských skupin, jež mu prokazovaly loajalitu.
Od Komenského po Vatru
Zednářství nikdy nebylo jednotným hnutím a nejinak tomu bylo i na území ČSR. Kromě dvou hlavních velkolóží zde působil neregulérní volnomyšlenkářský Zednářský spolek u vycházejícího slunce (Freimaurerbund zur aufgehenden Sonne) z Norimberka, který založil ostatními zednáři neuznávanou velkolóži Bohemia. Ta se později rozešla a její jednotlivé lóže většinou přešly do Velké lóže Lessing u tří prstenů.
Na české straně vycházela z volnomyšlenkářského hnutí neregulérní Dílna lidskosti. Vytvořila postupně tři lóže a nakonec vplynula do Velké národní lóže československé. Mimo rámec regulérního zednářstva existovalo i „smíšené zednářství“, které se skládalo z lóží, jež do svých řad přijímaly i ženy. Do Československa je přivedli začátkem dvacátých let Holanďané. Mezi československými Židy působil ještě nezávislý řád B'nai B'rith, původem z USA. Ve všech těchto případech šlo ale o okrajové záležitosti.
Hlavní úlohu zastávaly Velká národní lóže československá a Lessing u tří prstenů. V době největšího rozmachu zednářského hnutí v Československu okolo roku 1935 pracovalo v Praze sedm lóží prvně jmenované Velké lóže: J. A. Komenský, Národ, 28. říjen, Dílo, Bernard Bolzano, Pravda vítězí a Sibi et posteris. V Plzni působila lóže Josef Dobrovský, v Brně Cestou světla, v Olomouci Lafayette, v Moravské Ostravě Lux in tenebris, v Bratislavě Ján Kolár, v Banské Bystrici Vatra, v Košicích P. J. Šafařík a další. V jejich řadách se scházely mnohé známé osobnosti kultury, umění a vědy jako například malíř Alfons Mucha, nejvyšší zednářský představitel v zemi, skladatel Oskar Nedbal, spisovatel Karel Čapek, architekti Jan Kotěra a František Lýdie Gahura, herec Zdeněk Štěpánek, sochař Jan Štursa a také Jan Masaryk. Ze známých Slováků byli zednáři Milan Rastislav Štefánik, Vavro Šrobár a Kornel Stodola.
Soumrak nad republikou
V době ohrožení republiky nacistickým Německem došlo k velkému sblížení mezi československou a německou Velkou lóží v Československu. Nemalou roli při tom hrál fakt, že ve Velké lóži Lessing u tří prstenů pracovalo mnoho Židů. To se projevilo mimo jiné při velkých oslavách 19. výročí trvání republiky v říjnu 1937. Při této příležitosti se sešli zástupci mnoha českých a německých lóží, aby manifestovali jednotu pod heslem „Zednářská spolupráce jako vzor soužití národností v jednom státě“.
Československému zednářství nebylo dáno přežít první republiku. Mnoho zednářů zahynulo v tragických letech druhé světové války. Když bylo zednářství v roce 1945 obnoveno (tentokrát už ovšem bez Němců), bylo to jen nakrátko. V roce 1951 se pod tlakem komunistů rozhodlo vedení Velké národní lóže československé svoji činnost zastavit – podle zednářského symbolického slovníku „život lóže uspat“.
