Nepovinně do školy: Jak se prosazovala reforma školství za Marie Terezie?
V roce 1774 vydala osvícenská panovnice Marie Terezie Všeobecný školní řád, který zaváděl nové školy, do nichž mohly chodit děti ze všech společenských vrstev. Díky tomu mělo rakouské soustátí v 19. století dostatek vzdělaných obyvatel a dokázalo držet krok s modernizací a industrializací.
Česká a uherská panovnice Marie Terezie realizovala školské reformy v 18. století z praktických důvodů, neboť pro budování centralizované státní správy a moderní armády bylo potřeba dostatečného počtu kvalifikovaných úředníků a vojáků. Podpora růstu manufakturní a strojové výroby s náročnějšími výrobními postupy s sebou nesla též nutnost disponovat pracovníky alespoň se základním vzděláním. Zvyšování gramotnosti obyvatelstva a získání praktických vědomostí i dovedností měly rovněž zvýšit úroveň zemědělství, což se mělo odrazit na prosperitě celého soustátí.
Vídeňská vláda brala v potaz taktéž potřebu státní správy komunikovat se všemi poddanými prostřednictvím psaného či tištěného textu a současně ovlivňovat obyvatelstvo pravidelnou výukou náboženství a loajality k trůnu. Panovnice též nelibě nesla, že její úhlavní nepřítel – protestantské Prusko –, který jí uloupil Slezsko a Kladsko, slavil s povinnou školní docházkou velké úspěchy. Na druhou stranu nutno dodat, že myšlenky osvícenských myslitelů a filantropů měly na císařovnu minimální vliv.
Platí církev
Na radu svého důvěrníka, kancléře Václava Antonína knížete z Kounic-Rietbergu velmi zbožná Marie Terezie jen velmi nerada odebrala katolické církvi monopol na duchovní a kulturní život. Nicméně postupně podřídila celý církevní majetek dozoru státní správy a církevním řádům zakázala převádět peněžní prostředky do zahraničí. V roce 1773 nakonec souhlasila i se zrušením jezuitského řádu, jenž do té doby představoval hlavní pilíř vzdělávání. Celkově tedy omezila katolickou církev v nabývání dalšího majetku a minimalizovala její daňová privilegia. Výnosů ze zestátněného jezuitského majetku se rozhodla využít ve prospěch rozvoje světského školství a dalších nenáboženských aktivit. Světské vzdělání tak postupně podřídila státnímu dozoru.
Marie Terezie si byla vědoma toho, že církev a část pozemkové aristokracie, která se obávala o pracovní síly, se zavedením školských reforem nesouhlasí. Přesto v sedmdesátých letech 18. století prosadila zásadní modernizaci základního a středního školství. V roce 1774 povolala ze Zaháně skvělého pedagoga, kněze a opata Johanna Ignaze von Felbigera jako tvůrce reformy. Byl absolventem vratislavské univerzity, měl zkušenosti jako vychovatel, badatel, učitel na první ekonomicko-matematické reálné škole založené v Berlíně a školní inspektor. Pro katolíky v pruském Slezsku sepsal školský řád a pro učitele základních škol připravil příručku, jak děti učit číst a psát. Panovnice v něm našla autora konkrétních opatření, který uvedl v soulad osvícenské ideály s náboženskými východisky.
Z mnohých Felbigerových metod je patrné, že navazoval na přelomové myšlenky Jana Amose Komenského, který byl přesvědčen, že žádné dítě by nemělo být vyloučeno z výchovy, jejíž hlavním cílem je poznat sebe a svět, ovládnout sebe a povznést se k Bohu. Felbiger na myslitele ze 17. století přímo odkazoval v jednom ze svých spisů, konkrétně u myšlenky názornosti, hromadného vyučování, metodického postupu od jednoduššího k obtížnějšímu a od známého k neznámému.
Rozkaz, nebo doporučení?
Felbiger sepsal Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařsko-královských dědičných zemích, který byl vydán jako závazné nařízení v prosinci 1774. Ve čtvrtém paragrafu se uvádělo: „Ve všech menších městech a městysech a na venkově alespoň v místech, kde jsou farní kostely nebo v jejich blízkosti filiální (pobočné) kostely, musí být zřizovány obecné nebo takzvané triviální školy, v nichž bude dětem přednášeno náboženství nebo jeho dějiny, jakož i mravouka, poznávání písmen, slabikování, a čtení tištěných a psaných textů, kurentové písmo, čtyři druhy početního umění a jednoduchá trojčlenka. Nebude zapomenuto ani na poučení o tom, jak spravovat své záležitosti a vést své hospodářství pomocí osvojených znalostí, dovedností a zásad vhodných pro každého v každé životní situaci.“
V textu dále stálo, že by bylo vítáno, kdyby rodiče posílali do škol děti ve věku od šesti do dvanácti let. Většina odborníků se domnívá, že se jednalo o doporučenou školní docházku, zatímco menší část z nich vykládá text tak, že pokud si panovnice něco přála, jednalo se o rozkaz, a tudíž je přesvědčena, že zavedla povinnou školní docházku.
