Zdeněk Lev z Rožmitálu: Jak se stal nejmocnějším mužem Českého království

Zdeněk Lev z Rožmitálu (kolem 1470–1535) byl bezesporu nejvýraznějším českým stavovským politikem první třetiny 16. století. Na pozadí hlubokého úpadku zeměpanské moci v jagellonské éře si získal obrovskou moc a dokázal si ji přes řadu otřesů udržet. Jeho kariéra však neslavně skončila krátce po nástupu Ferdinanda I. Habsburského ( 1526–1564) na český trůn. Rožmitálovy politické aktivity lze s odstupem charakterizovat tak, že se v nich prolínal bezohledný egoismus s hájením stavovských svobod proti jejich oklešťování ze strany panovníka. 

Syn z dobré rodiny 

Okolnosti narození Zdeňka Lva zůstávají v mnoha směrech nejasné. Neznáme přesné datum, kdy přišel na svět – stalo se tak někdy na rozhraní 60. a 70. let 15. století. Otevřenou otázkou zůstává dokonce i to, kdo byla jeho matka. Rozhodující význam pro chlapcovu budoucí kariéru mělo ovšem společenské postavení, jaké zaujímal jeho otec. Bylo skutečně exkluzivní, jelikož Jaroslav Lev z Rožmitálu († 1485) patřil k předním osobnostem Českého království. Řadil se k nejbližším spojencům krále Jiřího z Poděbrad, který byl jeho švagrem, neboť měl za manželku Jaroslavovu sestru Johanu z Rožmitálu. Úloha pokračovatele rožmitálského rodu náležela Zdeňku Lvovi, který byl čtyři roky po smrti otce, v roce 1489, zplnoletěn a už záhy uzavřel sňatek. Za manželku pojal Kateřinu, dceru Půty Švihovského z Rýzmberka. Zdeňkův tchán vynikal jako mimořádně schopný hospodář, díky čemuž se stal jedním z nejbohatších českých pánů. Už od konce 70. let zastával úřad nejvyššího zemského sudího. 

Zrozen pro politiku 

Kariérní postup Zdeňka Lva se odbýval na pozadí vleklých vnitropolitických zápasů v Čechách, během nichž cílevědomě upevňoval svou moc. Dlouhá doba, kdy na českém trůně seděl Vladislav II. Jagellonský ( 1471–1516), se vyznačovala úpadkem panovnické autority ve prospěch ambiciózních stavovských předáků a zároveň mnohostrannými konflikty napříč celou společností. Královstvím otřásaly především boje šlechty s měšťany o politický vliv a hospodářské výsady. Ostré zápolení se však odbývalo také uvnitř jednotlivých stavů, zvláště pak mezi různými vzájemně znepřátelenými šlechtickými frakcemi. V tomto prostředí, které přálo bezskrupulózním dravcům, se Rožmitál cítil jako ryba ve vodě. Na počátku 16. století se stal pomyslnou štikou v českém rybníce.

Vytvářením účelových aliancí si Zdeněk Lev dokázal získávat potřebné stoupence, s jejichž pomocí prosazoval své osobní zájmy a potíral protivníky. Výrazný mezník v tomto ohledu představoval rok 1508, kdy byl necelých pět měsíců po získání úřadu nejvyššího purkrabího pražského jmenován předním členem nové regentské vlády. O jejím zřízení se usnesl pražský svatojakubský sněm, který zároveň omezil královské pravomoci ve prospěch stavů. Předpokladem ustavení regentů, následně potvrzených panovníkem, byla dlouhodobá nepřítomnost Vladislava Jagellonského v Českém království. Již v roce 1490, kdy získal uherskou korunu, přesídlil král se svým dvorem do Budína. To vytvořilo prostor k prosazování vůle šlechtických oligarchů v českých zemích. 

Králův ručitel 

Jako hlava regentské vlády neváhal pán z Rožmitálu využít panovníkovy finanční tísně, která souvisela s úhradou nákladů na korunovaci maličkého Ludvíka Jagellonského ( 1516–1526) v roce 1509 a také s neodkladnými investicemi do komorních statků. Král si musel vypůjčit značné sumy, za něž se ze Zdeňkova podnětu zaručili právě regenti, přičemž největším ručitelem se stal sám Rožmitál. Tím se ovšem Jagellonec dostal do svého druhu závislého postavení vůči přednímu regentovi, jehož pozice se tím naopak významně upevnila, zvláště když si krytí případných škod plynoucích z ručitelství nechal pojistit královskými důchody. Ty dostal do své správy, a to včetně příjmů z kutnohorských stříbrných dolů a mincovny. Přebíráním role ručitele za cizí dluhy si pak Zdeněk zavazoval i některé vlivné aristokraty. Ti se při shánění peněžních zdrojů mohli opírat o vysoký kredit, který mu zajišťovala autorita čelného stavovského politika. 

