Marie Moravcová: (Ne)obyčejná statečnost „maminy“ československých parašutistů

S nebezpečím si zahrávala celá její rodina. Boj za svobodu pro svou vlast nakonec Marii Moravcovou a její blízké stál život. A nás může i v současnosti provázet otázka: dokázali bychom alespoň něco málo z toho, co dokázala ona?

Obětavá

Marie, tehdy se jmenovala Kouřilová, se narodila 25. srpna roku 1898 na pražském Žižkově. Její otec byl obchodník a ani Mariin život se ničím nevymykal z tehdejší „běžnosti“. Ve dvaceti letech se provdala za Aloise Moravce, muže o 11 let staršího. Na samém konci 1. světové války se jim narodil syn Miroslav a o tři roky později Vlastimil. Marie se vedle péče o rodinu zapojovala i do veřejných aktivit. Působila jako členka Dobrovolných sester Československého červeného kříže a zúčastňovala se aktivit husitské církve, ke které se celá rodina hlásila. 

Přenesme se ale v čase do třicátých let. Mnichovská dohoda ze září 1938 přinutila Československo odstoupit Hitlerovi pohraniční části republiky. Českoslovenští občané, kteří zde žili, museli den ze dne odejít ze svých domovů. Do vnitrozemí jich proudily statisíce – a mnoho z nich potřebovalo pomoc. A do té se zapojila také Marie, která na žižkovské husitské farnosti založila sociální odbor, který uprchlíkům pomáhal. 

Už 15. března 1939 však Německo pohltilo i zbytek země. Pro vlastence, k nimž patřili i Moravcovi, představoval protektorát Čechy a Morava těžkou ránu. A situace se stále zhoršovala – na podzim roku 1941 se zastupujícím říšským protektorem stal mimořádně krutý Reinhard Heydrich. Začaly další perzekuce vlastenců, další zatýkání a další vraždy. Situace vypadala beznadějně, bylo třeba „něco“ dělat.

Mamina parašutistů

Anně Piskáčkové ji jako důvěryhodnou osobu doporučila jejich společná známá z Červeného kříže. V lednu roku 1942 proto přišla Piskáčková za Marií se zvláštní prosbou. Potřebovala, aby se u Moravců ubytovalo pár lidí. Ukázalo se, že jde o parašutisty z výsadku z Anglie. A úkol si nekladli zrovna nejmenší: měli pomoci protinacistickému odboji tím, že zabijí Reinharda Heydricha. Marie neváhala, ostatně starší syn Miroslav v RAF také působil. 

Sousedka Marie Špinková v září 1945 vypověděla: „Vím, že u paní Moravcové bydlil ponejvíce Valčík a Kubiš, občas se v bytě sešlo až pět parašutistů, někdy tam i přespávali všichni. Paní Moravcová pro ně prala a vařila, v čemž jsem jí pomáhala. Když nebyla doma, vydávala jsem jim na heslo klíče od bytu. Paní Moravcovou nazývali mamino.“ Ovšem to nebyla jediná aktivita Marie Moravcové a její rodiny. Syn Vlastimil pracoval jako pojišťovací inspektor a vykonával kurýrní službu mezi Prahou, Plzní a Pardubicemi. Zprávy pak dopravoval do bytu, odkud mohly být distribuovány na další místa.

Přípravy parašutistů se chýlily ke konci. Za klíčové datum byl stanoven 27. květen 1942. Heydricha sice útok pouze zranil, ovšem o několik dnů později na následky zranění zemřel. A začal hon na parašutisty a na ty, kteří jim pomáhali. Bylo vyhlášeno stanné právo a probíhaly razie. Praha byla uzavřena. Německá armáda obklíčila celé město a zastavila provoz vlaků. Kam a jak ukrýt parašutisty? Do složité operace se samozřejmě zapojila i Marie Moravcová. Jeden z jejích spolupracovníků, obchodník Eduard Kučera zajišťující jí potraviny, později uvedl: „Po týdnu přijela paní Moravcová, celá zešedivělá a ustaraná a žádala mě znovu o jídlo. A to hlavně v konzervách, které potřebuje pro mládence do krytu, který pro ně našli někde v Praze.“

Obětí zrady

Marie Moravcová si přesto zachovávala odvahu. Do krypty v kostele sv. Karla Boromejského v pražské Resslově ulici, kde se parašutisté skrývali, nosila jídlo. Hon nacistů zatím pokračoval bez výsledků. Pak ale na služebnu pražského gestapa přišel zrádce. Karel Čurda, jeden z parašutistů, údajně přišel udat své spolupracovníky z obav o život rodiny. Tak se nacisté dozvěděli o adresách, v nichž se atentátníci skrývali a jména lidí, kteří jim pomáhali přežít. 

V seznamu nechyběli ani Moravcovi. Ostatně jejich byt Čurda několikrát navštívil a dobře jeho obyvatele znal. Do pražské Biskupcovy ulice vtrhlo gestapo 17. června ve čtyři hodiny ráno. Marie dobře věděla, co může od Němců očekávat. Ostatně již několik dnů před osudovým datem si vyprosila od pardubických odbojářů Krupkových ampulku s jedem. Tu si vložila do brože, kterou nosila na šatech. Gestapo ji sice zadrželo, uprosila je ale, aby mohla jít na toaletu. Tam jed spolkla. V několika minutách její život skončil, nebylo jí tehdy ani 44 let. 

Celá rodina

Tělo Marie Moravcové bylo pohřbeno do hromadného hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích spolu s dalšími českými odbojáři. Její manžel Alois byl zatčen a krutě vyslýchán. Popravili ho nakonec 29. října 1942 v koncentračním táboře Mauthausen. Krutý osud čekal i syna Vlastimila, zvaného Aťa. Ten v době zatýkání nebyl doma, nacisté ho proto vylákali do Prahy fingovaným telegramem. V něm stálo, že je maminka nemocná. Vlastimil neprodleně přijel a padl tak do pasti. Po několika hodinách krutých výslechů, během nichž nic neprozradil, mu nakonec donesli uříznutou hlavu jeho matky – údajně s dovětkem, že stejně se povede jeho otci. 

TIP: Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

Tehdy se Vlastimil zhroutil a prozradil úkryt parašutistů. Stál poté spoutaný před kostelem, kde se zbytek parašutistů hrdinně bránil několikanásobné nacistické přesile. Mrtvé a jejich pomocníky pak musel Vlastimil identifikovat. I on byl poté odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. A ve stejný den jako jeho otec také popraven. Nikdo ze členů Moravcovy rodiny válku nepřežil… Starší syn Miroslav, který létal v Británii s RAF, zahynul ráno 7. června 1944 při havárii na letišti Appledram krátce po vzletu. Účastnit se měl spojenecké invaze do Normandie…