Nicméně ve skutečnosti nebylo během vlády Marie Terezie možné prosadit školní docházku pro všechny děti, neboť neexistoval dostatek škol a učitelů. Navíc se mnohé děti podílely na výdělečné činnosti v zemědělství a řemeslech, takže do školy nedocházely. Teprve po roce 1789 se triviální školy zřizovaly v obcích, kde žilo 90–100 dětí ve školním věku, a tím pádem se podařilo zajistit povinnou docházku. Definitivně ji u nás uvedl do praxe školský zákon z roku 1869.
Všichni najednou
Triviální školy dostaly svůj název podle tří základních výukových předmětů – čtení, psaní a počtů, takzvaného trivia. Používal se i název „německé“ školy, což mylně vyvolávalo představu, že se v nich učilo pouze německy. V oblastech s českým etnikem se ale běžně užívaly slabikáře a čítanky v českém jazyce a vyučovalo se česky. Zřizovateli těchto škol byly obce, takže se triviálním školám velmi záhy již říkalo pouze obecné. Učilo se hromadně, ve stejný čas, na stejném místě a s větším počtem žáků, kteří byli rozřazeni podle těchto zásad: „Žáci, kteří mají stejné schopnosti, jsou vyučováni pospolu. Všichni žáci jsou rozděleni do více seskupení nebo tříd. Toto oddělení se realizuje ve všech učebních předmětech. Nejlepší, průměrní a horší žáci jsou dohromady a následně jsou z nich vytvořeny tři třídy.“
Učitel tedy již nevyučoval jednoho svěřence po druhém, ale všechny najednou. Žáci společně poslouchali jeho zřetelný a hlasitý výklad, přemýšleli o něm, sledovali zápis na tabuli a prováděli zadané úkoly. Pro udržení pozornosti měl učitel klást otázky nejprve celé třídě, poté vyvolat někoho konkrétního. Žáci se tak učili i tím, že opravovali spolužáky, kteří se dopouštěli chyb. Vyučující měl chválit a motivovat.
Tímto způsobem se lépe udržovala kázeň. Žáci, kteří nezvládali učení, nemohli postoupit do dalšího ročníku. Vrcholnou částí Felbigerova systému nazývaného podle jeho působiště též zaháňským byla katechetická metoda (dialogická), tedy vyučování formou otázek a odpovědí. Její dobový název z termínu pro křesťanské vyučování odkazuje na fakt, že se používala především při výuce náboženství. Žáci při ní měli ideálně dosahovat analytického vyvozování jednoho poznatku z druhého a následného sestavování celku.
Praktická stránka výuky
„První, čeho je třeba dbát při pospolném čtení, je toto: děti jsou vybaveny stejnými učebnicemi. Je samozřejmé, že takové učebnice musí být zbaveny chyb, jak je to jen možné. Bez shodných učebnic není myslitelné začít výuku. Žáci čtou pospolu, protože by měli pronést tatáž slova ve stejném tónu a stejném okamžiku,“ uváděla metodická příručka o učebnicích. Z tohoto důvodu došlo v české metropoli ke zřízení c. k. skladu školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic.
V letech 1774–1775 vyšel Felbigerův Slabikář pro potřebu škol v císařsko-královských státech v němčině a češtině, přičemž bylo nařízeno, že bude jediným používaným pro výuku čtení v rakousko-českých školách. Vycházel ve velkých nákladech až do roku 1851. Především z finančních důvodů neobsahoval žádné ilustrace. Čtvrtina výtisků byla bezplatně poskytována chudým dětem. Jelikož reformátoři považovali za důležitou také péči o národní jazyk, v pražské tiskárně pro školy se vedle čítanek, jazykových učebnic a početnic tiskly i bible a katechismy v češtině, což značně podpořilo proces národního obrození.