Současně se Zdeněk Lev energicky pustil do zápasu s královskými městy. Ta se od husitských časů stala významnou a sebevědomou silou, přičemž mnohá z nich disponovala vlastními vojenskými hotovostmi i úctyhodnými arzenály. Příslušníkům panského i rytířského stavu byly trnem v oku jak politické ambice měst, která se chtěla aktivně podílet na usměrňování veřejného dění, tak jejich hospodářské výsady. Městské monopoly typu várečného a mílového práva totiž stály v cestě ekonomickým záměrům šlechty, která hledala nové příjmy na bázi vlastního režijního podnikání. Mnozí urozenci městské výsady jednoduše ignorovali, z čehož pramenil nespočet konfliktů. Sami se naopak neváhali na městské půdě dopouštět nejrůznějších výstřelků v přesvědčení, že jakožto osoby podléhající nikoliv městskému, nýbrž zemskému právu jsou nedotknutelní.

Pán země 

Poté co v březnu 1516 v Budíně zemřel Vladislav II. Jagellonský, byly královské pravomoci v českých zemích delegovány na tři mocné muže – Zdeňka Lva z Rožmitálu, jeho švagra Břetislava Švihovského z Rýzmberka a knížete Karla I. Minsterberského. Vlády se chopili z titulu poručníků nedospělého Ludvíka Jagellonského, který ovšem pobýval v Uhrách. Klíčovou osobností jmenovaného triumvirátu byl Rožmitál, jehož vliv dále rostl. Mohl se opírat nejenom o podporu ze švagrovy strany, ale posléze také o pragmatické spojenectví s knížetem Karlem, který se postupně vzdaloval protirožmitálské politické linii svého zesnulého bratrance Bartoloměje Minsterberského. Na sklonku druhé dekády 16. století se tak Zdeněk Lev stal téměř neomezeným vládcem Českého království a jako takový dokázal paralyzovat vliv jiných šlechtických zájmových frakcí, mezi nimiž vynikalo pernštejnské uskupení. 

Rožmitálovo sebevědomí se projevovalo mimo jiné v krocích, které byly v rozporu s vůlí mladičkého panovníka chystajícího se na převzetí samostatné vlády. Šlo například o nerespektování Ludvíkova pokynu nesvolávat zemský sněm v roce 1521. Projevy svévole nejvyššího purkrabího pražského přispívaly k tomu, že se v králových očích stával problematickou figurou. Jagellonce v negativním vnímání Zdeňka Lva utvrzovaly sílící rozbroje v Čechách, kde se počátkem 20. let proti hegemonii rožmitálské kliky již ostře vymezovala část stavů v čele s nejvyšším hofmistrem Vojtěchem z Pernštejna. Tato strana mimo jiné poukazovala na prapodivné nakládání se zeměpanským majetkem a její představitel dokonce neváhal prohlásit, že se „nestydatě krade“. 

Porážka opozice 

Když Ludvík Jagellonský krátce po svém zplnoletění přijel v březnu 1522 i s chotí Marií Habsburskou do Prahy, povzbudil tím protirožmitálskou opozici. Na zemském sněmu za panovníkovy účasti zaznívaly při jednání o neutěšeném stavu zeměpanských důchodů hlasy požadující, aby nejvyšší purkrabí pražský složil účty ze svého neprůhledného hospodaření. Na počátku následujícího roku se král rozhodl sesadit Zdeňka Lva z purkrabského úřadu. Došlo k tomu v únoru 1523, kdy byl rozpuštěn sbor českých nejvyšších zemských úředníků pod Rožmitálovým předsednictvím. Zdeňkovo místo pak obsadil Jan z Vartenberka náležející k politikům naprosto loajálním králi, kteří získali i další důležité posty. 

Odstavení pána z Rožmitálu z klíčového zemského úřadu však nemělo dlouhého trvání. Zdeňkovu návratu na politické výsluní napomohly nábožensko-politické třenice odvíjející se od rychlého šíření luterské reformace. S jejími myšlenkami se ztotožnil Jan z Vartenberka a pochopení nalezly i u dalších nových nejvyšších zemských úředníků. Vůči tomu se ovšem vymezila velká část stavovské obce hlásící se ke konzervativnímu kališnictví. Ti utrakvisté, kteří odmítali luterství a cítili se jím ohroženi, raději hledali cestu ke sblížení s katolíky. Toho se chopil ostřílený politický matador Rožmitál, jenž se coby katolík stylizoval do role koordinátora snah o sjednocení „dvojího lidu“ pro obranu před luterskou nákazou. 

Zájem Ludvíka Jagellonského na stabilizaci náboženských poměrů pak Zdeňka Lva a jeho straníky vynesl zpět do nejvyšších zemských úřadů. Od 25. ledna 1525 byla funkce nejvyššího purkrabího pražského opět v Rožmitálových rukou. Zdeněk Lev v této době vedl právní spor o velkou část majetku pánů z Rožmberka a nebýt silného odporu, který to u části stavů vyvolalo, uchvátil by ji pro sebe. 

Již brzy však došlo k zásadní změně na politické mapě středovýchodní Evropy. Snaha Ludvíka Jagellonského zastavit postup osmanských vojsk v Uhrách skončila moháčským debaklem 29. srpna 1526. Svůj díl na neúspěchu křesťanské protiofenzívy nesly i vzájemně znesvářené frakce českých stavů, jež v zaujetí vnitropolitickými problémy nebyly schopny a ochotny vypravit na bojiště zavčas účinnou pomoc. Někteří šlechtičtí předáci včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu ostatně neváhali dávat najevo sebestředně tupý názor, že zapojení do bojů v Uhrách pro české země znamená vmísit se do „cizí války“. 

Na straně nového krále 

Nejvyšší purkrabí pražský se po osiření českého trůnu stal osobností, kolem níž se točily úvahy o novém panovníkovi a strategie účastníků zápasu o svatováclavskou korunu. Sám byl zpočátku považován za potenciálního kandidáta na královské důstojenství, jako zkušený politik však dokázal realisticky posoudit své šance. Vyhodnotil si je jako minimální s ohledem na kontroverze, které ve velké části stavovské obce vzbuzovalo jeho zapojení do mocenských zápasů v zemi. Raději se proto soustředil na udržení svého dosavadního vlivu, k čemuž mu měla napomoci sofistikovaná strategie během panovnické volby. 

Snažil se ji oddálit a v získaném čase si co nejvíce zavázat pravděpodobného vítěze. Z vážných uchazečů o český trůn se nejprve klonil k bavorským vévodům Ludvíkovi XI. či Vilémovi IV., kteří kandidovali společně (teprve v případě úspěchu by se Bavoři rozhodli, kdo z nich přijme korunu). Když však získával navrch jiný pretendent, jímž byl Ferdinand I. Habsburský, začal Rožmitál pracovat pro něj. Bavorská strana o tom do poslední chvíle netušila a byla zaskočena tím, že volba konaná 23. října 1526 skončila Ferdinandovým vítězstvím.

Boj s panovníkem 

Už brzy však začal Zdeněk Lev pociťovat, v jak zásadním rozporu je jeho dosavadní politika s cíli nového krále. Ferdinand I. pomalu, ale systematicky pracoval na posílení zeměpanské moci a omezení vlivu všech stavovských frakcí, které ji podvazovaly. Trnem v oku mu byla i pražská diktatura Rožmitálova spojence Jana Paška z Vratu, s níže definitivně zúčtoval v září 1528, kdy byl Pašek odstaven z městské rady a zároveň došlo ke zrušení deset let trvající jednoty Starého a Nového Města pražského. 

Pod dojmem těchto panovníkových kroků získávaly Zdeňkovy veřejné aktivity opoziční charakter, který byl na rozhraní let 1529–1530 již zcela zjevný. Nehodlal se podílet na dalším posilování královy moci na úkor stavů, naopak se přičinil o nezdar Ferdinandova vyjednávání o nových daních. Jinak se však spíše než k otevřeným protihabsburským vystoupením uchyloval k pasivní rezistenci. V králových očích i tak záhy ztělesňoval hlavního zákulisního hráče podrývajícího jeho autoritu. 

Napětí mezi Ferdinandem I. a pánem z Rožmitálu vzrůstalo a dalo se očekávat, že král proti nenáviděnému stavovskému předákovi brzy zakročí. Politický instinkt přiměl Zdeňka Lva k tomu, že s panovníkem dojednal podmínky, za nichž odejde z veřejného života se ctí. Dne 12. března 1530 nabídl králi rezignaci na úřad nejvyššího purkrabího pražského, která byla přijata. Rožmitál se tím sice vyhnul skandálu, přesto však pro něj měla ztráta vlivného postu fatální důsledky. Politická moc, o niž se opíral jeho kredit, byla ze dne na den tatam. Jako vosy začali na Zdeňka doléhat nejenom jeho vlastní věřitelé, ale také osoby vznášející nároky na peníze nesolventních šlechticů, za jejichž dluhy se kdysi zaručil. 

Konec rožmitálského domu 

Finanční rezervy Zdeňka Lva z Rožmitálu na vyrovnávání všech závazků ani zdaleka nestačily. Nutnost hradit nakumulované pohledávky vedla k tomu, že se začal drolit jeho pozemkový majetek. V roce 1534 musel chtě nechtě přikročit k prvním odprodejům svých statků, záhy následovaly další. 

TIP: Mistrovský tah císaře Maxmiliána: Dynastické spojení Habsburků s Jagellonci

Skutečnému zhroucení rodové majetkové báze však Zdeněk nakonec přihlížet nemusel. Uchránila ho před tím smrt, která jej zastihla 14. července 1535 na jeho milované blatenské rezidenci. Velký rozprodej rožmitálských statků včetně Blatné a Rožmitálu, v nichž byla zhmotněna slavná historie rodu, tak čekal na Zdeňkova dědice, jeho syna Adama Lva († 1564). Ten pak přesídlil z Čech na Moravu, kde v linii jeho potomků žili páni z Rožmitálu ještě po několik generací, než rod koncem 18. století vymřel.