V pátém paragrafu řádu se popisovalo i materiální zabezpečení triviálních škol: „Školy musí být vždy vybaveny vzhledem k počtu žactva, kterému se má zde dostat vzdělání, jednou nebo dvěma učebnami, jež nesmějí v žádném případě sloužit jiným účelům, aby žáci neměli, jak k tomu ještě zhusta dochází na venkově, učební prostor zabraný domácím a hospodářským náčiním školmistra (školníka), a aby nebyli bez ustání rozptylováni a v učení rušeni domácími lidmi – ženami, dětmi, služebnictvem nebo dokonce i zvířectvem. Při zřizování učeben je třeba dbát na dostatečný přístup světla a na vyhovující prostor pro příslušný počet školních dětí. Učebny nesmějí být přitom příliš velké, aby se v zimě nespotřebovalo mnoho dříví, ale také ne příliš malé, neboť je nutno, aby všichni žáci seděli pohodlně. Musí být vybaveny v potřebném množství lavicemi, stoly, školními tabulemi, kalamáři a jiným příslušenstvím, jakož i přihrádkou vhodnou pro uložení knih.“
Vyhrazeno pro chlapce
Pro mužskou populaci zaváděla reforma v každém kraji též hlavní školy, později nazývané měšťanské. Vyučovaly se v nich předměty jako na triviálních školách, a navíc základy reálií a latiny, sloh, kreslení a geometrie. Od druhé třídy se učily všechny předměty v německém jazyce. Příslušný paragraf zněl: „V každém okrese, čtvrti nebo obvodu má být nejméně jedna hlavní škola. V každé takové škole mají působit tři, nejvýše čtyři učitelé včetně ředitele, ke kterým se připojuje katecheta. Vyučují ve třech učebnách. Kromě rozšířeného vyučování náboženství a všeho, co je zavedeno na školách triviálních, má být na hlavní škole vyučováno i těm předmětům, které částečně slouží studiu, částečně ale mohou být užitečny těm, kteří by se chtěli věnovat vojenskému stavu nebo stavu zajišťujícímu rozvoj zemědělství, řemesel a jiných oborů, a to v tom rozsahu, pro který je zajištěn počet schopných učitelů v rámci doby určené pro vyučování. Dále má být vyučováno počátkům latinského jazyka a nemělo by být opomenuto ani podání návodu, jak zpracovávat písemná pojednání. Rovněž zde bude učeno kreslení, zeměměřičství a nejdůležitějším zásadám vedení domácího hospodářství a zemědělství. Mělo by být též vyučováno počátkům zeměpisu a dějepisu, zvláště se zřetelem k vlastivědě.“
Značných změn doznalo také střední školství. V Čechách bylo zachováno pouze třináct latinských škol (gymnázií) s pětiletou délkou studia. Řada jich byla zrušena a místo nich fungovaly normální neboli vzorové školy. Ty byly zřízeny v hlavních městech jednotlivých zemí monarchie, vyučovalo se zde výlučně v němčině, navštěvovali je talentovaní žáci, kteří se připravovali ke studiu na gymnáziích, a vychovávali se tu učitelé pro nižší typy škol. Vrchní dozor nad normálními školami převzal profesor pražské univerzity Karl Heinrich Seibt, rodák z Horní Lužice. Jako jeden z prvních přednášel živým jazykem, německy, a to o estetice a krásné literatuře a o jejich vlivu na vzdělání a výchovu člověka. Horoval pro mravní jednání člověka a zasloužil se o rozvoj pedagogiky jako vědy. Odměnou za svoji činnost se stal rektorem pražské univerzity a byl povýšen na rytíře.
A co dívky?
Všeobecný školní řád z roku 1774 reguloval i vzdělávání ženské populace: „Kde se naskytne vhodná příležitost, buďtež zakládány zvláštní dívčí školy, kde by se dívky mohly učit kromě všeobecným školním předmětům nejméně jednu hodinu denně ženským ručním pracím, jako je šití, předení vlny a zpracování lnu. Měly by být učeny i předpisům slušného chování a zdvořilosti, osvojování si pravidel čistoty a stydlivosti (…). Zároveň je třeba přihlížet k tomu, aby za učitelky na těchto dívčích školách byly hlavně získávány mravné, obratné a se školstvím alespoň poněkud obeznámené osoby ženského pohlaví. Vůbec by mělo být na zřizování těchto škol dbáno přednostně, neboť jednak se většině lidí dostává první výchovy z rukou ženských osob a jednak je třeba dívky připravit na jejich budoucí poslání v rodině. Kde není možno zřídit zvláštní dívčí školy, tam musí dívky navštěvovat místní obecné školy. Nesmějí být ovšem zařazovány mezi hochy, ale naopak musí sedět zcela odděleně od nich ve zvláštních lavicích.“ Ve skutečnosti dívky do škol nedocházely až do roku 1780. Teprve po smrti Marie Terezie byly v některých městech zřízeny první dívčí třídy.
Výsledky reformy
Tereziánská školská reforma byla na svou dobu velmi moderní a zůstává do dnešních dnů nejvýraznější a principiální reformou našeho školství. Zahájila proces poznenáhlého utváření učitelského stavu a profesionalizace pedagogů a zpřístupnění všeobecného vzdělání všem vrstvám obyvatelstva. Dokazují to i statistické údaje. Rok po vydání školního řádu existovalo 1 479 škol, v roce 1790 již 2 500. V roce 1778 působilo přes 500 triviálních škol, jejich počet vzrostl do roku 1791 na 2 085, počet žáků se zvýšil ze 112 000 na 185 000 a do roku 1795 na 217 000, což byly dvě třetiny všech školou povinných dětí.
